český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Jihočeské pohoří je jeho domovem a největší láskou. Jako vedoucí turistického kroužku Šumavu fotograf Vladislav Hošek prochodil křížem krážem a dokonale ji zná. Nedělá mu problém ve tři hodiny vstát, do čtyř stoupat vzhůru, a pak třeba několik hodin s fotoaparátem čekat na správnou „barvu“ krajiny. Všechny jeho pohlednice, kalendáře a publikace nesou označení Šumava – originální produkt. Zatím poslední kniha snímků má název Šumava čarovná.

 

 

Pro návštěvníky pravidelně pořádá především v Nahořanech u Čkyně a na Kvildě besedy s promítáním, pro zájemce o fotografování krajiny organizuje kurzy na nejkrásnějších místech Šumavy. S partou nadšenců cestuje po celém světě. Fotografování se věnuje už padesát let, posledních dvacet pak jako profesionální fotograf.

 

Jak jste se ke své profesi dostal?

Byl to od dětství můj koníček. Narodil jsem se ve Vimperku, Šumavu jsem měl „za humny“. Jako malého mě vodil po horách táta, později jsem všechna nádherná zákoutí objevoval se skupinkou dětí. Pořizoval jsem z našich cest fotodokumentaci, fotil krajinu i děti. Brzy se k nám přidala i moje žena, potom i syn. Fotokomoru jsem měl v koupelně, tam vznikaly mé první fotky a později diapozitivy, které jsem promítal nejprve přátelům, po čase i na veřejnosti.

 

Takže na počátku byl fotograf-amatér?

Vystudoval jsem truhlářskou průmyslovku ve Volyni, pracoval v Jitoně, ve volném čase jsem jako dobrovolný strážce Chráněné krajinné oblasti Šumava detailně poznával hory, chodil i do míst běžně nepřístupných a fotil. Získával jsem první zkušenosti, kdy a kde vychází slunce, odkud je nejkrásnější pohled do kraje. Když chce někdo fotografovat konkrétní krajinu, musí ji milovat, hodně dobře znát a měl by v ní žít. Po několika letech jsem opustil Jitonu a začal pracovat na správě Šumavského národního parku, stál jsem u jeho zrodu. Otevřela se „železná opona“, bylo třeba vyznačit Národní park. Pomáhal jsem strážní službě, zaváděl strážce na jednotlivá místa a vedl archiv fotografií.

 

 

Kdo vás přivedl k profesionálům?

Na Šumavu přijel respektovaný fotograf Jiří Macht, vyhledal mě a nabídl mi spolupráci. Naučil mě různé technické dovednosti, pomohl mi obstarat ne sice nový, ale velmi kvalitní a drahý fotoaparát Mamiya. Spolu jsme vydali první pohlednice a v roce 1993 i první kalendář Šumavy. Když později začal v zaměstnání vadit souběh mých činností, rozhodl jsem se věnovat pouze fotografování. Začátky nebyly úplně snadné, ale kalendáře postupně získaly mezi lidmi velkou oblibu, vydal jsem o Šumavě několik knih, pravidelně pořádám besedy s promítáním obrázků. Každá povedená fotka je pro mne důkazem, že jsem se rozhodl správně.

 

Která místa na Šumavě jsou „nejfotogeničtější“?

Každý fotograf má svá oblíbená místa, pro mě jsou to Knížecí Pláně: rána s úžasnými mlhami, ovečkami na loukách, líbí se mi i pohled z Pancíře při ranním svítání dolů na Prášilsko. Dalším mým „favoritem“ je Luzenské údolí a také dvojvrchol hory Ostrý. Šumava je krásná v každém ročním období, ale mně se nejvíc líbí na podzim, fascinuje mě kombinace mlhy a sluníčka, a když spadne listí, najednou se objeví nádherné výhledy, které jsou předtím schované. Na stejné místo chodím několikrát za rok, vždycky je to jiné, pokaždé úchvatné. Pokud se stane, že není správné světlo, což bývá většinou v létě, kdy je modrá obloha úplně bez mráčku, bez jediného snímku zase odcházím.

