Partneři:

FORTUNA

Nakladatelství SPN

Ucitelské noviny

Kartografie

Šumavské lázně

Dvojka - Český rozhlas

Má vlast cestami proměn

Výstaviště Lysá nad Labem


číslo 26
2010 - ročník 42

Rozhovor

Marko Čermák: Jsem profesionální romantik

Kousek za Prahou, pár kilometrů za Řevnicemi, je brdský les, a v tom lese malá chajda. V ní jsme si povídali s Marko Čermákem, kreslířem oblíbených foglarovek. Je však také malířem, muzikantem a uctívačem prošlých časů, jak o sobě říká. Vezme do ruky pětistrunné banjo, na které hraje jako největší mistři bluegrassu, sedne si na dřevěný stůl a zadívá se do korun letitých stromů. Je tu doma…

                              

υ Jak jste k té rustikální chatě přišel?
Jako starodávný tramp jsem jezdil kamkoliv, takže i na Brdy. Kamarádka mé bývalé ženy měla tady v Údolí hadrů chatu a doporučila nám někdy v roce 1966 tohle civilizací netknuté místo. Ono je pořád nějak netknuté, že?

υ Proč Údolí hadrů?
Protože ve dvacátých letech tady tábořili Cikáni, ještě si tak říkali. Když odešli, trempíci po nich našli spoustu různých hadrů. Psal se rok 1926 a nestálo tu zhola nic. Trampové tu založili osady, první chatka se jmenovala Velký tah, druhá El Toro. Prostě romantika, jak se patří. Chata, ve které sedíme, je taky z toho roku. Velký tah vyhořel, takže právě dlíte v nejstarším objektu Údolí hadrů. Samozřejmě že jsme ji potom přestavovali a vylepšovali. V šedesátých letech měl táta chatu na Kačáku, tedy na potoku, co se vlévá do Berounky. Jenže stála v nešťastném cípu pole, kolem se stavělo, takže jsme byli nakonec rádi, že to takhle dopadlo. Je mi tady dobře.

υ Na samotě u lesa, či spíše přímo v lese?
Klidně na patnácti metrech čtverečních. Nahoře máme ještě půdičku, kde se dá spát. Nejradši tam spí moje devítiletá dcera. Já jsem příznivec malých nemovitostí. Navíc vlastníme v Krušných horách maringotku, která je ještě menší, tohle je proti tomu komfort. Občas nastane „ponorka“, to dá rozum. Jsme tam celou zimu, protože žena vede lyžařskou školičku a já pomáhám s údržbou vleků. Ale žije se tady – i v té maringotce – lépe než v našem panelákovém bytě v Malešicích, i když i tam je dost zeleně.

υ Proč jste se rozhodl žít v přírodě?
Odešel jsem do lesa dobrovolně. Jelikož mám svobodné povolání, jsem muzikant a výtvarník, můžu si dovolit trávit všední dny v přírodě. Věřím, že něco takového by využívalo hodně lidí, kdyby nemuseli pořád pracovat, pracovat a zase pracovat. Svoje rozhodnutí beru jako alternativu ke všem těm šílenostem, co nás obklopují: supermarkety, kamiony, počítače... Starší člověk tohle pochopí. Je mi sedmdesát a nemusím nic předstírat. Mladí jsou dneska trošku jinde.

υ Ano, letos 14. února vám bylo oněch sedmdesát. Jak vnímáte tenhle věk jako kreslíř, muzikant a zároveň tramp?
Není mezi tím velký rozdíl. Kdybych se nepodíval na tu číslici, která je fakt hnusná, o nic v podstatě nejde. Jen máte pocit, jako by vám přistřihli křídla. Kdo? To bych také rád věděl…(smích) Mám nějaké plány, třeba přistavět verandu, a pak si řeknu: Čermáku, hele, přibrzdi. Na druhé straně jsem na tom fyzicky lépe než většina mých vrstevníků, protože jsem v mládí sportoval, nekouřím, pivo piju přiměřeně, s klukama jezdíme tábořit, sjíždíme řeky, lyžujeme. Jsme pořád v přírodě. Aby bylo jasno, těmi kluky myslím mé kamarády ve věkovém rozmezí od padesáti do osmdesáti pěti let. Máme osadu – Paběrky jsme ji nazvali. Jsme takoví ti fanatici, co se nechtěli vzdát a pořád chtějí tábořit – i v zimě. Jsme jakoby zbytky toho všeho hezkého minulého. A Paběrky, to je nejen název naší osady, ale i kapely.

υ A kde ta osada leží?
Všichni se nás ptají na totéž! A ještě je zajímá: A kdeže máte šerifa? Odpovídám: Osadu máme všude tam, kde se dá tábořit. A všichni jsme šerifové. Volné sdružení. Funguje to.

