český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Hrad Sovího krále

Pověst vypravuje o skále s tajemnou jeskyní, obývanou Sovím králem, kdysi mladíkem s moudrýma očima, který neopětoval náklonnost čarodějnice Durmy. Jednou ho objevila cituplná dívka z Jiříkova a zůstala s ním. Královští manželé prý dodnes za svitu měsíce vystupují na Soví skálu a její kameny zdobí podivuhodnými kresbami.

Od paty Soví skály vede strmým žlebem cesta vzhůru, k pozoruhodné historické stavbě v jižním podhůří Nízkého Jeseníku. V mírné pahorkatině nelze mohutný hrad Sovinec s výrazným bergfritem přehlédnout. Je výjimečný, patří k nejrozsáhlejším hradním komplexům Bruntálska a určitě je nejnavštěvovanější.

 

Sídlo s obytnou věží

Ve starověku tudy vedla cesta z Moravy do Slezska, chráněná posádkou z kastelu, malého tábora římského vojska na okraji tehdejší kolonie. V letech 1329–1332 bratři Vok a Pavel ze starého moravského rodu Hrutoviců na skalním vápencovém výběžku postavili hlavní sídlo, palác a válcovou obytnou věž. Podle množství sov, které tu žily, zvolili jméno Sovinec. V době husitských válek měli páni ze Sovince hrad dobře opevněný a přízeň prokazovali střídavě králi Zikmundovi i husitům.

V následujících dvou stoletích se měnili majitelé i vzhled stavby. Rozšiřovala se, zdokonalovala a přizpůsobovala novým stylům i potřebám. Na konci šestnáctého a na počátku sedmnáctého století postavili Vavřinec Eder ze Štiavnice a jeho zeť Jan starší Kobylka z Kobylího budovu purkrabství. Opevnění posílili polygonální dělovou baštou zvanou Remter, skalní výběžek nad údolím opatřili další baštou (Kočičí hlava) a obranu první hradní brány zesílili mohutným renesančním barbakánem.

Jan starší Kobylka, který se dědictvím v roce 1609 stal jediným majitelem, však víc udělat nestačil. Aktivně se účastnil protihabsburského stavovského povstání. Po bitvě na Bílé hoře byl z těžšího postihu omilostněn tím, že v roce 1623 Sovinec s panstvím prodal za symbolickou částku Řádu německých rytířů.  

 

Léty změnil význam

V té době byl (ve dvanáctém století založený špitální řád) také řádem vojenským. Pevnost držel po tři století a budoval další opevnění. Za třicetileté války (1618–1648) se hradní posádka vzdala vojskům švédského generála Lennarta Torstenssona, která tu setrvala v letech 1643–1650. Pak vojenský význam mohutného hradu postupně mizel a na počátku devatenáctého století se měnil v zásobárnu stavebního materiálu. Ve čtyřicátých letech se však do Švihova začal život opět navracet a byl více civilní.

Při švédském obléhání se poničená osmiboká dělová věž stala základem zvonice právě budovaného kostela svatého Augustina. Na šestém nádvoří dali postavit řádový seminář, v němž v poslední třetině devatenáctého století dovolili umístit lesnickou školu. Na počátku dvacátého století objekt elektrifikovali a od roku 1904 sloužil jako řádové letní sídlo velmistra a muzeum s bohatou knihovnou a vojenskými sbírkami.  

 

Obyvatelé a návštěvníci

Nejprve obyvatelé stálí a neškodní: Sovinec si oblíbily kolonie devíti druhů netopýrů. Osídlily sklepení a půdní prostory. Vrápenci malí tráví zimu v jeskyni na pátém nádvoří. Drobní savci jsou plaší, lovem hmyzu člověku prospěšní, na území České republiky zákonem chránění, patří k ohroženým druhům. „Vždyť jsou na Zemi už šedesát milionů let,“ uplatňuje jen mimoděk čerstvé znalosti ze základní školy možná budoucí přírodovědec. Každého nejvíc zajímá návštěva podzemí a opravená chodba ze sedmnáctého století.  

S hradním podzemím je spojena řada příběhů i pověstí. Zdejší stavitelé využívali všechny pukliny a jeskyně vápencové skalní homole, budovali v nich sklepy a chodby. Nejdelší prý vedla až do vesnice Dlouhá Loučka, což je vzdušnou čarou pět kilometrů.

Když se za třicetileté války švédská vojska z území Slezska přesunula na Moravu, jejich velitel poslal oddíly také k hradu Sovinec, s představou, že před branami nebudou dlouho, protože obráncům brzy dojdou zásoby. Švédové netušili, že obránci nestrádají, protože z dobře opevněného hradu vede do vesnických domků sedm podzemních chodeb, kterými putují potraviny, zbraně i střelivo.

 

Spolčení s ďáblem?

Jednoho letního dne vyšel z hradu parlamentář s bílým praporem a švédské velení požádal ten den o klid zbraní, protože má velitel hradu narozeniny. Švédové vyhověli také ze soucitu, měli hlad a jejich zásoby byly v nedohlednu. V určený den je velice překvapilo veselí za hradbami a užasli, když večer vstoupili do velitelského stanu zástupci sovinských s děkovným pohoštěním. Pro Švédy to byl důkaz, že posádka je v důvěrném spolku s ďáblem. Od pevnosti rychle odtáhli, aby si zachovali holé životy. Zasáhla zrada.

