český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Psaní je svobodné povolání i tvrdý chleba

Se spisovatelkou a scenáristkou Sandrou Fialovou Vebrovou jsem se setkala v redakci. Tato mladá dáma vydala několik knížek, pracuje v České televizi na Déčku od jeho prvopočátku a je maminkou malého Kryštůfka, s nímž znovu objevuje krásy dětství. Bylo o čem povídat a snad naše rozprava zaujme i vás.

 

První knihu Sandra vydala v jednadvaceti letech. Žánrově se zařadila k autorkám fantasy literatury pro mladší čtenáře. Kdy jste se rozhodla, že budete spisovatelkou?

Spisovatelkou jsem chtěla být od okamžiku, kdy jsem pochopila, že to může být povolání. Ale ještě předtím jsem babičce Jindře, to mi bylo asi pět let, diktovala příběhy. Ona to pro mě ráda dělala, protože sama celý život psala, jen to měla, vzhledem k době, do které se narodila, složitější. Taky jsem všude s sebou tahala bloky a tužky. A je zajímavé, že jsem sice spisovatelkou chtěla být odmala, přesto jsem se zdráhala si tak říkat. Spisovatelky to pro mě byly třeba Virgina Woolfová nebo naše Markéta Zinnerová. Sama jsem se za spisovatelku označila, až když mi vyšla třetí kniha.

 

 

Vítala vaše zaměření rodina?

Ano. Víte, já jsem psala vždycky a hodně jsme četla, tím jsem si rozvíjela slovní zásobu. Zkoušela jsem různé žánry a prošla i obdobím, kdy jsem psala věci, na které jsem vůbec nestačila. To byla moje škola. A v rodině jsem měla silné zázemí, což bylo velké štěstí. Moje maminka píše a naučila mě první základní pravidlo: Když něco začneš, musíš to dokončit. Nedokončená kniha jako kdyby nebyla. Díky tomu jsem věděla, že psaní je především o disciplině a řeholi, že je to řemeslo jako kterékoli jiné a člověk musí být především přísný sám na sebe.

 

Jste na sebe přísná?

Kdo píše, musí si v sobě vypěstovat velkou míru sebekritiky. Pak, když vám někdo řekne, že tyhle tři stránky nestojí za nic a měly by se škrtnout, tak se nenaštvat a se značnou mírou sebereflexe věc napravit, nebo se o ni pohádat. To si ale každý osvojuje postupně. Já se svou beraní povahou určitě.

 

Vraťme se ještě k začátkům…

Zpočátku jsem přispívala do celé řádky soutěží a taky jsem chodila do dramaťáku k Daně Hlaváčové. Dokonce jsem se připravovala na zkoušky na DAMU, ale pořád jsem cítila, že nevím, zda hraní nebo psaní. Tehdy jsem požádala právě paní Danu Hlaváčovou, aby mi upřímně řekla, jestli na herectví mám. Odpověděla mi, že mám, ale taky že nikdy nebudu na jevišti Dana Medřická. Současně prý je přesvědčena, že můžu být Danou Medřickou v psaní. Měla jsem jasno. A ještě jedna náhoda mé rozhodnutí podpořila. V Karlových Varech jsem našla během festivalu na ulici vstupenku na film Hodiny o životě Virginie Woolfové. Měla jsem půl hodiny na to, abych stihla doběhnout do sálu. Při sledování toho filmu mi došlo, že člověk, když to umí, má psát, protože mu nezbývá nic jiného.

 

Jste ráda, že to tak dopadlo?

Psaní je svobodné povolání a současně velmi tvrdý chleba, nejistá práce. Je tak svobodné, že si je můžeme vzít kamkoli jdeme s sebou. Na kterémkoli místě světa mám s sebou češtinu, fantazii a tužku…

 

Kam chodíte za nápady?

Těch mám fůru, neustále mě něco napadá a inspiruje. Proto musí existovat jakési síto, jímž propadnou jen ty nejlepší nápady. Zapisuju si náměty, které potkávám, protože nikdy není jisté, zda z některého upotřebím jen detail, nebo mi pomůže vytvořit celou zápletku. Kdybych věděla, kam se pro nápady chodí, půjdu tam rovnou s vědrem. Ale jsem přesvědčená, že vše, co má, k člověku dorazí přesně včas. Vždycky mi v pravý okamžik něco blesklo v hlavě. K tomu je jen potřeba mít oči otevřené, sledovat, co se děje kolem, a taky cestovat, poznávat nové lidi, to je pro psaní hodně podstatné.