                             

υ V roce 1968 jste vyhrál konkurz na kreslíře Rychlých šípů Jaroslava Foglara. Proč jste se vlastně přihlásil? Bylo to proto, že váš předchůdce dr. Jan Fischer v roce 1960 zemřel, anebo z toho důvodu, že v období Pražského jara směly Rychlé šípy zase vycházet?
Bylo to spíš atmosférou doby. Ale musím podotknout, že jsem spíš „byl přihlášen“. Měl jsem z fakulty spolužáka Láďu Havlíčka, výtvarníka a skauta, a ten spolupracoval s redakcí Junáka, která Rychlé šípy uveřejňovala. Povídá mi: Hele, bude konkurz, zkus to. Já na to: Kreslit Rychlý šípy po Fischerovi, to je síla, ne? Ale kuráž mi dodávalo vědomí, že už jsem pro časopis Junák dělal seriál Psáno na březové kůře, takže trošku věděli, co umím. Asi ty první odevzdané kresby nebyly úplně úžasné, jelikož mě vyzvali, abych si s nimi ještě pohrál. Věřili, že to dokážu. Musel jsem se zaměřit hlavně na obličeje a výrazy těch kluků, protože jsem věděl, že pan Foglar bude trvat na tom, aby to byl opravdu Rychlonožka, Mirek, Dušín a další. A tak jsem cvičně nabouchal mnoho kreseb obličejů a pak jsem je předložil napodruhé – a oni řekli ano.

υ Býval jste vášnivým čtenářem Foglarových příběhů?
Těch vášnivých čtenářů nás bylo strašně moc, takže jsem si jako tisíce jiných pamatoval, jak se Rychlé šípy v roce 1948 začaly měnit v Jiskrovce. Ti museli mít svazácké košile a odznaky ČSM a já ve svých osmi letech nevěděl, co se děje. Pořád jsem si říkal, kde jsou ty Šípy?

υ Jak se vám s panem Foglarem spolupracovalo?
V šedesátém osmém nastalo totální šílenství. Chtělo se toho po nás strašně moc. Komiksy v sešitech vydávalo ostravské nakladatelství Puls. Za měsíc požadovali čtyřiadvacet pokračování! Zvládal jsem to tempo jeden nebo dva měsíce, pak bych se asi zhroutil. Tak jsme se dohodli na dvanácti příbězích do měsíce. Pan Foglar mi dával scénáře, já je nakreslil, běžel jsem mu je odevzdat, on je schválil a dal mi další.

υ Pociťoval jste zákaz foglarovek v normalizaci nějak mimořádně zjitřeně?
Nevím, asi ano. Jenže ono nešlo jen o zákaz jakéhosi mravního vidění světa, kde má čest a odvaha své místo. Také byla tvrdě cenzurovaná muzika, texty, sledovalo se například oblečení nás muzikantů na pódiu. Vždycky jsme ale mohli utéct do lesa, zapálit oheň, říkali jsme tomu přírodní ghetto. A všechno nám mohlo být ukradené.

υ Líbily se vám ty příběhy? Byl jste k jejich autorovi někdy kritický?
Jak které, ale nikdy jsem si netroufl něco hodnotit. Jednak byl Jaroslav Foglar Pan spisovatel, a jednak na to nebyl čas. Byl jsem rád, že mi kresby schválil a já je nemusel opravovat. Kresby musely být co do výtvarného rukopisu zpočátku podobné jako u mého předchůdce Jana Fischera, což je pro každého výtvarníka šichta. Každý máme nějaký svůj vlastní výraz.

υ A vy jste si ho, předpokládám, našel.
Fischerův rukopis byl jeho vlastní, přirozený. Pan Foglar požadoval, abych se mu přizpůsobil. Jak jsem říkal, něco takového je pro výtvarníka nevděčná záležitost, ale kdo by to pro Rychlé šípy neudělal.

υ V letech 1970–71 jste nakreslil přes sto nových příběhů a také jste mimo jiné zpracoval komiksové verze knih Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří. Nepřišla vám ta práce už trochu rutinní? Měl jste z ní pořád radost?
Foglarovky jsem miloval, na nějakou rutinu nebo zevšednění práce nebyl v tom fofru čas. Škoda že to probíhalo v tak krátkém a hektickém období. Neměl jsem čas se výtvarně vypracovat. Dnes už je kreslit ani nemůžu, protože pan Foglar v roce 1999 zemřel. Sešli jsme se spolu ještě po roce 1989, ale v té době už nepsal.

