český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Nedaleko Prahy je statek, kde se popásají ovce, kozy a krávy, za ohradou pobíhá drůbež. Na příchozího dýchne nejen typická vůně farmy, ale také všudypřítomná láska a pohoda. Manželé Milada a Josef Froňkovi jsou usměvaví lidé, s rukama plnýma mozolů, ale obrovskými srdci, ve kterých mají místo i pro ostatní.

 

Jezdecká stáj a statek Statenice u Prahy existuje osmnáctým rokem a skýtá prostor převážně k rekreačnímu ježdění, zabývá se však také drezurou koní a parkurovým skákáním. Součástí je ustájení pro deset koní, osvětlená písková jízdárna, pískový lonžovací kruh a výběhy. V hlavní budově se nachází klubovna, sedlovna a veškeré zázemí, včetně toalety a sprchy. Pro školky a školy tam pořádají prohlídky s komentářem přizpůsobeným věku, i s možností ukázky výroby sýrů nebo spřádání vlny.

 

Kůň nemá být sám

Milada s Josefem vyrůstali v Praze, ale v domcích se zahrádkou a zvířaty. „Naší nejstarší dceři jsme pořídili koně k sedmým narozeninám. Kůň ale nemá být sám, tak jsme jich časem měli na zahradě pět,“ vzpomíná Milada. „Chtěli jsme zůstat blízko metropole a developerská expanze nás dovedla sem.“ Časem přibyly i ovce. „Už v Praze se na naše koníky chodili dívat spolužáci ze školky, kterou navštěvovaly další dvě dcery. Do Statenic začaly chodit děti až po vybudování zázemí, a to trvalo poměrně dlouho.“ 

 

Láska i temperament

Froňkovi mají krásný vztah nejen ke zvířatům, ale i k dětem. Za osmadvacet let společného života toho zažili opravdu hodně. Oslovují se Miládko a Josífku a láska a souznění je cítit na každém kroku. „S manželem se máme rádi, máme spoustu společného, ale oba jsme temperamentní, takže se také někdy pohádáme. Ale to k životu patří,“ usmívá se Milada, maminka pěti dcer. „Jsou krásné a zdravé, což v dnešní době považujeme za zázrak.“ Nejstarší Veronika vystudovala dvě vysoké školy najednou a také pracuje s koňmi. „Druhá dcera Adélka už má vlastní rodinu a udělala z nás prarodiče. Vystudovala mělnickou zahradnickou školu a po narození dvojčat poznala, že ji více těší práce s dětmi. Při zaměstnání ve školce vystudovala i ona vysokou školu.“ Prostřední Hedvika pracuje jako veterinární sestra v Plzni, kam se provdala. Pětiletá dvojčata Hanka a Anežka mají život před sebou. „Říkají, že chtějí zůstat s námi na statku a starat se o nás. Kdo ví, co bude. Ty nejdůležitější věci se naplánovat nedají, tak tedy neplánujeme a vždy se jen přizpůsobujeme tomu, co život přináší.“

100 3410

Někdy mají naopak pocit, že se situaci vyhodnotí jinak, než by ji vyřešili ostatní. „Žijeme si prostě po svém,“ vysvětlují. „Jako třeba s našimi psy: Dag byl z útulku, obr nahánějící strach. Sangiho chtěli utratit, protože k ničemu není, když nehlídá,“ vzpomínají. „U nás hlídá tak, že se někdy bojíme, aby návštěvníky neodradil. Oba jsou tu šťastní. Někdo se jich musel ujmout, tak proč ne my? Nám to život nekomplikuje. Víme, že tu budou spokojeni, pro nás to znamená jen víc práce a víc peněz za žrádlo, ale za to nás mají rádi a my máme dobrý pocit, že jsme zvládli jim dát dobrý domov,“ uzavírají společně povídání zalité sluncem a láskou.

