český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Skóruj i na vozejku!

David Lukeš (na snímku) je ředitel Centra Paraple, obecně prospěšné společnosti zabývající se péčí o osoby s poškozením míchy. Ve volném čase se jako aktivní sportovec věnuje ragby. Je předsedou Českého ragbyového svazu vozíčkářů a zároveň trenérem českého národního týmu. Od roku 2016 spolupracuje s NF Gabrielis na podpoře a rozvoji sportovních aktivit pro klienty Centra Paraple.

 

Centrum Paraple letos slaví dvacet pět let existence. Vy jste původně působil v jeho správní radě, ale před necelými čtyřmi lety jste se stal jeho novým ředitelem. Co vás k tomuto zlomovému kroku přimělo?

V podstatě to bylo dáno okolnostmi. Jako správní rada jsme řešili nespokojenost se strategickým směřováním organizace, kde se pobytová služba pod vedením předchozí ředitelky měnila z aktivizační, sociální rehabilitace, na udržovací službu odlehčovací.

 


Šel jste do funkce s nějakými očekáváními a cíli?

Prvotní cíl byl uklidnit situaci, udržet odborníky a pomoci najít nového ředitele. Nešlo tomu ale věnovat pouze část svého času a zůstat přitom ve stávajícím zaměstnání. Ukázalo se to časově neúnosné a tak jsem nakonec přijal pozici ředitele, i když jsem jako člen správní rady a klient věděl, že je to velký závazek. Měl jsem jasnou vizi a postupně se ji daří realizovat.

 

Jak byste zhodnotit uplynulé období, naplnila se vaše očekávání?

Vždy jsem Paraple vnímal jako dobře fungující organizaci, jen jsem se nikdy nezamýšlel nad tím, kolik to dá práce. Paraple je jako živý organismus, který musí umět pružně reagovat na měnící se potřeby klientů. Má očekávání se naplnila v kvalitě lidí, kteří zde jsou. Mile mě překvapila ochota pracovat společně pro jednu věc. Myslím, že je tu daleko větší zápal než v obchodním prostředí, bohužel tomu ne vždy odpovídá výše platu. Snažíme se to postupně narovnávat, abychom udrželi kvalitu služby. Paraple se profesionalizuje, roste a získává novou tvář.

 

Zasazujete se hodně o rozvoj sportovních aktivit klientů Centra Paraple. V tomto směru spolupracujete mimo jiné s Nadačním fondem Gabrielis, se kterým jste před nedávnem zahajovali projekt sportovní střelby pro vaše klienty. Můžete nám k tomu něco říct?

Snažíme se klienty navyknout na pohyb jako přirozenou součást života. Nemusí to být nutně sport, stačí zařadit do denního režimu jakékoli jiné pohybové aktivity, což patřilo k filozofii Centra Paraple od samotného začátku. Nejdříve se hrál stolní tenis, poté jsme pořídili první sportovní pomůcky a začali jezdit na kolech a lyžích. Předloni si naši klienti vyzkoušeli frisbee, loni jsme otevřeli venkovní posilovnu a letos jsme rozšířili možnosti právě o sportovní střelbu díky zakoupení vzduchových pistolí z podpory Nadačního fondu Gabrielis.

 

Máte představu, jaké další podobné aktivity chcete do budoucna rozvíjet?

Příští rok plánujme jeden tematický program v cizině, konkrétně ve Španělsku. Chceme ukázat lidem, že se nemusí bát pohybu ani v podobě cestování. Program je zaměřený spíše na starší a více postižené klienty. S ohledem na tento fakt se snažíme využívat zařízení na elektrický pohon, ať už jde o handbike, nebo různá přídavná zařízení k vozíku. Určitě nás zajímá i prohlubování práce s tělem, meditace, relaxace a cvičení jako je například jóga, nebo tanec.

 

Prozradíte ještě nějaké další plány?

Chtěli bychom začít rekonstruovat naši budovu a poskytnout reprezentativní prostory zaměstnancům. Nejen pracovní, ale i klidové zóny, zázemí pro asistenty apod. Centrum Paraple se od roku 2009 aktivitami téměř zdvojnásobilo, přitom sídlí stále ve stejných prostorách. V tuto chvíli jsme ve fázi plánování projektu a logistiky. Celkový stavební rozvoj je velká investice přesahující sto milionů korun, a tak je potřeba dobře promyslet jednotlivé etapy.

 

 

To zní jako velká výzva. Zeptal bych se na něco osobnějšího. Vy jste znám jako propagátor plnohodnotného rodinného života „vozíčkářů“. Jaký dopad na váš osobní život mělo rozhodnutí přijmout pozici ředitele tak velké organizace?

Velký. I když je pravda, že největší životní změna přišla ještě před nástupem do Paraplete v podobě rozchodu s partnerkou, se kterou mám syna. I když se velmi snažím oddělit práci a osobní život, tak to má přesahy, které odstranit nejde. Mnoho zaměstnanců i klientů jsou kamarádi a někdy hodně blízcí. Pokud má někdo takovouto společensky provázanou práci, tak to chce velkou toleranci od jeho partnera.  

 

Jaký je vlastně rodinný život na vozíku? Společnost má o tom možná zkreslené představy, obestřené mnohými tabu.

Život na vozíku má jistě svá specifika, ale jinak řešíme podobné životní otázky, jako kdokoli jiný. Možná se některým lidem po poškození míchy změní životní hodnoty a více si váží maličkostí, které lidé bez postižení považují za samozřejmé. Ale je to velmi individuální. Dobré zázemí je však určitě pro lidi na vozíku velmi důležité, zejména pokud potřebují pomoc druhých. S rodinou pracujeme jako s celkem, nejen tedy v mezigeneračních vztazích, ale i v partnerských otázkách, protože je to často velmi křehké.