 

Procestoval jste celý svět, je některá z vašich fotek „životním úlovkem“?

V poslední době jezdím pravidelně do Kyrgyzstánu, je to nádherná země kontrastů, barev v krajině. Koupete se v jezeře a nad vámi se tyčí celoročně zasněžené horské štíty. Ale má životní fotka vznikla v Himálajích. Zobrazuje svítání ze základního tábora s pohledem na Annapurnu 1. Je tajemná, má hloubku… Úžasné obrázky nabízí i Island, Norsko, kde slunce zapadá v třiadvacet hodin a už ve dvě ráno zase vychází. Jeho barvy se rychle mění a s nimi celá krajina. U každé své fotky si pamatuju, kdy a jak vznikla, jak jsem se cítil, kdo se mnou byl.

 

Míváte u sebe fotoaparát vždycky?

Ano, mám jej stále u sebe. Pokaždé se může něco zvláštního objevit a mrzelo by mě, kdybych to nemohl zaznamenat. Když jsem nedávno při jízdě autem uviděl překrásnou duhu, která se táhla přes celou Filipovu Huť, okamžitě jsem zastavil a fotil. Zachytit něco takového jsem připravený stále.

 

 

Dostal jste se někdy kvůli snímku do nebezpečí?

Vybavuji si hned dvě příhody. První se mi stala na Knížecích pláních, když jsem kvůli fotce hory Luzný vlezl za ohradník. Najednou se ze stáda klidně se pasoucích býků jeden rozhodl, že se na mě půjde podívat. Už jsem hledal strom, na který bych mohl vylézt. To ohromné zvíře došlo až k mému stativu, který jej zaujal, a já krůček po krůčku couval, srdce mi bušilo… Podobný zážitek mám i z podhůří Everestu, kde mě přiletěli „zkontrolovat“ tři orli skalní. Rozpětí křídel mají přes dva metry, vypadali jak černá rogala, která se kolem mě vznášejí. Lidí na turistické trase si nevšímají, ale já kvůli fotce odbočil. Vzal jsem do ruky stativ a přemýšlel, po kterém se mám ohnat nejdřív. Naštěstí odletěli, všechno dobře dopadlo, i ty fotky se povedly.

 

V čem může být focení krajiny ošidné?

Fotka musí být technicky dokonalá, dobře naexponovaná, ostrá, musí mít promyšlenou kompozici. Je třeba mít „oko“, určitý umělecký cit, ale i praxi. Umět si představit, jak bude snímek ve výsledku vypadat, není dáno každému. Nestačí vzít foťák a „cvaknout“. Roste-li v trávě pěkná květina, musí vás napadnout, že je třeba sestoupit dolů do příkopu, aby bylo v popředí něco výrazného, aby oči pozorovatele přešly postupně odpředu dozadu, aby měl obrázek hloubku.

 

Fotíte krajiny, fotíte i lidi?

Zvířata a lidi, kteří do krajiny patří, fotím rád. Mrzí mě, že dnes už u nás nezahlédnu koně pracující na poli, tu dobu jsem „prošvihl“. Mám jeden krásný portrét ženy z Nepálu, v náručí drží dítě, má upracované ruce, plno vrásek. Když jsem ji uviděl, došel jsem až k ní a posuňky naznačil, že bych ji rád vyfotografoval. Nebránila se, usmála se do objektivu. Fotka byla na několika výstavách, považuji ji za nejkrásnější portrét, který se mi povedl.

 

Lze udělat i obyčejným fotoaparátem neobyčejnou fotku?

Určitě to jde. Jeden z mých prvních obrázků vznikl fotoaparátem Pionýr, na který jsem si zčásti vydělal sběrem rybízu, zčásti mi přispěli rodiče, bylo mi tenkrát kolem deseti let. Na snímku je zimní krajina u řeky Volyňky. Sníh a přes řeku ohnutý strom tvoří jakousi bránu, v níž jsou vidět zasněžené kameny. Vyšlo to krásně, snímek má hloubku, správné měkké světlo, jsem na něj dodnes pyšný. I když teď bych asi vytvořil fotku technicky dokonalejší, kompozice se mi tenkrát moc povedla.

