 |
Úvodník
Vlastimila Ježka Volba prezidenta |
|
Jedním z hlavních argumentů, kterým čeští politici napříč politickým spektrem odmítají nebo alespoň zpochybňují přímou demokracii - referendum - je obava, že obyčejní smrtelníci mohou z nedostatku dobrého vkusu nebo absence podstatných informací rozhodovat špatně. Poslední dvě kola volby nástupce Václava Havla ale prokázala, že jde o argumenty dosti liché. Ukázalo se totiž, že politické strany, nechtějí-li protahovat prezidentskou frašku a zvolit prezidenta alespoň ve třetím kole, musí opustit metodu výběru z kadlubu stranicky jasně vyprofilovaných figur a poohlédnout se po osobnosti přijatelné nejen pro ně, ale i pro obyčejné smrtelníky. Mezi takovými osobnostmi si ale dokáže vybrat i lid obecný. Neexistuje důvod, proč by to poslanci a senátoři měli za nás zvládnout lépe, kromě jediného: lidem zvolený prezident by byl pro politické strany hůře ovladatelný.
Pro příštího prezidenta by přitom vítězství ve volbách bylo mnohem cennější, než kuloárovou politikou notně zaplivaná volba Sněmovnou a Senátem. V přímé volbě by paradoxně měly reálnou šanci uspět i osobnosti stranického typu, zcela určitě Václav Klaus - zejména tehdy, pokud by se volilo jednokolově. Ačkoli s mým hlasem počítat nemůže, smířil bych se s jeho vítězstvím ve všeobecných volbách spíše, než pokud jej nakonec dosadí na Hrad pletichy, intriky a mezipartajní kšeftíky - dokonce s aktivní účastí komunistů.
Proč tedy české parlamentní politické strany tak zoufale trvají na vlastní volbě a nenabídnou její břemeno lidem? Částečně proto, abychom je volbou nepřevezli. Mít politické dění pod kontrolou je lákavá představa a ačkoli prezident žádné významné pravomoci související s řízením státu nemá (Československo rozdělili Klaus s Mečiarem a Havel, jakkoli se snažil, tomu z pozice svého úřadu zabránit nemohl); přinejmenším v zahraničí na něj, uvyklí respektu vůči Václavu Havlovi, ještě nějaký ten čas dají. A stranami neřízený prezident by mohl veřejně říkat věci, které politici slyšet nechtějí ani doma, natož za hranicemi.
Existuje ale ještě jeden, tentokrát srozumitelný důvod. Důvěra veřejnosti v politické strany vytrvale klesá. Dosavadní dvě neúspěšné volby jen potvrdily skepsi, kterou vůči politikům vesměs chováme. Měnit v této chvíli ústavu a nabídnout přímou volbu prezidenta by bylo přiznáním, že politické strany jej zvolit nedokážou, ačkoli by chtěly. A to by znamenalo jejich další prohru v řadě, kterou odvrátí jedině úspěšná třetí volba.
Přát si takovou frustraci politické reprezentace by bylo hloupé. Pevně proto doufám, že napotřetí český prezident ve Španělském sále Pražského hradu zvolen bude a že půjde o osobnost většinově respektovanou, nikoli pouze přijatelnou, osobnost nepocházející z lůna té které politické strany. Zároveň ale doufám, že to bude poslední prezident, kterého za nás zvolí poslanci a senátoři. Ani oni nemusí mít vždy dobrý vkus.