 

Okamžik, kdy jeden z partnerů skončí na vozíku, může být pro vztah krizový. Mají partnerské vztahy šanci vydržet nově vzniklou situaci?

Je to opět velmi individuální, ale statisticky bohužel většinou ne. Pro partnery jde o velmi psychicky náročnou situaci, kdy se v jednom okamžiku změní kompletní nastavení stávajícího života a zvládnout to není jednoduché. Často však tato situace jen akceleruje již dříve řešený, či neřešený nesoulad, nebo nespokojenost. Pokud partnerský vztah vydrží, tak se snažíme vést otevřenou diskusi a napomáhat, aby se partner stále cítil být partnerem a nestal se z něj pečovatel.

 

Pokud vztah nevydrží, případně je člověk na vozíku sám, jak je složité se s někým seznámit?

Obecně je to těžší pro starší lidi a pro ženy. Nedávno jsem ale viděl statistiku posbíranou z celosvětových dat, která ukazovala, že více než devadesát procent osob s poškozením míchy ve věku mezi osmnácti a třiceti lety nemá partnera. To je obrovské číslo, které jsem nečekal. Větší šanci na seznámení mají aktivní lidé, protože jim přibývá možností, kde se seznámit. Často tomu bývá během rehabilitace, v práci, na různých seznamkách, ale také právě při sportu, ke kterému se snažíme své klienty motivovat.

 

Nedávno u nás proběhlo mistrovství světa v parahokeji. Jaké jsou dnes nejrozšířenější týmové sporty vozíčkářů?

Stále populárnější, zejména u nás a obecně v Evropě, je florbal a florbal na elektrickém vozíku, tzv. powerchair hockey. Ze zimních sportů jde zejména o parahokej a curling. Ve světě je ale nejpopulárnější hlavně basketbal a ragby.

 

 

Ragby je pro nás laiky asi překvapením. Je to na první pohled tvrdý a náročný sport, jak to jde dohromady s vozíčkáři?

I u nás jde o tvrdý, ale přitom bezpečný sport. Hrají jej lidé s vyšším stupněm postižení, než třeba basketbal nebo florbal na vozíku a přesto je to stále hodně dynamické a tvrdé. Na světě je to jeden z nejvíce rozšířených sportů pro vozíčkáře a stále se rozrůstá. Vím, že poslední dobou je všude kolem nás slyšet, že „něco je více, než to je“, ale ragby je opravdu více než sport. Velmi pomáhá lidem k soběstačnosti, je tam skvělá parta, pro mnohé životní styl a vytváří se nezlomná přátelství.

 

Vy působíte mimo jiné jako kapitán českého národního týmu, jak jste se k trénování vůbec dostal?

Podobně jako k roli ředitele Centra Paraple. Poté, co v roce 2010 skončil trenér Jarda Franc, jsem dočasně převzal reprezentaci a tato „dočasnost“ trvá více než deset let. Nejhorší byly doby, kdy jsem byl zároveň trenér, kapitán i hráč základní sestavy reprezentace. Rozhodnout z pozice hrajícího trenéra správně, kdy něco ve hře změnit, jde velmi těžko. V současné době se mi to už naštěstí tolik nestává, protože máme kvalitní sestavu, v níž nejsem tolik potřeba a navíc, nemám optimální formu. Začínal jsem u reprezentace v roce 2004 jako nejmladší člen, teď jsem nejstarší.

 

Jak si v mezinárodním porovnání s reprezentací vedete?
Odpovídá to velikosti naší země a celkovému přístupu ke sportu hendikepovaných u nás. Na vrcholu jsou země jako USA, Austrálie, Japonsko, nebo Velká Británie. V současném IWRF žebříčku jsme na dvacátém sedmém místě z třiceti čtyř týmů. Za námi je třeba Izrael, Itálie, Španělsko nebo Belgie, takže celkově to není tak špatné, ale chybí hráči.

 

Čím to je, není mezi českými vozíčkáři takový zájem jako ve světě?

Mohlo by to být lepší, ale já to chápu. Lidé musí vystoupit z nějaké své komfortní zóny a změnit životní rytmus, priority. Někdy také slýchám, že jsme na některé moc drsní. Nevylučuji to, i když se snažíme mít individuální přístup. V kolektivním sportu musí člověk často potlačit své ego ve prospěch týmu, a to není pro každého. Věřím ale, že se nám postupně podaří přilákat a motivovat další nové hráče a posílit tím třeba i národní tým.

 

S vaším jménem a ragby je spojený ještě jeden pojem, Rugbymania. Co si pod tím představit?

Rugbymania je největší turnaj ragby vozíčkářů na světě, který se svým mateřským klubem Prague Robots a Českým svazem tělesně postižených sportovců už jednadvacet let pořádáme. Jsem čtrnáctým rokem hlavním organizátorem a jsem moc hrdý, kam se turnaj posunul. Celý svět tento turnaj vnímá jako svátek ragby, který si týmy jedou na konci sezony užít. Kvalitativně jde v současnosti o jeden z nejsilnějších turnajů vůbec.

 

To je velký úspěch. Na závěr mne napadá, pokud by se chtěl někdo k ragby přidat, ať už jako sportovec, nebo případně sponzor, jak má postupovat?

Nejlepší je napsat na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., popřípadě na Facebook stránky ČSTPS (Český svaz tělesně postižených sportovců), ČRSV (Český ragbyový svaz vozíčkářů), nebo Prague Robots.

 

Mrkněte se také na... 

Autor: Vladimír Havelka, Foto: Lukáš Klingora, archiv Centra Paraple, Atelier Havelka

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test