 

Práce s dětmi

Pravidelně sem dochází kolem dvaceti dětí, které poznaly, že k tomu než si sednou na koně a vyjedou, patří spousta práce a příprav. Vyčistit a vyhřebelcovat koně, osedlat ho a po jízdě zase odstrojit a vyčistit, to jsou nezbytné kroky, které nelze vynechat. Že je třeba se zvířetem rozmlouvat a brát na vědomí jeho duši, nálady a vrtochy, to už spousta žáků také poznala. „Vždycky dětem říkáme: Zkuste se vžít do toho, jak jim je, líbilo by se vám to? Člověk je taky společenské zvíře, není ani lepší a snad není často ani horší než oni,“ uvažuje Milada.

DSC 9901

Žáci mají skvělé vedení a jejich učitelé jim nic neodpustí. „Pracovat s dětmi je pro nás přirozené a těší nás to,“ usmívá se. „Manžel to s dětmi velmi hezký umí a má u nich respekt.“ Ostatně, u koní to bez respektu ani nejde. „Je pro nás moc důležité podporovat je v lásce ke zvířatům a ekologickému způsobu života. Mnoho dětí totiž netuší, že kráva není fialová. Zní to tvrdě, ale bohužel to tak je.“ O prázdninách tu probíhají oblíbené příměstské tábory a školky pro nejmenší, o které je obrovský zájem.

Děti mohou pravidelně pečovat o zvířátka a mazlit se s nimi, upečou si „ koláče“ z hlíny, objeví kouzlo kaluže a blátíčka a poznají, kdy rozzlobily kočku či psa a oni by je mohli škrábnout nebo kousnout. Díky takovým lekcím se naučí ohleduplnosti, zodpovědnosti a bezpečnému zacházení či chování u zvířat přirozeně a nenásilně. „Doufáme, že díky těmto vědomostem snížíme pravděpodobnost úrazů v souvislosti se zvířaty.“ Většina zkušeností bude všem ku prospěchu i v dospělém věku.

 

Vyučování pro začínající

Pro jezdecký výcvik jsou k dispozici koně různých plemen. Jakmile se dítě rozhodne, že chce jezdit, jednoduše začne a učí se. Kdykoli a jakkoli dlouho. Výuka je individuální, u každého jinak dlouhá. „Nejlepší je začít táborem, kde se děti poznají, naučí se pracovat nejen s koněm, ale i okolo něho,“ říká Josef, který ví o tvrdé práci na statku svoje. Výběhy i stáje tady svítí čistotou, obstarat tolik dobytka je každodenní kolotoč. „Snažíme se přiměřeně k věku a individuálním potřebám rozvíjet kreativitu, fantazii i motorické dovednosti, umožnit výrazné emocionální zážitky a porozumět a respektovat zákonitosti v přírodě. Naučíme žáky poznat mnoho, zdánlivě obyčejných, rostlin a zvířat.

DSC 9859

„Kromě rámcového vzdělávacího programu státních školek nabízíme možnost kontaktu se zvířaty, cvičení jógy, výuku anglického jazyka, možnost mnoha nejrůznějších kroužků. To vše pod vedením zkušených, pedagogicky zdatných profesionálů. V současné době se u nás učí jízdě na koni děti od pěti let i dospělí.“

 

Bez chemie a hormonů

Každé zvíře dostává intenzivní a individuální péči. Froňkovi jsou u něj od porodu až do jeho dospělosti, případně porážky. „Mají svá jména, nejsou pro nás jen čísla a kusy ve stádě. Klademe důraz na šetrnost a láskyplnost. Například krávy dojíme ručně. Respektujeme přirozené životní cykly a potřeby každého jedince, nepoužíváme hormonální přípravky, antibiotika a jiné chemikálie. V případě potřeby podáme homeopatika, byliny, esenciální oleje a vitaminy. Spolu s vakcinací a odčervováním se tento přístup ukazuje jako ekologický a efektivní.“ Díky tomuto způsobu chovu, kvalitní potravě a dostatku pohybu jsou zvířata zdravá a získané produkty kvalitní a chutné. „Výjimečně také sáhneme k lékům, ale je to až poslední možnost,“ vysvětluje Milada.

