|
|
Zamyšlení |
|
Zamyšlení Táni Fišerové
O lidech, přírodě, umění… a loučení
Před dvěma lety mě oslovil šéfredaktor Naší rodiny
Vlastimil Ježek, abych do ní psala pravidelné sloupky. Bylo mi jasné, že to
nemůže být moc často, protože bych byla nucena psát, i když nevím o čem.
Tak jsme se dohodli na měsíčním intervalu, aniž jsme naše ujednání nějak
časově omezili. Těšilo mě být ve styku se čtenáři Naší rodiny a naše
nepsaná domluva vydržela dva roky. Mohla jsem psát o jednotlivých lidech, o
přírodě, o kráse, o umění, o solidaritě, ale i o České televizi a jejích
problémech. Měla jsem možnost mluvit o věcech, o kterých v tu dobu nebylo
možné mluvit jinde. Za to všechno jsem velmi vděčná.
Nepsala jsem příliš o volbách. Považovala jsem za neseriozní využívat této
cesty k volební kampani a už vůbec ne pro sebe. Přijala jsem desáté místo
na kandidátce Koalice, protože jsem jako mnozí další cítila bezmoc občana,
který touží věci měnit k lepšímu a současně věděla, že chci-li něco
změnit, nemohu v okamžiku přímého oslovení couvnout a říci ne. Netušila
jsem, že tolik lidí mi dá svou důvěru a že se skutečně ocitnu v
Poslanecké sněmovně. Pokud jsou mezi čtenáři tohoto sloupku také ti, kteří
mě volili, děkuji jim. 15 600 hlasů beru jako velký závazek. Občas se mě
někdo ptá, zda nezblbnu a nestanu se člověkem, který si své moci užívá
hlavně pro sebe. To opravdu mohu slíbit. Proto jsem řekla ano, aby se tyto věci
neděly a abych dokázala i na sobě, že je to možné. Kdybych zklamala,
zklamala bych nejen své voliče, ale především sebe samu a to bolí nejvíc.
Může se stát, že budu hájit něco, s čím druhý nemusí souhlasit. Každý
jsme individualita a ne jeden zprůměrovaný člověk. Od toho je tady diskuse
a dialog, kde si různé skupiny vyjasňují své postoje.
O tento dialog jsem vždy usilovala a mohu slíbit, že budu usilovat i nadále.
Nemohu vzdát ani ideály, se kterými do politické sféry vcházím. Beru své
angažmá tady jako možnost pokusit se alespoň maličko pomoci ke změně
klimatu v naší zemi, k diskusi mezi politiky a občany, k rozvoji občanské
společnosti a návratu ideálů let devadesátých. Protože se zdá, že
Vladimír Špidla rovněž touží změnit styl vládnutí, je tady opět naděje.
Ovšem nejde to a nepůjde to bez přispění každého jednoho z nás. Pokud se
každý z nás bude brát nejenom za věci své, ale i za věci veřejné, pokud
se budeme ptát a trvat na odpovědi, začne se u nás leccos měnit k lepšímu.
Znovu si vzpomeneme na to, jak jsme zvoněním klíčů přivolávali slušnost.
Milí čtenáři Naší rodiny a snad mohu napsat přátelé. Jsem vděčná
Vlastimilu Ježkovi za šanci, kterou mi dal tím, že jsem mohla do tohoto časopisu
po dva roky psát. Děkuji Vám, kdo jste mé úvahy četli a pomohli třeba nějakému
stromu, zvířeti či sousedovi. Život mě pootočil tak, že i já teď více
než kdy jindy musím činy naplňovat svá slova. Obávám se, že v přemíře
práce, která mě čeká nenajdu čas pro psaní těchto sloupků a možná, že
by to v tuto chvíli ani nebylo žádoucí. Věřím, že bude-li třeba, vždy
mi Vlastimil Ježek umožní napsat Vám pozdrav nebo Vás příležitostně
oslovit, ale na pravidelné příspěvky z výše uvedených důvodů musím
rezignovat. Proto se s Vámi loučím. Přeji Vám krásné dny a jsem ráda, že
jsem s Vámi mohla být.
Vaše Táňa Fischerová