 |
Úvodník
Vlastimila Ježka Únorová výročí |
|
Je až k neuvěření, kolik událostí se dokázalo stěsnat do týdne, ve kterém uplynulo 55 let od komunistického puče v poválečném Československu: nová rezoluce OSN proti Iráku, Husajnovo odmítnutí zničit zakázané rakety, volba českého prezidenta, volba generálního ředitele České televize, skandál kolem údajných odposlechů mobilních telefonů některých poslanců ODS…
Asi nejpozoruhodnější "oslavu" Vítězného února si v úterý prožil prezidentský kandidát vládní koalice, vysokoškolský profesor, někdejší disident a signatář Charty 77 katolík Jan Sokol. V den výročí jedné z nejsmutnějších událostí novodobých českých dějin jej "vyslýchali" komunističtí poslanci, jejichž představitelé se vzápětí nechali slyšet, že většina z nich dá nejspíš svůj tajný hlas druhému z kandidátů Václavu Klausovi. Prý proto, že Klaus na rozdíl od Sokola jasně a zřetelně nepochybuje o demokratickém charakteru dnešní strany českých komunistů. V této souvislosti jen připomeňme, že pouze Jaroslava Moserová se v seriálu "Volíme prezidenta" komunistické zákonodárce ani nepokoušela přiklonit na svou stranu se srozumitelným, jakkoli netaktickým vysvětlením, že o jejich hlasy prostě nestojí.
To, že v dnešním světě je čím dál tím těžší se vyznat, dokumentuje i poslední vývoj událostí kolem Iráku. Američané už přesunuli do oblasti na 200 000 vojáků a nezdá se, že by je chtěli bez boje transportovat zpět. Bushova administrativa má jasno už dlouho, ale nedaří se jí přesvědčit své evropské spojence. Většina normálně uvažujících lidí naopak jasno nemá - předkládané důkazy sice potvrzují totalitní charakter iráckého režimu přesahující mnohonásobně svou krutostí naše nejhorší zkušenosti s komunistickým zřízením, jenomže to víme už hezky dlouho. Žádný z důkazů zatím nepřesvědčil, že právě teď je třeba zasáhnout, protože Husajn ohrožuje světový mír. Že Saddám odmítá zlikvidovat rakety, na které narazili zbrojní inspektoři, když kolem hranic jeho země řinčí americké zbraně, tomu se diví snad opravdu jenom Washington.
Pozoruhodně načasovat se podařilo poslancům ODS spuštění skandálu kolem údajných a několik týdnů starých odposlechů některých svých členů. Vhodnější datum než únorové výročí si lze v této souvislosti představit jen těžko. Porozumět tomu, co se vlastně stalo, je ale ještě těžší. Vybrat si můžeme z pestré škály možností: od odposlouchávání až po neschopnost ovládat vlastní telefon. Moc bych si přál vědět, jak to bylo doopravdy. Zatímco nezákonné sledování politiků by totiž bylo něco nepředstavitelně strašného a nemělo by se podceňovat, neumětelství by bylo jen důvodem k usmání a výstrahou kancléři Poslanecké sněmovny, aby napříště nekupoval tak složité telefony a ulevil parlamentnímu rozpočtu.
Připomínat si smutná výročí netěší, možná dokonce bolí. Strkat před nimi hlavu do písku by ale bylo ještě horší. Nepoučit se z vlastních dějin, v tomto případě navíc ve spojení s prolitou krví národa, většinou znamená opakovat chybu.