20180405 160209

Hříbata na statku

„Všechna hříbata jsou jako naše děti,“ říká s láskou Milada. „Jen s tím rozdílem, že ty se nám nevdají.“ Prvním přírůstkem byla Tany, která 5. dubna oslavila sedmnáctiny a už je také maminkou. Porodila Trisse, kterému byl kmotrem Petr Hapka. Třetím je syn klisny Grace- Getro, čtvrtým je Gabriel, také od Grace a má kmotru Veroniku Žilkovou. Páté hříbě Cairu křtila Olga Dabrowská současně s Gabrielem, starším o deset dní. „Náš benjamínek je Plavuňka, ale jistě nebude poslední. Mnoho lidí se nás ptá, proč máme hříbata. Prý je s nimi spousta práce a je přece levnější koupit si mladého koně. Já jim odpovídám: Ano, máte pravdu, ale je to přesně jako s dětmi. Zeptejte se mámy, která má víc jak dvě děti, proč proboha tolik? Rozumem to nepochopíte, ale stojí to za to.“

 

Plavuňka z Větrné hůrky

Vloni 20. července se narodila kobylka. Krátce po narození jí však osud sebral maminku, a tak ji odkojila a vychovala klisna Grace, která byla poblíž. Slečna dostala jméno Plavuňka z Větrné hůrky a důvod byl dočista prozaický. „Když jsem četla dětem pohádky, moc se mi líbila ta o víle Plavuňce, která se setkala s malým koníkem,“ vzpomíná Milada. „Tedy když se malá narodila, hned jsem věděla, jak se bude jmenovat.“ A Josef dodává: „Protože u nás na kopci dost fouká, začali jsme tady říkat Větrná hůrka.“ V září proběhly křtiny. Role kmotra se zhostil herec, milovník koní a kamarád Václav Vydra. Popřál kobylce krásný život a hodně zdraví. „Jsem přesvědčen, že koně, kteří mohou volně pobíhat v přírodě a mají dostatek pohybu a lásky, nemají důvod být nemocní,“ dodal kmotr závěrem.

 

Skok do nového roku

Froňkovi mají rádi tradice. Ať původní nebo nově vznikající. Jednu vymysleli spolu s trenéry už předloni, a tak letos 1. ledna přišel už druhý Skok do nového roku. Přilákal milovníky koní nejen aktivní, ale i ty, kteří ke koním vzhlížejí pouze ze země. Každý se mohl vyhoupnout do sedla a pomyslně vkročit do nového roku a starý nechat za sebou. „Rádi bychom, aby se to stalo tradicí,“ řekla Milada o mrazivém novoročním odpoledni. Byla zima, ale sluníčko krásně svítilo a dramaticky vyhlížející mraky doplnily kulisu jedinečnosti.

„Den před Štědrým dnem děláme Vánoce pro koně. Přijdou děti a společně zavěšujeme jablka a mrkev s natí nad krmelec se senem, a pak se jen kocháme, jak loví, kývající se a točící se pamlsky.“

 

Co bude dál?

„Máme deset koní včetně hříbat,“ přemýšlí Josef. „Teď jsme nechali připustit další klisnu. Zatím pokaždé, když jsme připouštěli, zabřezla. Věřím, že se to povede i tentokrát a za jedenáct měsíců přijde další hříbě. Nejmladší je teď Plavuňka, jejíž otec Artis skáče parkur a je šampion.“

V současnosti taky roste dům, ve kterém Froňkovi plánují soukromou školku. Plány mají, co nemají, jsou zaměstnanci, protože by je nedokázali zaplatit, ale kdoví, co všechno čas přinese. Více o statku i zdejších aktivitách se dozvíte na webu.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský

Převoz těla kardinála Josefa Berana z Vatikánu do Prahy se uskutečnil v pátek 20. dubna. Kardinál Dominik Duka OP tak ve spolupráci s vládou a dalšími institucemi splnil poslední přání svého předchůdce pronásledovaného komunistickým režimem. Slavný pohřeb v pražské katedrále se pak uskutečnil v sobotu 21. dubna.