 

 

Po Šumavě máte mnoho vyšlapaných cestiček, chodíte i do míst, kam se běžný smrtelník nedostane. Máte rád při focení společnost?

Jsou místa, kde by mi někdo další „překážel“. Třeba Boubínský prales je pro mne lesním chrámem, tam je to nejkrásnější o samotě. Za výhledy chodím rychle, kamarádi mi říkají „horská koza“. Už dopředu promýšlím kompozici snímku. A stále občas fotím pro správu Národního parku Šumava, proto mohu každoročně žádat o povolenku ke vstupu do prvních zón a národních přírodních rezervací. Tam s sebou nikoho brát nesmím.

 

Ve kterém období a kde by měli turisté pořizovat své záběry?

Určitě v době inverzí, kdy bývá malebná mlha v údolích a nádherné výhledy, což je na podzim. Na Šumavě máme osm ledovcových jezer, to jsou šumavské perly, ke kterým se určitě vyplatí vyrazit s fotoaparátem.

 

Máte v rodině následovníky?

Syn je posedlý auty, opravuje motory. Ale vnuk Míša fotografuje od svých šesti let a moc ho to baví. Koupil jsem mu foťák, aby nefotil mobilem, kde pomalu není vidět, co vlastně zabírá. Učím ho, aby si vždy rozmyslel jak a proč. Jde mu to docela slušně, možná půjde v mých stopách, mám z toho radost.

 

Kam byste se ještě rád s fotoaparátem vypravil?

Ještě nikdy jsem nebyl v Chile, to je zatím takový můj nesplněný sen, který se ale pomalu začíná realizovat. Můj kamarád si pozval odtamtud známého, přivedl ho za mnou na Šumavu a já ho tu pár dní provázel. Domluvili jsme spolu program pro jeden fotoklub z Chile, na oplátku by zase oni pozvali nás. Těším se především na Patagonii, Ohňovou zemi. Úžasnou krajinu, jedinou na světě, kde ledovec přibývá. Jednou za život bych si přál vidět a zachytit tu nádheru, snad to vyjde.

 

Vnímáte jako fotograf změny krajiny na Šumavě? Co si o tom myslíte?

Proměnu krajiny samozřejmě vidím. Myslím, že jsou místa, kde si příroda pomůže sama, a jiná, kde jí musí pomoct lidé. Není dobré do toho zatahovat politiku, ale přistoupit k problému s rozumem a citem, jako to umí staří zkušení lesáci. Příkladem je Prášilské jezero, ještě před několika lety se tam nedal pořídit hezký snímek, okolo byly suché stromy. Dnes je krajina zarostlá, vysázením javorů, jedlí a buků se krásně zazelenala a je tam radost fotit. Kolem Černého jezera naopak během posledních let polovina porostů uschla, stromy popadaly, to je smutný pohled. Snad i tam se zase zablýská na lepší časy. U lesa je to otázka několika lidských generací.

 

 

Na Šumavu proudí čím dál více turistů, proč asi?

Statistiky jsou téměř alarmující. Na území Národního parku Šumava žije trvale kolem dvou tisíc lidí, je tu pár vesniček, největší je Kvilda. A za rok přijedou dva miliony návštěvníků. Vliv mělo určitě otevření hranic, ale třeba i seriál Policie Modrava. Lidé si chtějí projít místa, podívat se, vidět na vlastní oči krásu zdejší krajiny. Ani se jim nedivím. Projel jsem hodně míst na světě, ale sem se vždycky rád vracím, i pro mě je Šumava nejkrásnější. Nikdy bych se odtud neodstěhoval. Rád o sobě říkám, že jsem „fotograf Šumavy“, a jsem na to hrdý.

