český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Dívat se slonům do očí je fascinující

Dokumentarista Jan Svatoš je mladý, talentovaný filmař, který v posledních letech objevuje pro českého diváka Afriku. Je absolventem pražské FAMU, Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. Je autorem více než osmi dokumentárních filmů, z nichž většina soutěžila na mezinárodních festivalech.

 

Mezi nejúspěšnější snímky patří jeho filmový debut Africa obscura (2011) a absolventský film divoČINY (2013). V roce 2010 uspořádal fotografickou expedici do severní Keni. V současnosti připravuje nový celovečerní dokument Archa světel a stínů. Spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem.

 

Všechny vaše hlavní aktivity spojuje Afrika. Proč právě tento světadíl?

Na Africe mě fascinuje obrovský paradox, kdy Evropanům ten kontinent stovky let ležel u nohou, ale k jeho důkladnějšímu prozkoumání došlo až v 19. století. Jako by o něj nikdo tenkrát nestál. Z pohledu filmaře je tam ukryto mnoho příběhů, které nebyly dosud odhaleny. Možná i proto, že se s Afrikou spojuje mnoho stereotypů.

 

Jakých?

V Africe jsem byl poprvé v roce 2007. I já jsem byl nucen konfrontovat očekávání s realitou. Často se mluví o Africe, jako kdyby to byla jen jedna země, a on je to přitom neskutečně pestrý kontinent se zajímavou historií. Mnoho lidí „cestuje“ prostřednictvím televize, ve které sledují dokumentární filmy. Ty ale pochopitelně zprostředkovávají jen určitý obraz Afriky. Pokud si to při sledování filmů neuvědomíme, vytváříme si stereotypy a předsudky. Lidé pak říkají, že Afrika rovná se nebezpečí. Obecně ale platí, že s čím lidé nemají vlastní zkušenost, toho se bojí. I když úplně zbytečně.

 

Protože si většina lidí představí jen divočinu a divochy. Co jste tam viděl vy? Jak na vás Afričani působili?

Na mě Keňané působili nesmírně pozitivně. Máme tam pár kamarádů, se kterými jsme se postupně blíže poznali. Jedním z nich je i náš řidič a průvodce. Spřátelili jsme se s ním natolik, že jsme dokonce spali u něho doma v obyčejném domě na předměstí Nairobi. Ani jeho přátelé nechápali, jak někdo, kdo je ze Západu, může dobrovolně spát v obyčejném africkém domě, kde ani neteče voda.

Rodinná soudržnost je v Africe častým jevem, komunity drží při sobě, lidé si navzájem pomáhají. Takové vztahy jsme tady měli dříve i my, za časů našich babiček a prababiček. Jenže dnes, kdy západní civilizace upřednostňuje individualismus a sobectví, se na to zapomíná. Pro mě je rodina jednou ze základních hodnot. Keňané mají krásné pořekadlo: Pokud chcete jít rychle, jděte sami, ale chcete-li dojít daleko, jděte s přáteli…

Také u filmařů jsou tendence zabývat se jen africkou divočinou a místní obyvatele opomíjet. I má první zkušenost byla podobná… jako kdyby to ostatní, co bylo kolem, k tomu ani nepatřilo. Já ve svých filmech místní lidi a jejich kulturu neopomíjím. Divočina bez lidí existovat nemůže.

Co si Afričani myslí o západním světě? Že je civilizovanější?

Jsou zvyklí, že lidé do Afriky cestují především za safari, za divokou přírodou, za komercí, jako jsou návštěvy masajských vesnic. Přitom „katalogový“ život Masajů je zase jen zkreslený mediální obraz. Masajové dnes žijí jiným způsobem. Lidé jsou často překvapení – odjedou do Keni s tím, že chtějí vidět pravěký způsob života. Pak je ale přivítají lidé v džínách. Stále africké obyvatele podceňujeme. Známý je případ, kdy jeden běloch prodal fotku samburského válečníka na titulní stranu průvodce a pak se divil, že přišla žaloba, protože ten vyfocený studoval ve Velké Británii a věděl o svých právech…

 

Jaký je v Africe poměr mezi civilizací a divočinou?

To samozřejmě záleží oblast od oblasti. Řekl bych, že naše evropská představa je „divočejší“ a realita „civilizovanější“. Mnoho lidí je třeba překvapeno hlavním městem Keni Nairobi, což je brána do východní Afriky. Město se dynamicky vyvíjí a mluví se o něm, jako o budoucím ekonomickém centru regionu. Překvapení ale můžete být i v divočině. Když jsme byli v roce 2010 v severní Keni, překvapili mě tamní rangeři otázkou, jestli už jsem také na Facebooku. Tehdy člověk sotva tušil, co to znamená, protože u nás se teprve rozjížděl. Je zajímavé, že Keňa přeskočila etapu pevného internetu a přešla rovnou na mobilní internet. Má dokonalý systém zvaný M-PESA, kde pomocí esemesky můžete koupit třeba benzín nebo zaplatit nákup, když vám dojde hotovost. Dnes se o stejném systému mluví i v Evropě. A oni ho mají už deset let, což je neuvěřitelné.