V pátek 20. dubna 2018 přistály na pražském letišti Václava Havla ostatky kardinála Josefa Berana. Splnilo se tak jeho dávné přání a letité úsilí jeho nástupců na pražském arcibiskupském stolci. V okamžiku přistání se na počest kardinála Berana rozezněly na pět minut zvony ve všech kostelích. Toto rozhodnutí kardinála Dominika Duky OP mělo připomenout a uctít památku kardinála Josefa Berana.

 

Boží řeč do naší doby

„Bude to vlastně pohřeb pražského arcibiskupa v jeho diecézi. Byla to jeho rodina, která projevila pevný záměr, že je třeba splnit jeho poslední přání, které je napsáno v jeho závěti –  být pohřben v katedrále a nebude-li to možné, tak v hrobě rodičů,“ komentoval pro Katolický týdeník toto úsilí kardinál Dominik Duka. „Jeho symbolický návrat do této naší situace není náhoda, ale Boží řeč. Tak jsem se to naučil od francouzského dominikána Yvese Cognara – Bůh nemluví jenom v Písmu, ale i v událostech. Jsem přesvědčený, že návrat kardinála Berana do katedrály je jednou z nejvýznačnějších událostí posledních desetiletí. Ve stejný den, kdy vyjde průvod s jeho tělem ze strahovského kláštera, z místa jeho poslední svobodné promluvy, do svatovítské katedrály, se bude konat sjezd současných komunistů. I to je velmi symbolické.“

 

Slavnostní uvítání

Sobotní dopoledne bylo vyhrazeno pro slavnostní procesí s Beranovými ostatky. To vyšlo v 10 hodin po krátké modlitbě ze strahovské baziliky přes Pohořelec Loretánskou ulicí na Hradčanské náměstí. Rakev byla vezena na pohřebním voze taženém šestispřežím starokladrubských vraníků. Na Hradčanském náměstí byla rakev z vozu sejmuta a na krátký čas umístěna na katafalk pod oblouk mezi prvním a druhým nádvořím arcibiskupského paláce. Poté už vše zamířilo do katedrály. Liturgický průvod prošel Bránou gigantů, přes I. a II. nádvoří Pražského hradu do katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Tady pak byla od 11 hodin sloužena slavná mše svatá ke cti svatého Vojtěcha, kterého kardinál Beran mimořádně ctil.

Velký arcibiskup i velký světec se tak ocitli bok po boku, během bohoslužby totiž byla v blízkosti oltáře vystavena lebka mučedníka svatého Vojtěcha, který byl také Beranovým předchůdcem na pražském stolci. Po liturgii byla rakev s ostatky vystavena veřejné úctě a takto setrvá až do pondělí 23. dubna, kdy po večerní poutní bohoslužbě od 18 hodin bude uložena v nově zřízeném sarkofágu.

 

S papežovým svolením

Papež František povolil převoz ostatků v souladu s poslední vůlí Josefa Berana počátkem letošního roku. Tělo bylo dosud pohřbeno ve svatopetrské bazilice ve Vatikánu, protože vláda v komunistickém Československu nepovolila návrat kardinálova těla do vlasti. Obávala se, že známý a oblíbený kardinál a především naprosto nesmlouvavý kritik komunistického režimu a zejména jeho vystupování proti církvím, by se i po své smrti mohl stát  symbolem a ohniskem protirežimního odporu.