 

Vladislav Hošek se narodil v roce 1954 ve Vimperku. Vystudoval Střední průmyslovou školu ve Volyni, obor práce se dřevem. Žije ve Čkyni. S profesionálním fotografováním začal v roce 2000. Jeho láskou a zároveň tématem většiny jeho fotografií je Šumava. Sedmiletý vnuk Michal se jednou možná stane jeho následovníkem.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: archiv Vladislava Hoška

Historie naší známkové tvorby se začala psát 18. prosince 1918, kdy vyšla první československá známka, slavné Muchovy Hradčany. Ve stejný den bylo také založeno Poštovní muzeum. V rámci oslav stých narozenin byla v pražské pobočce připravena výstava 100 let – 534 autorů, která se zabývá výtvarnými návrhy poštovních známek od počátků do dnešních dnů.

 

Veřejnosti se představují přijaté a nepřijaté návrhy poštovních známek, které doposud nikdy nebyly prezentovány. Při přípravě dospěli kurátoři, Martin Říha a Adéla Hončová, k neuvěřitelnému číslu 534. Tolik autorů se pokusilo obohatit svým návrhem českou známkovou tvorbu. Protože jde o číslo opravdu vysoké, nebylo v silách instituce ukázat všechny. A tak dostali prostor především tradiční tvůrci, ale neopomněli se ani zvučná jména osobností, které si se známkovou tvorbou obvykle nespojujeme, jako jsou Josef Váchal nebo Kamil Lhoták.

 

Známky nám závidí celý svět

Výstavou nás provedl ředitel muzea Jiří Střecha. Je to muž na svém místě. Původem vystudovaný historik-muzejník do čela této významné instituce nastoupil před dvěma lety. Jak sám říká: „Měnit jsem zásadně nemusel nic. Moji kolegové jsou profesionálové a já se jen snažím dodat jim pocit důvěry v jejich práci.“ A nejen na současné expozici je to vidět. Svou vernisáž si odbyla ve čtvrtek 15. listopadu. Dernisáž se plánuje až na 20. března 2019.

Začali jsme v přízemí u pokladen a chronologicky jsme se seznámili s historií známkové tvorby od počátků do současnosti. V první vitríně jsou k vidění různá ocenění, která česká a československá známková tvorba získala. Jak se dozvídáme od pana ředitele, dělo se tak a děje plným právem, protože patříme ke známkové elitě a jsme třeba jediní v Evropě, kteří k výrobě vybraných známek používáme pětibarevný ocelotisk z plochých desek. Dokonce i některé zahraniční poštovní správy si u nás nechávají vyrábět své nejlepší emise. Své místo na začátku expozice má samozřejmě návrh i raznice první československé emisované známky, již zmíněných Muchových Hradčan. Zajímavostí je, že slavný malíř, ilustrátor a grafik na návrhu pracoval už za Rakouska-Uherska a první skicu si vytvořil na kalendář.

 

Rozvoj přišel po druhé světové válce

Z období první republiky mě osobně uchvátil nerealizovaný návrh Josefa Čapka pro emisi Československo dětem z roku 1936. Nejen pro mě, ale pro mnoho dalších návštěvníků nebude bez zajímavosti zhlédnout protektorátní známky, které se snažily vyhnout se politickým tématům a dávaly prostor především důležitým československým stavbám.

Obrovský rozvoj známkové tvorby u nás nastal jak po kvantitativní, tak i obsahové stránce po druhé světové válce, a především po komunistickém puči 1948, kdy si odpovědné osoby uvědomily jejich obrovský politicko-propagační dosah. Proto vycházely a dodnes vycházejí známky ke všem možným výročím a kampaním a ty významné nebo jinak zajímavé najdeme v prvním patře. Výstavu zakončuje v jednom ze salonků známka vytvořená přímo pro letošní jubileum založení Poštovního muzea a kromě jednotlivých poboček (mimo Prahy ještě ve Vyšším Brodě) a nejvýznamnějších ředitelů instituce ukazuje i ikonické sbírkové předměty muzea.