 

Píšete pro dětského čtenáře, kdy jste nabrala tento směr?

Klíčové pro mě bylo setkání s Markétou Zinnerovou, kterou dlouhodobě obdivuju. Pomohla mi právě v úplných začátcích, učila mě a probudila ve mně lásku k psaní pro děti. Když se mě pak kdosi ptal, zda nepíšu pro dospělé, protože je to složitější, s úsměvem jsem odpovídala, že je to přesně naopak. Nic není tak těžké, jako psát pro děti. Vždy jde o velkou výzvu. Kdekdo si myslí, že to je snadné – v příběhu musí být dobro, a to zvítězí. Jenže malí čtenáři jsou nároční a autorovi nic neodpustí. Dětský čtenář musí autorovi uvěřit!

 

A věří vám?

Ano, až jsem z toho překvapená. Vidím to, když vyrazím na nějaké autorské čtení a vylezu ze své bubliny spisovatele upoutaného u stolu. Zrovna teď jsem na jednom takovém byla a jeden kluk, asi osm let mu bylo, mě opravoval, když jsem líčila linku příběhu, že je to v knížce jinak. Na otázku: Tys ji četl? Odpověděl: Samozřejmě, četl jsem všechny vaše knížky. Hned jsem si uvědomila, že ještě nebyl na světě, když jsem příběh psala, a přesto se mu líbí, protože ho bavilo, co hrdinové prožívají, protože s lety nezestárli. Zahřálo mě to.

 

Čím vás inspiruje malý syn?

Kryštůfek mě inspiruje vším. Nikdy se člověk nevrátí tak silně do vlastního dětství, nikdy nejsou jeho vzpomínky tolik čisté a plastické, jako když si je připomínáte díky vlastnímu dítěti. Tím, jak si s ním hraju a ukazuju mu to či ono, vybavují se mi další a další zážitky, vjemy, dojmy a pocity nezávaznosti i bezpečí. Prožíváme spolu plno dobrodružství, každý bunkr je hrad, každý klacek meč. Snažím se v něm probouzet fantazii. Je mu dva a půl a je malý, ale vidět svět znovu dětskýma očima mě učí on.

 

 

Jak je na tom Kryštofův tatínek, taky má rád fantazii?

Určitě má. On je ten přes rošťárny. Teď v zimě jsem si to znovu připomněla. Napadl sníh a byli jsme sáňkovat. Maminka byla na to, aby pofoukalo bolístku, když se spadlo, ale na sáně jsem nesměla. Kryštůfek chtěl jezdit s tátou, protože s ním je větší legrace. Já s ním samozřejmě taky vymýšlím legrácky a poťouchlé hry, ale na Honzu, tedy mého muže, nemám. Na klukoviny je táta. Proto se jim tak z jistého důvodu říká. A já mám štěstí, že můj manžel si v sobě zachoval hodně z toho malého rošťáka.

 

Ale vy už jste zase v pracovním nasazení, že?

Znovu jsem začala psát, když Kryštofovi bylo půl roku. Měla jsem výhodu, pracovala jsem z domova. Alespoň jsem to za výhodu považovala. Měla jsem představu, že uložím miminko do postýlky, ono bude spát a já si pak napíšu, co budu chtít. Jenže obrovské vyčerpání se brzy projevilo. Když má člověk miminko, moc se nevyspí a taky má neustálý strach o něj, což je nový, silný pocit. To vše odvádí pozornost potřebnou ke psaní, na něž musí být autor hodně soustředěný. Mozek je orgán jako každý jiný, když mu nedáte, co potřebuje, nic nevymyslí. Je to stejné, jako u svalů, když netrénujete, maraton nezaběhnete.

 

Tedy jste se poučila, nemýlím se?

Pochopila jsem, že mateřská dovolená má opravdu nějaký důvod. Zvolnila jsem. Mám určitou výhodu, že manžel je zvukař a kameraman a pracuje v branži. Chápe, jak to v ní chodí, jaké to je napsat scénář nebo být od rána do večera při natáčení na place. A zároveň mít dost sil a elánu na rodičovství. Podporuje mě ve všem, co dělám, což je skvělé, Kryštůfka hlídá nebo s ním i odjede na víkend. Díky tomu můžu pracovat, ale snadné to není. Určitě bych neradila maminkám: Běžte do práce, jak nejdřív můžete. Ano, možná je v tom kus hrdinství a zasloužím si poklepat po rameni, ale stejně tak si to zaslouží maminka, která se rozhodne zůstat s dítětem doma. Myslím si, že je velká škoda, že proti sobě, jak jsem zjistila, stojí občas mámy, co šly pracovat, a mámy, co jsou raději doma. Jde o naprosto zbytečnou řevnivost.