O návrat ostatků kardinála Berana usilovali oba jeho porevoluční nástupci, kardinál Vlk i kardinál Duka. Klíčové bylo ale v této věci rozhodnutí Vatikánu. Snad můžeme doufat, že odkaz kardinála Berana dokáže povzbudit vzdor proti totalitnímu myšlení i v dnešní době.

 

Pomník se vrací na své místo

Beranův návrat do vlasti a do pražské katedrály bude mít ještě jedno symbolické vyjádření. V zadní části katedrály totiž bude umístěn pomník – sousoší svatého Vojtěcha od Karly Žákové. Souvislost tohoto sousoší s kardinálem Beranem je zjevná. Byl to právě on, sám velký ctitel tohoto světce a svého předchůdce, kdo umístil model sousoší do katedrály. Již tento model se stal kultovním místem, mše svaté u něj sloužili význační kněží po řadu let, ale posléze byl odstraněn. Nyní se tedy definitivně vrátí a slovy kardinála Duky půjde o jednu ze „symbolických součástí dostavby katedrály.“

 Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Skupina Čechomor letos podruhé vystoupí v rámci cyklu Svátky hudby Václava Hudečka. Po letech tedy opět dojde na setkání žánrů. Diváky očekávaná událost se nezvratně blíží. Poprvé se na jediném pódiu potkali před šestnácti lety. Letošní koncert rozezní žofínský sál 24. dubna. Jak se na něj těší houslista Čechomoru Karel Holas? 

 

V letošním roce se s Čechomorem vracíte na Svátky hudby Václava Hudečka. Jak se vaše spolupráce zrodila?

Naše spolupráce se zrodila už někdy v roce 2002. Tehdy jsme vystoupili poprvé v Luhačovicích, kde Václav Hudeček pořádá své houslové kurzy a kam nás tehdy pozval. Zahráli jsme si na konci koncertu spolu se všemi účastníky jeho kurzu a bylo to skvělé.

 

Čeho si na osobnosti Václava Hudečka nejvíce ceníte?

Cením si jeho profesionality, péče o mladé hudebníky, pro které pořádá nejen kurzy, ale představuje je světu na svých koncertech.

 

Nechystáte se společně natočit desku?

Zatím ne, ale co není, může se jednou stát...

 

Jste rovněž houslistou, vystudoval jste konzervatoř v Brně. Neuvažoval jste nikdy o dráze v oblasti klasické hudby?

Ano, a to přesně do té chvíle, než jsem poprvé uslyšel hrát skupinu ETC s Vladimírem Mišíkem a houslistou Janem Hrubým, který mě už tehdy inspiroval k mé hudební dráze.

 

Spolupracoval jste s řadou kapel a populárních zpěváků. Co vás přimělo založit Čechomor a vydat se směrem k folkloru a jeho originálnímu pojetí?

Folklor jsem měl rád od malička. Po zkušenostech, které jsem získal jako spoluhráč bretoňského hudebníka Alana Stivela, který se věnoval místnímu folkloru, jsem začal vážně přemýšlet, jak rockově zpracovat i naše české a moravské písničky. A v tu dobu mě oslovili moji přátelé ze Svitav, Jiří Břenek a Franta Černý z Čechomoru, tehdy I. Českomoravská nezávislá hudební společnost, ke spolupráci a všechno do sebe tak hezky zapadlo a hrajeme spolu až do dnešního dne.

 

Jste rovněž hudebním skladatelem, co je podle vás pro váš tvůrčí jazyk nejcharakterističtější? Co považujete v tvorbě za klíčové?

Je to především melodie, ze které vycházím a všechno ostatní jí podřizuju. Za klíčovou považuji originalitu, ta je podle mě nejdůležitější.

 

Čechomor je vaše „druhá rodina“, hrajete spolu více jak čtvrt století. Do padesátky na scéně, kterou slaví Václav Hudeček, vám sice ještě nějaký čas zbývá, ale i tak, jak se daří stále dobře společně fungovat?

