Mgr. Vlastimil Ježek - šéfredaktor

Narodil jsem se a do pětadvaceti žil v pražské čtvrti Karlín. Polovina mých spolužáků byli Romové. Dělil jsem se s nimi o svačiny a dával jim opisovat, oni mne na oplátku ochraňovali fyzicky, čímž si částečně bránili ty svoje svačiny, o které šlo při nájezdech starších frekventantů ZDŠ především. V tom byli jedineční a spolehliví. Jakmile ovšem dostali příležitost svého kamaráda obrat v kartách, sázkách nebo při drobných podvůdcích, nikdy neodolali. Těžko se na ně pro to zlobit - do jejich definice přátelství se prostě zákaz finančních podrazů nevešel. S řadou z nich se vídám dodnes, a dva z nich - naivní malíř Pavel Kroka a vynikající muzikant a skladatel (jako jeden z nemnoha Romů umí noty) Jirka Korman - patří k nevelkému okruhu mých nejbližších přátel.

Od osmi let jsem hrával amatérské divadlo. Vrcholem tohoto snažení byla více než hodinová divadelní féerie na motivy poezie Velemira Chlebnikova, předváděná dokonce (celkem dvakrát) v malém sále Branického divadla. Protože všichni kolegové z tehdejší divadelní formace Záworka pracovali v Ústavu sociální péče v Sulické a já se po odchodu ze "stavárny" potřeboval někde umístit, skončil jsem právě tam. Rok naplno a další dva roky na poloviční úvazek jsem se tady pokoušel vychovávat mentálně retardované děti. Přiznávám, že výsledek je spíše opačný: ty děti do značné míry převychovaly mne, když mi dokázaly zpřeházet žebříček životních hodnot a pochopit, že věci zdánlivě samozřejmé, banální a tudíž nehodnotné jsou ty nejcennější - když je člověk nemá.

vlastimil.jezek@rodinaonline.cz 

venda.sebrlova@rodinaonline.cz 

Věčně hledám: Venda Šebrlová

Na maminčinu prosbu jsem nešla studovat medicínu a z trucu jsem se učila pět let  na novinářku. Zvolila jsem si povolání, kde občas ani neplatí, že 1+1 je vždy stejně. Dvacet let jsem psala komentáře k zahraničním dokumentům o přírodě (aniž by mě vedení ČT poslalo alespoň do NDR), po revoluci jsem se celá šťastná odešla do novin – prošla jsem Lidovou demokracií, Telegrafem a redakcí Práce. Také jsem dva roky šéfovala nádherný odborný časopis Starožitnosti a užité umění.Všechna tato periodika (bez mé zásluhy) zanikla. Přijala jsem nabídku pracovat v NR, protože je to podle mého názoru jeden z mála nepolitických a nebulvárních časopisů na trhu. Píšu ráda a ráda hledám: zajímavé lidi, nové náměty a při psaní i zvláštní slovní spojení. 

Bedřiška Kotmelová

Narodila jsem se v roce 1964 v Praze. Vystudovala jsem Akademické gymnázium v Praze Štěpánská 22. Záhy po maturitě se mi narodil první syn. Po něm následovalo ještě 6 synů a dvě děvčata. Nerada odpovídám na otázky : "Jak to, prosím Vás, zvládáte?" Odpověď na to je velice jednoduchá: "Někdy špatně.Dělám co umím." Ve chvílích nouze se opírám o výroky svých dvou duchovních učitelů. Jeden mi v takových okamžicích říká: "Matko, Pánu Bohu poručeno. Jen s chutí dál." Druhý mě povzbuzuje: "Děvče, ve chvílích, kdy si myslíte, že už nemůžete, tak máte dvě třetiny před sebou." Oba jsou to životní optimisté a protože je tento rys sympatický a v zásadě jsem ho dostala do vínku i já, držím se jejich příkladu.
S "Naší rodinou" jsem začala spolupracovat asi takto. Zavolala jsem šéfredaktorovi a řekla jsem mu: "Nebaví mě jenom být doma, chci psát, v tom jsem bývala docela dobrá." Pozval mě do redakce. Zřejmě jsem mu způsobila takový otřes hned svým vstupem - měla jsem nové, neozkoušené boty a nohy mi podjely při prvním kroku do jeho redakční místnosti tak, že jsem poklekla na jedno koleno, že mě ihned vymezil prostor na sloupek a tím jsme začali. Dodnes nevím, jestli si tuto událost nevyložil jinak.

bedriska.kotmelova@rodinaonline.cz