 

V současnosti pracujete na dokumentu Archa světel a stínů, který přibližuje americkou cestovatelskou dvojici Martina a Osu Johnsonovi…

Chceme lidem připomenout tento zapomenutý a zcela výjimečný filmařský pár. Ve 20. a 30. letech minulého století systematicky dokumentovali život v Africe, a díky tomu se nám mnohé dochovalo alespoň ve filmové podobě: domorodé kmeny, zvířata, krajina. V oné době byl totiž africký kontinent veřejnosti prezentován jako místo, které je životu nebezpečné, kde jsou pouze divoké šelmy a lidožrouti. Takový obraz podporovala i lovecká lobby, která potřebovala mít divočinu ve všeobecném povědomí za arcinepřítele, aby mohla drancovat. A v důsledku toho pak začal rapidně klesat počet divokých zvířat, mizely živočišné druhy i domorodá etnika. Zbyly nám jen obrázky pořízené manželi Johnsonovými. Film jsme nazvali „archou“, protože práce Martina a Osy je svým způsobem určitou alegorií na příběh o Noemově arše. Jen místo skutečných zvířat Johnsonovi „nalodili“ jejich obrazy… Zachránili nám tak aspoň jejich vizuální podobu.

 

Jak jste manžele Johnsonovy objevil?

Bylo to při studiích na FAMU. Když jsme pak v roce 2010 natáčeli náš filmový debut Africa obscura, objevilo se v tomto dokumentu i šest minut jejich archivů. Přišlo mi důležité vzdát jim hold na větší časové ploše, a tak jsme se rozhodli natočit celovečerní dokumentární film. Po tom prvním rozhodnutí následovala důkladná příprava, shánění financí a podkladů, jeli jsme několikrát do USA a dostali se dokonce i do knihovny Kongresu ve Washingtonu, kde jsou uloženy jejich hrubé, Hollywoodem nesestříhané filmové záběry.

 

Takže uvidíme velký příběh?

Nechtěli jsme vytvořit čistě jen biografický nebo cestopisný snímek, ani film typu BBC. Světoznámý filmař Werner Herzog, se kterým jsem jej dramaturgicky konzultoval, řekl, že jsme natočili filmový rekviem, která se klene nad propastí sta let, kombinuje historii se současností. Divákům dá možnost zamyslet se nad tím, jestli některé změny, které se kolem nás odehrávají, neprobíhají až příliš rychle. Fascinuje mě, že se Martin prostřednictvím fotografií a knih obracel k budoucím generacím, tedy vlastně i k nám. O to větší bylo naše úsilí převést jejich moderní myšlenky na filmové plátno.

 

Bylo těžké přesvědčit investory, že čeští diváci by měli jejich příběh prostřednictvím vašeho filmu znát?

Ten příběh má od počátku mezinárodní přesah, pracuje se všeobecnými principy. Co se týká vazby na ČR, Martinovy hollywoodské filmy se u nás promítaly s minimálním zpožděním. To byly časté dotazy na schůzkách se sponzory i na fondu kinematografie: proč Češi natáčí o Američanech. Jenže tuhle otázku si kladli i v Americe, jak někdo zcela mimo USA až z České republiky dokázal najít tak pozoruhodné a přitom zapomenuté Američany (smích). Vždy zdůrazňujeme, že příběh Johnsonových je příběhem o fotografii, filmu, cestování, je to příběh o zrození filmové divočiny. Konkrétně Čechům může ukázat, že i Hanzelka a Zikmund nebo Joy Adamsonová nezačínali na zelené louce, ale navazovali na ty před nimi.

O Martinovi a Ose nevznikl v této podobě dosud žádný snímek, který by šel tak hluboko, jako my. Využili jsme i naše zkušenosti a kontakty z Afriky, které jsme budovali více než deset let. Díky tomu odhodlání jsme se pak dostali na místa, kde bychom normálně natáčet nemohli.

 

Johnsonovi bojovali ve své době také s předsudky…

Těch předsudků bylo tehdy opravdu hodně. Byla to dvacátá, třicátá léta – doba bez internetu, mobilů, digitálních technologií. Tehdy v USA vůči Afričanům a černochům panoval tvrdý rasismus. Také ženy to měly poměrně těžké, rovnoprávnost byla ještě v nedohlednu. O to více fascinující je Martinův rovnocenný vztah k jeho manželce Ose.