 

Autorka: Jitka Neureuterová, Foto: Miroslav Martinovský a archiv Poštovního muzea

Smuteční obřad za zemřelého Františka Taliána se konal 29. listopadu 2018 v kostele ve Svaté Maří u Vimperka. Obřad v netradičním pojetí beze Mše Svaté za účasti dvou farářů byl jistě hlubokým prožitkem hostů; odpovídající vůli zemřelého a jeho změnám v duchovním rozvoji a poznání v posledních letech. Toto rozloučení za účasti stovek lidí však neobsahovalo zmínku o příběhu Františka Taliána a jeho velkém díle, které nezemřelo a bude žít dál.

 

František Talián se narodil 7. března 1948, tedy ve stejný den jako kdysi prezident T. G. Masaryk. Jeho narození nebylo obklopeno jen vlasteneckým symbolem, ale zejména převzetím moci komunistickým režimem o deset dnů dříve, nebo o tři dny déle politickou vraždou Jana Masaryka. Události kolem narození a jejich symboly jakoby určovaly události jeho dětství a života.

František Talián o sobě napsal: „Bylo mi pět a půl roku, do naší vesnické usedlosti v Boubské u Vimperka chodila jedna skupina estébáků za druhou na tzv. domovní prohlídky, strkali nám pod dřevěné schody samopaly. Pamatuji si, jak nám zrevírovali dům a vyhnali nás z něho s majetkem, který se vešel na jeden žebřiňák s kravským potahem. Pamatuji si, jak nás pět bydlelo v jedné vlhké místnosti a jak jsme byli šťastni, že máme všechno za sebou... Narodil jsem se po odsunu německých obyvatel po komunistickém puči v roce 1948, ale před zadrátováním Šumavy železnou oponou, která mne po celou dobu své existence iritovala a zároveň přitahovala.

 

Budovatelem zbořených osad

Opravil jsem na Šumavě několik kostelů, postavil kapličku, osadil množství křížků a řekl jsem si, že se pokusím v zaniklých německých vesnicích zřídit záchytné body a připomenout jejich bývalý život. Proto jsem zrekonstruoval v některých zaniklých vesnicích penzion či hotel pro návštěvníky Šumavy, připomínající zašlou lokalitu, zaniklou kulturní krajinu. Dá se tedy říci, že jsem teď se svými záchytnými body takříkajíc „lenním pánem“ nejméně čtyř dřívějších zaniklých obcí: Bučina - dříve 55 stavení, teď 1, Knížecí Pláně - dříve kostel a 85 stavení, teď 1, Polka - dříve 30 stavení, teď 1, Nové Údolí - dříve 35 stavení, teď 1." /Citace z roku 2009/.

Uvedené vesnice byly zbourány v souvislosti se vznikem Železné opony a po jejím pádu byly stávající domy bezcennými ruinami, které prozíravě koupil novoosadník Talián dříve, než by to Správa NP Šumava zbourala jako „ekologickou zátěž“. Nebýt jeho, nebyl by v místech ani ten poslední dům, jako památník na dřívější osídlení. K jeho nemalým činům patří obnova původní 300 let staré schwarzenberské myslivny Lipka, kterou obnovil do historické podoby a tím zachránil významnou lesnickou památku.

 

Rekviem lesům Šumavy a mecenáši Taliánovi

Po orkánu Kyrill v roce 2007 a následné národní lesní tragédii vzniklo hnutí na záchranu zelených lesů Šumavy a odboj proti eko-terorismu a ideologii divočiny. Významnou osobností tohoto hnutí a největším donátorem se stal František Talián. S jeho financováním byly vydány desítky publikací o lesnictví a Šumavě, některé byly tisknuty v jeho nakladatelství a za jeho finance. Stejně tak roku 2011 vznikl „Památník šumavským lesům“ na Bučině.

 

Duchovní rozměr hmotných děl

František Talián nekupoval domy a pozemky na Šumavě proto, aby hromadil majetek a peníze. Lidé možná říkají: K čemu, stejně si to do hrobu nevzal. On ovšem tím plnil hluboký životní úkol, který dostáváme do vínku s kódem života, při zázraku početí, při zrození a jako důsledek traumat v dětském věku.

