český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Ani černý, ani bílý

Život bývá málokdy černobílý, i když se nás o tom možná občas někdo snaží přesvědčit. Životní osudy Aloise Kánského to ukazují více než jasně. Oblíbený kněz, který se znal s mnoha představiteli kulturního života, ale také – jak se později ukázalo – spolupracovník Státní bezpečnosti. Ovšem i člověk, který svá selhání přiznal a omluvil se za ně.

 

Pater Alois Kánský (na snímku) se narodil 20. října 1954. Jeho matka byla řádová sestra, v roce 1950 ale z řádu vystoupila. Nebylo to úplně dobrovolné – komunisté v této době likvidovali mužské i ženské kláštery a pro mnoho řeholnic to byla volba mezi odchodem do civilního života, či internací a perzekucí. Kánského otec byl vysoký komunistický funkcionář, který od rodiny odešel, když bylo synovi pět.

 

 

Cesta ke kněžství

Alois Kánský nastoupil na gymnázium a rozhodl se, že se chce stát knězem. Na jednu stranu své záměry nijak netajil, na straně druhé na gymnáziu čile pěstoval práci v Socialistickém svazu mládeže, jehož celoškolnímu výboru předsedal. Prý to byl „maskovací manévr,“ říkal později.

Rozhodnutí ke kněžské dráze ale rozhodně soudruhům po chuti nebylo. Tehdy se o něj StB začala poprvé zajímat, s ohledem k jeho otci-funkcionáři. Ten sice s rodinou už nežil, ale v kádrových materiálech to nevypadalo dobře. Což si ostatně otec sám uvědomoval. Alois Kánský později vzpomínal: „Když se otec dozvěděl, že jeho syn chce být flanďákem, černoprdelníkem, tak málem dostal infarkt.“ StB tehdy s Kánským poprvé navázala kontakty, byl pozván k výslechu a přesvědčován, aby od svého záměru upustil. Marně.

 

Mše za Seiferta

Vystudoval teologii v Litoměřicích, na semináři, který byl prolezlý kněžími z kolaborantského hnutí Pacem in terris. Získal si pověst intelektuálně bravurního studenta, který nejen, že velmi dobře chápe všechna zákoutí teologie, ale kterému není cizí ani všeobecný přehled, kultura a umění.

 

 

V roce 1978 ho kardinál Tomášek vysvětil na kněze. Působil ve farnostech v Plzni a odsud odešel do Prahy do Břevnovského kláštera, kde dostal na starost farnost u sv. Markéty (na snímku). Břevnovský klášter nebyl pod správou řádně zvoleného opata, protože Anastáz Opasek byl v padesátých letech ve vězení a od roku 1968 v emigraci. Později měl Alois Kánský na starosti i farnosti u svatého Gotharda v Bubenči, Roztokách, Uněticích, Libčicích, na Levém Hradci, v Suchdole a naposledy u svatého Antonína v Praze-Holešovicích. V roce 1986 sloužil zádušní mši při pohřbu Jaroslava Seiferta, jíž se zúčastnilo množství představitelů českého kulturního života a také mnoho osobností známých svým odporem ke komunistickému režimu.

 

Přiznání a omluva

Státní bezpečnost získala Kánského jako agenta na konci jeho teologických studií. Pravidelně se scházel se svými řídícími důstojníky a podával zprávy. Jeho hlášení ale StB sama označovala za relativně chudá.

Jedním z Kánského přátel byl například Tomáš Halík, v té době už tajně vysvěcený na kněze, což byla ale skutečnost, kterou Kánský neprozradil. V roce 1991 oblíbený kněz veřejně přiznal, že podepsal spolupráci s StB a omluvil se všem, jež mohl tímto počínáním poškodit. Byl jediným z mnoha spolupracujících kněží, který se ke spolupráci veřejně přiznal a byl ochotný spolupracovat s historiky na rozkrytí způsobu, jakým Státní bezpečnost duchovní zpracovávala a vytěžovala.

Zemřel 31. října 2008 v Praze. Jeho vzpomínky zaznamenal Český rozhlas v rámci cyklu Příběhy 20. století a další materiály uveřejnila Paměť národa.

 

Svět není černobílý

„Komunismus nebyl jen systém, v němž se nesmělo vyjet na Západ a v obchodech, byl omezený výběr veškerého zboží. Byl to systém založený na pohrdání člověkem, na každodenním zneužívání jeho slabostí, špatných vlastností, bolestí, krizových momentů,“ říká Adam Drda, autor série Příběhy 20. století. Ani individuální selhání jednotlivce v této době nemůžeme hodnotit černobíle. Do srdce člověka nevidíme, mnohdy nevíme, jaký nátlak na něj StB vykonávala, zda spolupracoval rád a vědomě, nebo byl oklamán či donucen. O to důležitější jsou upřímná svědectví těch, kteří tak či onak totalitnímu režimu posloužili. Třeba si zprvu mysleli, že to s agenty nějak uhrají, ale neuhráli. Alois Kánský si svou spoluprací s StB úctu nevysloužil. Způsobem, jak se k ní po revoluci postavil čelem, přiznal ji a omluvil se, už ale ano. Oč jiné je takové postavení proti těm, kteří spolupracovali vědomě a rádi, ale po revoluci zatloukali a soudili se o čistá lustrační osvědčení.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test