V podhradí žil kovář, před časem přistižený při pytláctví. Sovinecký představený ho dal potrestat pětadvaceti ranami přes chodidla. Kovář se vydal do švédského ležení a tajemství vyzradil. Za měsíc se obléhatelé vrátili a domy obsadili. Posádka hradu dlouho odolávala, a teprve, když už neměli pitnou vodu a docházelo střelivo, zraněný velitel Lichtenštejn přijal od Torstenssona nabídnutou kapitulaci.

V listinách je doloženo: Švédské přepadení v červnu 1643 nebylo úspěšné, návrat v září, vedený zkušeným Lennartem Torstenssonem, končil na počátku října značným poškozením hradu a švédským vítězstvím. Obránci v urputných bojích vyčerpali většinu střeliva, řádový místodržící Augustin Osvald Lichtenštejn byl zraněn a přistoupil na kapitulaci formou čestného akordu. Obránci měli dvaasedmdesát padlých, Švédové osm set. Torstensson na hradě zanechal dvěstěčlennou posádku a dal opravit poškozená místa. Lichtenštejn opakovaně podnikal na hrad výpady, dal otrávit vodu ve studních, ale úspěch neměl. Od Švédů převzal Sovinec až v roce 1650, po skončení třicetileté války a mírových smlouvách.      

 

Karta se obrátila

Dvacáté století Sovinci štěstí nepřineslo. Řád německých rytířů nebyl na straně nacistů, naopak pomáhal jejich odpůrcům. Za to se mu nacisté mstili na životech i majetku, přivlastnili si některé řádové symboly.

V roce 1939 řád rozpustili, o rok později hrad přidělili Wehrmachtu pro zajatecký tábor. V letech 1940–1942 zde věznili francouzské důstojníky a generálovi Henrimu Giraudovi se podařilo utéct.

Na prostranství před hradem je pomník, věnovaný válečným obětem, pod sousoším dvojice vojáků v rakouských uniformách z první světové války je deska na paměť kapitána Gilberta Jeana Vincenta (*10. 9. 1882 Montluçon – †17. 1. 1941 Sovinec). Jeho ostatky byly na počátku roku 1948 převezeny do Francie.

Důstojník André Barre v dopise o svém zajetí, který po druhé světové válce poslal do Československa, mimo jiného napsal: „Na Dušičky roku 1941 bylo několika z nás dovoleno navštívit hrob kapitána Vincenta, který byl na Sovinci zastřelen.“ V roce 1942 byli zajatci přemístěni, hrad převzal sudetský lesní úřad, v dubnu 1943 jej prodal společnosti pečující o německé kulturní památky a jednotka SS zde střežila umělecké předměty, které si nacisté na okupovaných územích průběžně přivlastňovali.

 

Tajné rituály

Generace obyvatel si vyprávěly historky o pátém hradním nádvoří, kde se zjevuje mírumilovný šedý skřítek, občas se prochází paní v bílých nebo černých šatech, o schodech v paláci, po nichž běhá ohnivý kůň. Podivuhodné pověsti, tajuplná místa na hradě, v jeho podzemí a okolí, to velice vyhovovalo silné náklonnosti příslušníků SS k černé magii, okultismu a paranormálním jevům.

Prý si Sovinec zvolili pro tajné zasvěcovací rituály. Po válce hrad opustili, patrně tři dny před mohutným požárem 9. května 1945, který nikdo nehasil. V plamenech zmizely dokumenty i všechno vnitřní vybavení. Zůstalo holé zdivo, poškozené výbuchem muničního skladu, zachovaly se jen konírny a budovy v předhradí.

Kdo oheň založil? Možná ustupující nacisté, aby zahladili stopy, místní lidé, kteří začali drancovat či opilí vítězní vojáci Rudé armády, jimž se pevnost stala terčem pro zápalné granáty. V létě roku 1945 Sovinec převzal stát.

 

Divadlo, šerm, řemesla

Zabezpečovací práce začaly v roce 1951, v roce 1962 bylo rozhodnuto o konzervaci. Možnost obnovy se objevila v roce 1965, když byl hrad dán do správy tehdejšího vlastivědného muzea v Bruntále. Muzejníci zahájili opravy a zpřístupnili bezpečné části objektu, v následujících dvaceti letech jej staticky zabezpečili a pokračovali s opravami. V devadesátých letech byl hrad ve správě bruntálského okresního úřadu a města Rýmařova.

Sovinec je majetkem Moravskoslezského kraje a od roku 2000 v přímé správě Muzea v Bruntále. Rekonstrukce pokračují, díky cílevědomému úsilí hrad představuje jedinečnou stavebně-technickou barokní vojenskou architekturu.

Odbornost a nadšení muzejníků jsou podstatou bohatého programu pro návštěvníky. Rozšiřují se prohlídkové okruhy s průvodci v dobových kostýmech, v rekonstruovaných prostorách Jižního paláce, konírnách a purkrabství, v komnatách či gotických sklepech jsou bohaté expozice historických předmětů, archeologické nálezy, pořádají se výstavy. Z hlavní věže je nezapomenutelný výhled do krajiny a přírodního parku.

Text (čerpáno z webových stránek hradu) a foto: Ljuba Vašáková

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270