Byl člověkem, který si trochu „nabral“ z karmy vyhnaných Němců, a to je čitelné v jeho příběhu. Protože naslouchal svému nitru a po roce 1989 dostal příležitost, tak svůj úkol na zemi zrealizoval. Tento karmický úkol byl: vracet život do vysídlených a zbouraných vesnic. Novoosadník Talián absolvoval letité vyčerpávající zápolení s ochranářskou byrokracií a obnovil mnoho staveb s takovouto minulostí. Je příkladem duchovního bohatství, které nemá každý. Spočívá v tom, že za ním zůstává dílo napravující historické hříchy. Skrze taková díla k nám promlouvají lidé v zoufalství dávno zemřelí a zdá se, že jejich vzkazy jsou nám blíže k přečtení. Splnění životního poslání a zúčtování s ním je věc, před níž na konci života budeme postaveni všichni. František Talián to měl snadné – splnil.

 

Autor: Petr Martan, ředitel Komunity pro duchovní rozvoj, o.p.s., Čkyně

Foto: Miroslav Martinovský

V loňském roce se operní pěvkyně Jana Veberová rozhodla k zásadnímu kroku. Z Prahy se přestěhovala na venkov, přesněji do okrajové části Kutné Hory a spolu se svým mužem začala farmařit. Koncertní zpěv sice na hřebík nepověsila a nadále jej miluje, ale jak říká, dnes už si dovede představit život i bez zpívání. Její prioritou je klidný a spokojený rodinný život. „Můj muž je „velitelem“ při práci na farmě, já zase velím při zpívání,“ směje se. Spolu s Jaroslavem, jeho tatínkem a svými dvěma dětmi pečují o rozlehlý jabloňový sad, starají se o dva koně a zvelebují dům.

 

Proč jste zamířila na gymnázium místo na konzervatoř?

Bylo to přání mého tatínka. Přál si, abych měla jistotu ve vzdělání, zdálo se mu, že konzervatoř mi v životě moc nepomůže. Měl představu, že jednou budu paní učitelkou. Maminka zase měla sen, že budu zpěvačkou. Přání jsem splnila vlastně oběma. Maminka chodila na každé mé vystoupení a radovala se z mých úspěchů. Dnes jsem i učitelkou zpěvu.

 

Stala jste se soukromou žákyní operní pěvkyně Ludmily Bendlové, kterou nikdy nezapomenete zmínit. Zač jí vděčíte?

Za to, že zpívám. Učila jsem se hrát na klavír, kytaru, flétnu, a když mi bylo třináct, vzala si mě pod svá křídla paní profesorka Bendlová, sólistka Národního divadla. Stala se mou „hudební mámou“ a já se pevně rozhodla, že budu zpěvačkou. Probudila ve mně lásku ke zpěvu, naučila mě zpívat s jistotou, poradila mi „fígle“, které dodnes používám. Měly jsme spolu krásný vztah. Radila mi s líčením, oblečením, hlídala mou životosprávu.

 

 

Ještě v posledním ročníku gymnázia jste absolvovala konkurz do Státní opery Praha a byla přijata…

Byla to také zásluha paní profesorky, která usoudila, že přišel správný čas a ke konkurzu mě přemluvila. Byla jsem přijata a o prázdninách po maturitě se stala členkou souboru. Pobyla jsem tam dva roky. Nejsem dravý člověk, nemám ostré lokty. Divadlo je stres, psychicky náročná záležitost, konkurenční boj. Necítila jsem se spokojená, a když odcházela paní ředitelka, odešla jsem také. Rozhodla jsem se pro samostatnou koncertní činnost. Maminka mé rozhodnutí oplakala a uklidnila se teprve tehdy, když zjistila, že se zpěvem pokračuju, jsem spokojená a začíná se mi dařit.

 

Neměla jste strach, že to nezvládnete?

Mladý člověk nemá z budoucnosti strach, ale je pravda, že první dva roky jsem se protloukala všelijak. Sice jsem zpívala, ale k uživení to nebylo. Zkoušela jsem k tomu fotomodeling, ale ani tam nebylo nic jistého. Byla jsem fakturantkou, sekretářkou, nic z toho mě příliš nebavilo. Naštěstí mé koncerty postupně začaly přinášet další nabídky a příležitosti, můj diář se začal plnit a já si uvědomila, že zpívání mě těší ze všeho nejvíc.