 

V práci vás jistě taky podporují…

Mám kolem sebe moc fajn lidi. Pracuju v České televizi na Déčku. Od píky, kdy jsem byla asistentkou asistenta, je ze mě dramaturgyně několika pořadů. To byla moje vysněná pozice. Paradoxně přišla v okamžiku, kdy se moje hodnoty posunuly, na prvním místě je děťátko, rodina. Zároveň jsem ale věděla, že budu jako moje maminka, která vždycky pracovala, a přestože tomu tak bylo, jsem já jako dítě nikdy netrpěla, neměla jsem pocit, že na mě nemá čas. Naopak jsem ji vždycky obdivovala. Jsem přesvědčena, že vidí-li dítě svou maminku, která je tu pro něj a zároveň má něco svého, podstatného, v čem je dobrá, tak si nese do života obrovský příklad.

 

Píšete pro děti ve věku osm až dvanáct let, máte chuť vyzkoušet si i jinou věkovou kategorii?

Ano, tahle skupina osm až jedenáct, dvanáct let mě baví. Mladší teenagerovský věk je pro mě náročnější, ráda bych ho zkusila, ale v tom nižším se cítím lépe. Tam si spisovatel může dovolit větší míru kouzel a pohádkové atmosféry. Ráda utíkám do světa, kde jsou fantaskní postavy a mnoho se dá vyřešit pomocí  zázraků a čar.

 

A pro mladší děti?

Mé nakladatelství mě oslovilo, abych napsala příběh pro edici prvního čtení, tedy pro děti pět až sedm let. Určitě se do toho pustím. Jde o jiný styl psaní. Čím je čtenář menší, tím je obtížnější ho zaujmout. Někdo si řekne, pro ty prťata napíšu pár říkanek, doplním pohádkou, jak se myška s liškou dostaly z bodu A do bodu B, a je to. Jenže i v tomto případě musíme mít příběh, který bude děti bavit, zaujme je, musí být řečený jednoduše, jednoznačně a poutavě.

 

Teď to bud snazší, máte doma prvního čtenáře a posuzovatele…

No, zatím vedou vlaky. Největším současným zážitkem je jízda tramvají a autobusem po Praze. Když dojde na vlak, je to úplně nejlepší!

 

A z trochu jiného konce – ráda cestujete – do kterých míst?

Mám ráda Portugalsko, tam jsem dokonce byla na půlročním studijním pobytu. Tu zemi jsem si zamilovala. Pod kůži se mi dostalo ještě Irsko. Asi mají vliv nějaké keltské geny, či co. To jsou dvě místa, která jsou pro mě druhým a třetím domovem. Pobyt v Portugalsku mi změnil rytmus života. Portugalci žijí volněji a zároveň třaskavěji. Díky cestování jsem se naučila vnímat věci z nadhledu, oddělit nepodstatné a soustředit se na to, co je doopravdy k řešení. Teda, pořád se to učím! A kam bych se vypravila ráda? Protože nejsem teplomilný člověk, ráda bych poznala Island.

 

Sandra Fialová (Vebrová) je úspěšná autorka knih pro děti. Svůj literární debut, fantasy knihu Luko, malý vlkodlak, vydala v jednadvaceti letech. Knížka se díky velkému úspěchu dočkala o rok později pokračování. Ve stejné době napsala námět a scénář k pohádce Nepovedený kouzelník, kterou natočila Česká televize. Jedním z jejích autorských počinů jsou také humorné, kouzelné příběhy Ducháčkovic rodiny. Vystudovala Divadelní vědu na Filozofické fakultě UK. Její největší zálibou je cestování, ze kterého ráda čerpá inspiraci. Žije v Praze s manželem a synem, pracuje v České televizi jako scenáristka a dramaturgyně několika pořadů na kanále Déčko.

 

Autorka: Jana Semelková, Foto: Miroslav Martinovský

Tags:

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test