υ Kdekdo dnes říká, že Foglar je nemoderní, překonaný, což může být v době počítačů a jiných ideálů, pokud mládež vůbec nějaké má, pravda. Nebo od vás uslyším jiný názor?
Já jsem se kdysi prohlásil za uctívače prošlých časů. To nesouvisí s politikou, ale s mezilidskými vztahy. Bývaly solidnější, ryzejší, a i když se dělala svinstva, tak jiným způsobem. Ta doba také nebyla tak rychlá a uspěchaná. Lidé nebyli líní, dneska nikdo neudělá krok bez auta. Utíkáme do lesa, do prošlých časů... Ale chápu, že pro dnešní děti jsou to zájmy převážně zastaralé.

υ Mrzí vás to? Třeba u vaší devítileté dcery?
Naše děti vyrůstají s námi, a tak kromě počítačů poznávají i přírodu. Snad v nich z toho pro další jejich život něco zůstane.

υ A kdo Rychlé šípy dnes čte?
Jde o hrstky lidí ze skautských oddílů nebo o děti, které mají dobrý základ od rodičů. Je to bohužel menší část mládeže. Rozhodně by to byl i pro ostatní děti morální i zájmový přínos.

υ Zajímalo by mě, jak vás pan Foglar bral jakožto trampa. Prý trampy neměl moc rád.
Ano, neměl, i když to nikdy neřekl naplno. Tramp byl pro něj člověk, který se jede ožrat do hospody a pak se vyspí v příkopě. Což jsou ti trempové, které má veřejnost na očích. Ale o těch, co zmizí v lese, a je jich většina, o těch lidé víceméně nevědí.

υ Jaký byl Jaroslav Foglar v soukromí?
Řekl bych, že velice zvláštní. Neměl rodinu a po celý jeho aktivní život nad ním držela ruku maminka. Starý mládenec. Ale já do něj moc neviděl, spolupracovali jsme prakticky dva roky, než přišel zákaz. Byla to doba nabitá událostmi, docela pěkný fofr, takže na nějaké posedávání a povídání nebylo kdy. Trochu nepříjemný byl jeho přístup k autorským právům, jak jsem již uvedl v knížce Fenomén Foglar, kterou vydala univerzita v Olomouci. Osoboval si totiž autorská práva i za kreslíře. Tam jsme narazili. Ten zádrhel vznikl tím, že já jsem se s ním v šedesátém osmém na jeho žádost dohodl, že mi mou práci zaplatí jednou provždy, že už po něm nebudu nic chtít. Byl jsem trouba, protože vzápětí začaly Rychlé šípy vycházet v Olympii a šéfredaktor mi sdělil, že autor textu chce napsat veškerý honorář na sebe. Dodal, že to nejde, že je to protizákonné. Šel jsem tudíž za Foglarem, ale s požadavkem, abychom nevýhodnou domluvu změnili, jsem neuspěl. Řekl mi: Víš, na cos tenkrát kývnul? Já opáčil, že se svých práv nemůžu vzdát, třeba také kvůli dědicům. Pozval svého právníka, byl kulantní, navrhl mi, že napíšeme novou smlouvu. Z rozhovoru vyplynulo, že pokud nebudu souhlasit, už se mnou pan Foglar nebude chtít spolupracovat. Jenže k tomu by stejně nedošlo, pan Foglar už v té době neměl sílu něco nového psát. Tak či tak si honoráře za moje kresby nechal on.

υ Co nyní kreslíte?
Komiksy pro Tábornickou unii v Brně, které jsou k vidění v počítačové podobě. Pro jihočeské nakladatelství Růže ilustruji knížku o Českém Krumlovu, aby si děti povšimly, jaké je to krásné starobylé město. Vydavatelé mohou naštěstí využít granty pro mimoškolní práci s mládeží, která se je pokouší odvést od drogy počítačových her a mobilních telefonů tak, aby si mladí všimli, že život v přírodě je leckdy zajímavější.

MARKO ČERMÁK
Narodil se 14. února 1940 v Praze, absolvoval Výtvarnou školu, roční přípravku při Akademii výtvarných umění a obor výtvarná výchova na Pedagogické fakultě UK. Již od dětství byla celá jeho rodina okouzlena Podkarpatskou Rusí – otec pracoval na úřadě v Užhorodě. Marko začínal jako výtvarník v tehdejších Československých aeroliniích. V roce 1968 vyhrál konkurz na výtvarníka Rychlých šípů Jaroslava Foglara. Do roku 1970 nakreslil 103 kreslených pokračování seriálů Rychlých šípů. Na jeho kontě jsou i kresby ke knížkám či komiksům Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří, Chata v jezerní kotlině, Modrá pětka aj. O osobním životě vypovídají jeho memoáry Poslední romantik. Je i hudebníkem, byl členem skupiny Greenhorns, kterou založil spolu s Janem Vyčítalem a Josefem Šimkem. Pak působil ve vlastních skupinách White Stars a Paběrky. V roce 2007 získal od International Bluegrass Music Association prestižní cenu za přínos k rozšíření pětistrunného banja a bluegrassu v českých zemích. Marko Čermák je potřetí ženatý, z druhého manželství má dceru Lucii (43), která pracuje v cestovním ruchu, ze současného manželství syna Marka (22), ten je grafikem, a dceru Růženu (9).