Je to radost a potěšení z hudby, kterou děláme a která nám přináší energii od našich posluchačů a fanoušků. Samozřejmě, že není každý den posvícení, jako v každé rodině, ale snažíme se všechny špatné a nepříjemné věci řešit hned, aby nám „nezahnívaly“. Zatím se to daří...

 

Folklor a lidové umění v dnešním světě pomalu schází na úbytě. Vnímáte, že je potřeba stále více překračovat žánry k populárnějším, abyste oslovili dnešní mladé generace, nebo je podle vás lidová píseň stále živá i ve své ryzí podobě?

Naštěstí je v naší zemi stále spousta míst, kde lidová hudba a tradice žijí ve víceméně původní podobě a baví i mladé lidi stejně jako kdysi. My jsme si lidové písničky sice přetvořili k obrazu svému, ale to, že se líbí i v téhle podobě ostatním, je důkaz, že lidová hudba má stále budoucnost. 

 

Cyklus Václava Hudečka je zaměřen na podporu začínajících mladých talentů, věnujete se také výchově mladých umělců a svých nástupců v kapele?

Kromě spolupráce s našimi novými mladými členy kapely, které jsme lidovou hudbou, doufám, dostatečně nadchli, se zatím vědomě výchovou talentů nezabýváme. Spíš inspirujeme... Mnohokrát se mi už stalo, že mi fanoušci po koncertě přišli říct, nebo napsali, že jim byla naše hudba, nebo zhlédnutý koncert inspirací, aby se naučili hrát na housle. To jsou pro mě krásné momenty, ze kterých mám samozřejmě velkou radost. O pokračovatele se nebojím!

 

Na co se nejvíce těšíte v nadcházející sezoně? Kde Čechomor mohou posluchači vidět a slyšet?

V nadcházející sezoně oslaví Čechomor třicet let od svého založení. Během celého roku zahrajeme mnoho speciálních koncertů v rámci oslav našeho výročí, které se budou týkat různých období našeho vývoje. Jen pro příklad – v říjnu zahrajeme Proměny v Rudolfinu, a to s původním orchestrem, Collegium Čekých Filharmoniků. Dále jsme připravili nové CD Nadechnutí, které letos vyšlo. Nahráli jsme na něj dvanáct zbrusu nových písní a jako hosta si pozvali třináctičlenný dechový orchestr Kumpanovi muzikanti.

Text a foto: Svátky hudby Václava Hudečka

Jeho černobílé fotografie mají zvláštní kouzlo. Fotí z podhledu ne proto, že by to byl autorský záměr, ale protože je odmala na vozíku. Povoláním je Tomáš Helísek tiskovým mluvčím TyfloCentra Olomouc, o. p. s., které pomáhá lidem s poruchou zraku. Sám se ovšem potýká s jiným hendikepem – díky dětské mozkové obrně nechodí a má problémy s rukama. Na jeho fotografiích byste to ovšem nepoznali.

 Fotograf 1b

S přestávkou fotí už osm let. „Snažím se fotit jinak a hrozně mě to baví. První fotoaparát jsem si koupil v roce 2011, po celou dobu jsem se ale tomuto koníčku nevěnoval. Měl jsem období, kdy bylo všeho tak nějak moc a fotografování šlo stranou. Loni jsem však chytil druhý dech, koupil si novou bezzrcadlovku Fujifilm a k focení se vrátil,“ popisuje různé etapy svého vztahu k fotografování Tomáš.

 

Z obyčejného vzniká neobyčejné

Fotoaparát nosí pořád u sebe, okamžik či situace, která by si zasloužila zvěčnit, totiž může číhat kdekoli. „Rád fotím lidi, ale ne vyloženě portréty. Taky mě baví zvířata, architektura, reportáže, emoce… A oblíbil jsem si i vyloženě obyčejné věci, ze kterých jde cítit nějaká energie. Takové ty předměty, u nichž si řada lidí řekne, že by je ani nenapadlo je vyfotit,“ odpovídá na otázku, co rád snímá. Vždy jde prý především o to, aby ho daná věc něčím zaujala.