 

Emblémem Afriky jsou sloni. Ve své diashow si s diváky povídáte o posledním ráji afrických slonů. Kde se nachází?

Ráj slonů najdeme v jihoafrickém státě Botswana. Je to území, kde se scházejí hranice čtyř států. Ta oblast má specifické podmínky. Co se týká rozlohy, je Botswana srovnatelná s Francií, avšak žijí tu bezmála necelé dva miliony obyvatel. Navíc vláda má ochranu přírody jako prioritu. No a sloni si to mezi sebou „nějak řekli“. Není tu tak obrovský tlak na přírodní zdroje jako v okolních státech. Je to poslední místo na Zemi, kde lze vidět větší množství slonů pohromadě.

Organizace Sloni bez hranic, se kterou jsme spolupracovali, provádí letecký výzkum sloních stád a analyzuje fenomén migrace. Zjišťuje jejich úbytky, změny chování... Pro nás to byla zejména konfrontace s tím, co kdysi z ptačí perspektivy viděl a natočil Martin Johnson. Byl totiž asi posledním člověkem, který ve východní Africe viděl tisícihlavá stáda slonů A naštěstí měl tenkrát kameru…

Jaké je potkat slona nebo žirafu ve volné přírodě?

Je to nepopsatelný zážitek. Když jdete buší pěšky, je ten prožitek ještě intenzivnější. Byli jsme ve sloním sirotčinci, kde kolem nás chodila malá slůňata, v Botswaně jsme se potkali s polodivokými dospělými slony, kdy jsme stáli proti sobě a koukali si do očí. S žirafou je to jiné. Vnímáte ji hlavně z dálky, a když jste v její blízkosti, ta její noblesa je uchvacující. Je to velké prohloubení pokory vůči přírodě. Při natáčení preferujeme spaní ve stanech. Obzvláštní kouzlo mají místa, na která potřebujete speciální povolení. V noci je buš v kombinaci s atmosférou táborového ohně nepopsatelná. Do Afriky jezdím rád právě z těchto důvodů.

 

Dokáže slon ublížit člověku?

U slona hraje roli spousta faktorů. Pokud mu dáte čas, stačí se na vaši přítomnost připravit a setkání s ním pak může být neuvěřitelně pohodové. Ale i sloni jsou osobnosti – nikdy nevíte, zda nenarazíte na některého, který může mít negativní zkušenost s pytláky a takový slon může být pak skutečně životu nebezpečný. Nejhorší je, když lidé v autě slona pronásledují nebo dokonce provokují. Slon je vlajkové zvíře Afriky, jejich budoucnost napoví, jak to bude dál s celou africkou divočinou.

 

Které zvíře je nejnebezpečnější?

Když se na to ptali Martina Johnsona, říkal, že na to nejde úplně přesně odpovědět, protože to je jako byste chtěli vědět, který člověk je nejnebezpečnější? Člověk musí mít otevřené oči, musí znát etologii, základní návyky i chování, aby se daly odhadnout případné problémy. V divoké přírodě není prostor pro empatii, ale pro respekt. Bohužel v současném boomu masového turismu korunovaném honbou za fotkou je i samotné cestování dovedeno ad absurdum a již má destruktivní účinky na životní prostředí.

 

Pracujete se svou manželkou kameramankou Romi…

To je velká výhoda. Když dostanete v televizi přidělený štáb, tak ne všichni zvukaři a kameramani jsou ochotni se někam trmácet, vstávat brzy nebo spát delší dobu ve stanu. My se nad tím ani nepozastavujeme, takže po té praktické stránce to je nejlepší řešení. A také ideově, oba víme, co chceme natočit a proč. Odpadá tam tedy jisté riziko nepochopení. Nejsme ale úplně sami – například na zmíněném filmu Archa světel a stínů s námi spolupracuje mnoho lidí, jen aby podpořili tento nezávislý film a jeho důležité poslání. A to nás těší.

 

Jednou třeba vznikne dokument, který bude srovnávat život váš a manželů Johnsonových…

To je otázka na někoho dalšího… (smích). Je pravda, že manželství umožnilo větší míru empatie, my ale Johnsonovy nekopírujeme. S Romi to vnímáme tak, že se snažíme jim za tu jejich obrovskou práci splatit dluh, který k nim jako lidstvo máme. Johnsonovi předběhli svoji dobu a ta naše na ně zapomněla…

Autor: Daniel Růžička, Foto: archiv Jana Svatoše

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test