                                                     

υ Někde jste řekl, že malování je vaše parketa od přírody, muzika posedlost. Tak jak ta posedlost vypadá? Hrál jste ve skupině Greenhorns, pak jste založil White Stars, pětadvacet let vystupujete se svou kapelou Paběrky. Snad už nepaběrkujete z hojného stolu vašeho umělecky bohatého života?
K muzice jsem v raném mládí přičichl na Kačáku, blízko obcí Podkozí a Chýňavy, kde jsou staré trampské osady. Tam jsme měli chatu, mně bylo deset a poslouchal jsem staré písničkáře, co ještě pamatovali první republiku. Hráli u táboráků i po hospodách předválečné písničky a mě to strašně bralo. A od té doby v tom jedu.

υ „Jedete“ také ve hře na pětistrunné banjo, což u nás bývala rarita. Jste jeho průkopníkem v české trampské krajině, mezi muzikanty a fanoušky. To vám čtyři struny nestačily?
Nestačily. Na začátku šedesátých let jsem sice hrával dixieland, líbila se mi jeho zemitost, to už jsem ovšem věděl, že kovbojské písničky, co jsme hltali z radia München, jsou hudba mého srdce. A špičkoví zahraniční hráči na banjo? Považoval jsem je za borce, kteří hrají trsátkem, ale když přijel písničkář Pete Seeger, viděl jsem, že hraje nikoliv na čtyři struny, ale na pět, a že hraje prsty. Aha, už vím, jak na to, došlo mi. Od té doby hraju na pětistrunné banjo a pořád mě to baví. Pátá struna proznívá do akordu jako základ. A protože je tento nástroj laděný do akordů, je hra na něj akordově poněkud jednodušší než na kytaru.

υ Což ovšem nijak nesnižuje fakt, že jste za své muzikantské průkopnictví jako první Čech obdržel v roce 2007 trofej International Bluegrass Music Association. Jak se vše odehrálo?
Něco takového jsem vůbec nečekal, nenapadlo by mě, že Greenhorny, White Stars či Paběrky někdo v Americe po léta sleduje. Pravdou je, že za Velkou louží moc dobře věděli, že u nás se bluegrass provozuje. Američany již před takovými třiceti lety zaujalo, že Československo byla jediná země v Evropě, kde je tenhle hudební styl rozšířen v nejvyšší míře na počet obyvatel. Asi měli i zprávy přes mou kamarádku Lilku Pavlak, bluegrassovou expertku, která tenhle styl sleduje po celém světě, takže jako česká emigrantka jim dávala patřičné echo. A najednou jsem se dozvěděl od hudebního vydavatele Martina Žáka, že mám dostat nějakou cenu v Nashvillu. Divil se, že se divím. Říkal mi: Neblbni, to je cena jako bejk, to dostávají světové kapacity bluegrassu. Já na to: A zrovna Čermák? Za co? Při předávání ceny zdůraznili moje zásluhy o významné zviditelnění pětistrunného banja a bluegrassu.

υ Ve své knize Poslední romantik, která nedávno vyšla, píšete: „Je to pořád dokola. Maluju, zároveň hraju s kapelou, zároveň jezdím na tramp, zároveň lyžuju, zároveň jezdím na řeku a zároveň mám sroubek v brdskejch lesích – a to se pořád takhle všelijak motá.“ Váš život je i v sedmdesáti docela bohatý a kdekdo by vám mohl závidět, nemyslíte?
Má žena, která mi vede „sekretariát“, se mě občas ptá: A nemohli bychom taky jet někam jinam? Odpovídám: Nestíháme ani to, co stihnout chceme. Vím, že sedím na pěti židlích a nedělám nic pořádně. Chtěl bych zpomalit, místo toho zrychluji… Asi je to tou sedmdesátkou, nebo čím, že teď je takový kvalt. Rozhlas, tiskoviny, výstavy …

υ Začali jsme romantikou, můžeme se o ní zmínit i na konci. Má ještě šanci konkurovat dnešnímu konzumnímu způsobu života?
Nevím, spíš ne. Nevěřím na vývojově vyšší civilizaci ve vesmíru, protože přijde čas, kdy naše takzvaně vyspělá civilizace sebe sama zlikviduje. To je verze skeptika. Verze optimisty zní: Až budou lidé tím vším přesyceni, projdou se lesem, udělají si ohníček a řeknou si: Hergot, my vlastně můžeme zažít i něco úplně jiného! A to je romantika!

Alexander Lukeš
Foto Miroslav Martinovský