Fotograf 4

Přestože se narodil v Novém Jičíně, osud ho zavál do Olomouce, kde dnes žije s manželkou, jedenáctiletou dcerou, třemi psy, dvěma kocoury a papouškem. Jak se mimochodem zmiňuje, jejich svatební fotografie vznikly v jednom z olomouckých parků částečně díky dceři, částečně díky samospoušti. Rád prostě věci dělá jinak. „Olomouc je krásná a na fotografování je tu spousta pěkných míst… různých budov, uliček, zákoutí, schodů… pro street foto jako dělaných,“ pochvaluje si Tomáš s tím, že ho dokonce oslovil jeden místní hotel, Theresian Hotel & Spa, že by jeho snímky Olomouce rád vystavil ve svém interiéru.

 

Originální styl díky perspektivě

Až na pár odborných knih, které přečetl, je samouk. „Zajímá mě, jak fotí ostatní. Čerpám inspiraci, dívám se, co jde, co nejde,“ říká a dodává: „Zjišťuju, že se můj způsob fotografování lidem líbí a že je o něj zájem. Obecně sleduju fakt, že už přestává být tolik IN komerční katalogové focení. Lidé nestojí o vyumělkovanost a tunu retuše. Dnes jsou v kurzu obyčejné fotky, respektive fotky, které nemusejí projít několikahodinovou úpravou ve Photoshopu. V dnešní šílené době jsou důležitější emoce. To je dle mého aktuálně to, co lidi baví a po čem je čím dál větší poptávka. Osobně úpravou snímků a celou tou postprodukcí trávím minimum času. Prostě to s úpravou nepřeháním.“

Fotografie 6

Na otázku, zda je styl, jakým fotografuje, něčím specifický, odpovídá: „Nějakou dobu jsem se hledal, až jsem se propracoval právě k černobílé fotografii. Ta mě baví. Co jsem sám nevnímal a moje okolí mě na to upozornilo, je, že jsem díky svému hendikepu níž a většina mých fotografií je tím pádem zachycena z úplně jiné perspektivy, než bývá zvykem. Tím vším jsou moje fotografie jiné a snad originální. Chlap metr osmdesát by z mého úhlu pohledu asi těžko fotil.“

Fotograf 3

Svým pozitivním přístupem k životu by mohl jít Tomáš Helísek leckomu příkladem: „Je potřeba si i z toho špatného, co se nám děje, vzít to dobré. Někdy mívám samozřejmě pocit, že bych některé snímky nejraději vymazal a přefotil. To je ale asi normální…“

 

I s hendikepem se dá tvořit

O tom, že druhý dech, jak říká Tomáš svému návratu k fotografování, bere naprosto vážně, svědčí nejen pravidelná aktualizace profilů na sociálních sítích (na Facebooku a na Instagramu), ale i postupný vznik webu. Již dnes ho podporuje několik tisíc fanoušků, nikoho tak jistě nepřekvapí, že by se fotografováním jednou rád živil. Startovací pozici si pro to vytvořil perfektní.

Fotograf 2

Na otázku, zda je právě tohle jeho sen, odpovídá: „Můj sen je fotografovat profesionálně a být fotografem na plný úvazek. Aby mě to bavilo i živilo.“ Pro všechny, co se stejně jako on potýkají s nějakým hendikepem, má důležitý vzkaz: „Chtěl bych lidem připomenout, že i s hendikepem se dá tvořit a dělat řada zajímavých věcí. Rád bych druhé inspiroval, že to jde a že má smysl následovat vlastní sny…“

Pokud se vám Tomášovy černobílé snímky líbí, podpořit ho v jeho dalších uměleckých aktivitách můžete prostřednictvím transparentního účtu 2501236926/2010. Výsledek bude určitě stát za to!

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv Tomáše Helíska

Strana 1 z 17

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270