 

Vaším vzorem je Ema Destinnová. Proč?

Mám podobně nastavený hlas. Pojala mezzosoprán i soprán, měla barevný hlas a široký rozsah, to není cvičením, ale vrozená dispozice. Je mi velmi blízká tím, že se prosadila svým talentem, neměla známosti, cesta na vrchol jí trvala poměrně dlouho. Často zpívám písně z jejího repertoáru a jako velmi mladá jsem se prosadila právě v Mezinárodní pěvecké soutěži Emy Destinnové.

 

 

Kromě operního zpěvu se věnujete i operetám…

V době, kdy jsem hledala svou jistotu, mi přišla nabídka z jednoho německého operetního souboru na šňůru zájezdních představení. Přestože jsem neuměla německy a s operetou jsem neměla žádné zkušenosti, té šance jsem se chopila a během měsíce nacvičila zpaměti třináct operetních árií. Opera je prožitek, lehkost, koketerie. Patřila jsem k těm, kteří se na ni dívají „skrz prsty“. Svůj názor jsem opravila a operetu si zamilovala.

 

Odstěhovala jste se za svým mužem z Prahy na předměstí Kutné Hory. Znamenalo to pro vás nějaká omezení?

Spíše naopak. Pole působnosti se mi rozšířilo o Kutnou Horu, nádherné historické město, kde je umění velmi kladně přijímáno. Místa, kde už jsem koncertovala, mi zůstala, a k tomu přišla možnost dalších. Významnou měrou k tomu přispěl můj muž Jaroslav, který mi ve zdejším prostředí hodně pomohl. Jako kutnohorský rodák, kterého tu vnímají jako šikovného truhláře a organizátora různých společenských akcí, mohl oslovit mé budoucí publikum a já se nezvykle rychle stala součástí zdejší umělecké sféry a získala popularitu. Když se mezi jeho zákazníky a přáteli rozšířilo, že má ženu operní pěvkyni, přišli na koncert, poprvé možná ze zvědavosti, ale postupně jsem si získala jejich pozornost.

 

Zapojila jste se do společenských aktivit svého muže?

Okamžitě. Díky tomu, že máme kočárové koně a Járovým koníčkem je oprava poškozených historických kočárů, které máme doma už tři, mohu přijíždět na různé akce „jako princezna“ a zazpívat. To je nádhera a okamžitě to zaujme nejen dospělé ale i děti. Vyrobil lavičky do místního parku, úkryt pro kachny na rybníček, budky pro ptáky, zorganizoval prvomájové líbání v sadu. Na můj první zdejší koncert, který proběhl v zámecké knihovně na nedalekém zámku Kačina, osobně pozval více než stovku lidí, vytiskl letáky…

 

 

Velmi povedenou akcí byl „Den otevření dveří“…

Jára vyrobil jako dárek městu repliku historických dveří místní radnice. Pojali jsme to jako happening, celá rodina se zapojila. Mé děti byly připraveny obsluhovat, sestra mi přijela pomoct s pečením štrúdlů. K radnici jsme přijeli v kočáře, přestože v tu chvíli lilo jako z konve a byli jsme úplně promočení. Zmokl pan starosta i přítomní novináři. Židle jsme rychle přesunuli z venku dovnitř, všichni jsme se tam namačkali.

 

Váš muž je farmářem, takže jste se stala farmářkou. Co už jste se stihla naučit?

Tak třeba koně. Patří k farmě, ale nádherně se hodí i k opeře. Před jízdou je musím vyhřebelcovat, umýt zaprášený kočár. Láska ke koním mě provází celým životem, miluju je a mám k nim respekt. V kočáru se cítím bezpečně, zvlášť když otěže drží Jára. Koně nás vlastně seznámili, ale to by bylo na delší povídání… Sbírám jablka, pomaličku pronikám i do práce se dřevem, přidržuju, přináším, teď zrovna budujeme u domu malou jízdárnu. Zpívání přichází na řadu po večerech. Jára je hybnou silou farmy, já se snažím pomáhat, vařím, uklízím. Fyzická práce mě těší a naplňuje, jako bych našla smysl života.

 

 

Na které letošní koncerty vzpomínáte nejvíc?

V létě to byly především dva koncerty v kostele Sv. Jana Nepomuckého v Kutné Hoře. První byl věnován písním Edit Piaf, ten druhý výběru z muzikálů. Tam se Jára „uvolil“ trošku mi pomoci hrou na flétničku. Představení bylo překrásné, zahajovala jsem jako Kleopatra a končila jako Eliška Pomořanská po boku Járy v kostýmu Karla IV. písní Lásko má já stůňu. Mám pocit, že Kutnohoráci už mě berou jako svou. Bylo mi ctí, že jsem byla oslovena organizátory tradiční divadelní přehlídky Tyjátrfest a zahájila ho zpěvem české a slovenské hymny. Ale těch krásných koncertů byla letos celá řada.

 

Občas diváky dovedete překvapit…

Na mém prvním koncertu na Kačině jsem stála u dveří v nádherných šatech, můj muž v obleku. Některé jsme dokonale zmátli, spletli si nás s uvaděči a podávali nám vstupenky. Na koncertě v divadle v Kutné Hoře jsme si oba nasadili cylindry a frak, proměna byla dokonalá. Snažíme se tím dávat najevo, že si svého publika vážíme a hýčkáme si ho.

 

Společně s Kateřinou Daczickou, která pochází z rodu slavného Mikuláše Dačického, jste v pořadech Audience na Kačině zpovídaly zajímavé hosty. Jaké?

Velmi zajímavé, třeba soudního lékaře MUDr. Hladíka, herečku Zdenku Procházkovou, harfenistku Zbyňku Šolcovou. Jejich odpovědi na naše otázky jsem prokládala zpěvem. Pořady byly hodně pestré a lidé byli spokojeni, vždycky se ptali, koho pozveme příště.

 

S moderováním pořadů máte zkušenosti, průvodním slovem provázíte i své koncerty. Operu i operetu tím otevíráte i méně zkušeným posluchačům…

Nedělám to proto, abych někoho poučovala, ale protože chci být s publikem v kontaktu, mám pocit, že jsem mezi svými, že si spolu „povídáme“, a to mám ráda. Nedávno jsem byla pozvaná na koncert v Obecním domě. Byla to pro mě velká čest, prestižní záležitost, ale samozřejmě jsem tam nemohla vstoupit svými komentáři a tím jsem přišla o ještě větší prožitek.

 

 

Jak vzpomínáte na první společné Vánoce?

Vloni se sešla celá široká rodina, užili jsme si to. Jára dříve trávil svátky prací, tak to pro něj byla velká změna. Teď tu voněl františek, zpívali jsme koledy. Přemýšlím, že založím tradici adventních koncertů tady u nás, už přišla první nabídka a je domluven koncert zde na Kaňku v kostele sv. Vavřince 22. prosince 2018 od 17 hodin.

 

V čem vás společný život obohatil?

Přála bych si zestárnout tady na farmě, a kdyby přišlo miminko, byli bychom úplně nejšťastnější. Pro klidnou a spokojenou rodinu bych se své kariéry dokázala vzdát. Užíváme si život, hrajeme si, míváme i netradiční nápady a lidé nás tak berou. Těší nás být spolu, můj muž říká, že ve mně našel parťáka na své „blázniviny“ a že je mu na světě hned lépe. Platí to i obráceně. 

 

Sopranistka Jana Veberová se narodila v Praze v roce 1976. Vystudovala gymnázium, odrazovým můstkem její kariéry se stalo přijetí do souboru Státní opery Praha. Se svým mužem žije v Kutné Hoře, je matkou dvou dětí. Kromě práce na farmě se věnuje koncertní činnosti doma i v zahraničí a zároveň vyučuje zpěv na Základní umělecké škole v Kutné Hoře.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: archiv Jany Veberové

Strana 1 z 41

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test