| Helena Třeštíková si příběhy nevymýšlí |  |
| Mirka Picková |
Ročník 35 - číslo 31 |
Patří k
elitě české dokumentaristiky a mimořádným specialistům na tzv. sběrné
filmy: objekty svých dokumentů dokáže sledovat několik let. Tak vznikly
cykly Manželské etudy, Řekni mi něco o sobě či Ženy na přelomu tisíciletí.
Posledně jmenovaný zahrnuje osudy deseti žen -
od úspěšných až k těm, které se octly na dně. Ano, Helena Třeštíková
(nar.1949), dokáže zachycovat podivné osudy z nejrůznějších pater společnosti
- od operní divy Dagmar Peckové a divadelního principála Jakuba Špalka až
k narkomance Katce či pouličním prostitutkám.
Jeden z dílů s názvem Zvítězí ten, kdo
se nevzdá patří matce tělesně i mentálně těžce postiženého chlapce
ing. Milaně Remarové. Čím vás mezi nimi zaujala právě ona?
Její příběh vnesl do cyklu nové téma, které se dá zjednodušeně vyjádřit
mým oblíbeným heslem "Krize je šance!" Milana je přímo zosobňuje:
nevzdala se, naopak - založila
a vybudovala unikátní zařízení Modrý klíč, který věnuje všestrannou péči
nejen handicapovaným, ale je vstřícné i vůči jejich rodinám. Nabízí východisko
z beznaděje.
Když nahlížíte do cizích osudů, dokážete
si zachovat odstup?
Snažím se zaznamenat realitu takovou, jaká je. Nezastávám subjektivistický
přístup, snažím se být objektivní a zůstat nad věcí.
A když se to nepovede? Nosíte si problémy
domů?
Ano, někdy je to "zůstávání nad věcí" obtížné. Naštěstí
se pohybuji v různých prostředích. Jeden den u drogově závislých, druhý
den v Rudolfinu nebo v Národním divadle na premiéře Carmen s Dagmar
Peckovou, odtud vyjdu ven a natáčíme prostitutky v Perlovce.
Ta rozmanitost člověka odpoutá. Ale je to jeden cyklus, jeden svět. Snažím
se obsáhnout všechny podoby života a nenechat se tím rozhodit.
O výběru témat rozhodujete sama nebo někomu
podléháte?
Volné ruce nemám, to bych musela být sama sobě investorem. Spíš je to
takový kompromis mezi tím, co bych chtěla, a co chce ten, kdo dává peníze.
Vždycky mám větší škálu nápadů, naštěstí je z čeho vybírat. Na začátku
musí být myšlenka. A pak lidi. Jejich výběrem se však zabývám průběžně,
takže jich mám vždycky dost. Následují dvě základní kréda dokumentu: upřímnost
a otevřenost.
Jak přesvědčíte zpovídané, aby do natáčení
šli?
Kdo chce dělat dokument, musí umět s lidmi jednat a získat jejich důvěru.
Prosím je vždycky sama za sebe: že bych je ráda sledovala v čase dobrém i
zlém, a že je budu respektovat.
Na jejich místě bych se vás určitě
zeptala: proč to děláte?
Mojí specialitou je časosběrný dokument. Vycházím z toho, k čemu je, a
komu má sloužit. Z představy, že by měl být svědectvím pro další
generace. Taková zakonzervovaná výpověď o tom, v čem a jak jsme žili.
Litovala jste někdy, že jste nezůstala výtvarnicí?
Ne.
Nikdy jste ani nezapochybovala?
Myslím, že každý má tu svou "chvilku".
Jaká byla ta vaše?
Nebyla to pochybnost, spíš takový zvláštní moment… Točili jsme GEN o
sochaři Olbramu Zoubkovi: stála jsem na krásném pražském dvorku mezi jeho
sochami a najednou mi přišlo, jak je úžasné, když si může svůj život
takhle přehlédnout. Ta moje práce leží v zaprášených krabicích, já musím
do toho svého "přehlédnutí" zapojit techniku a čas.
Co vás vlastně odvedlo od původního záměru?
Fascinovalo mě divadlo, které jsem navštěvovala až čtyřikrát týdně, a
chtěla být kostýmní výtvarnicí. Současně jsem hodně chodila do kina, vždyť
v 60. letech prožívala československá kinematografie svoji zlatou éru. A do
toho mě jedna kamarádka seznámila se studentem FAMU. Psal se rok 1968 a on mi
vyprávěl o svém právě natáčeném dokumentu o politických vězních - to
bylo velmi revoluční téma. Najednou jsem si uvědomila, proč příběhy a
historky vymýšlet, když nejpravdivější jsou reálné příběhy živých
lidí. Bylo rozhodnuto. I když rodiče nechtěli, po maturitě jsem nastoupila
na roční praxi do Československé televize, a pak jsem úspěšně složila přijímací
zkoušky na FAMU.
Proč vaši rodiče nechtěli?
Otec byl právník a matka výtvarnice, předpokládala, že půjdu v jejích šlépějích.
A pak se trochu báli, abych nebyla nešťastná.
Proč byste měla být nešťastná?
Rodiče film nepovažovali "za prostor pro slušnou ženu". Patřil
tehdy víc mužům než ženám. Pro ženy v něm byl daleko menší prostor.
A smířili se s tím?
Co jim zbývalo? Trochu je uklidnilo, že jsem se nedala na hraný film, tam
byla vždycky silná konkurence. Ale myslím, že úplně se s tím smířili až
když jsem dokázala udělat svůj první /studentský/ film a pozvala je na
promítání.
Řekla jste, že se držíte reality. Opravdu
vás neláká alespoň někdy ji trochu vylepšit?
Někteří kolegové dělají, když to přeženu, takové idealizované snímky,
ale pak je to subjektivistické. Víc o tom, jaké by to mělo být, než o tom,
jaké to ve skutečnosti je. Realita bývá tvrdší.
Jak po tvrdé realitě relaxujete?
Čtu, pletu, věnuji se rodině.
Jste známá rodina sběratelů - čím jste
začínali?
Grafikou a kresbami. Moc peněz nebylo, třeba kresby Jana Zrzavého jsme krátce
po svatbě koupili z toho, co jsem dostala za dokument o něm. Tehdy to bylo něco
kolem sedmi tisíc.
Časem jsme pracně získali nový byt a já s dětmi kvůli adaptacím odjela
na chatu. Když jsem se po půl roce vrátila, v jediném hotovém pokoji jsem
našla postel, židli a na skobě akvarel
od Františka Tichého. "Nešel nekoupit," řekl muž. Časem jsem mu
dala za pravdu,
ale v momentě, kdy jsem počítala jestli dva pribináčky, nebo jeden, a ještě
k tomu jsme šetřili na etážový kotel, byla jeho cena omračující a způsobila
nám díru v rozpočtu. Jenomže kotel se dá koupit kdykoliv, František Tichý
už ne.
Helena
Třeštíková
režisérka-dokumentaristka se narodila 22. června 1949 v Praze. Studium FAMU
ukončila v r.1975. Než začala režírovat, pracovala jako dramaturgyně v Krátkém
filmu. Dlouhodobě se jí dostává vysokého uznání doma i v zahraničí. Před
13 lety spoluzaložila sdružení Film a sociologie. Její manžel Michal je
vydavatelem sborníku Kdo je kdo, autorem románu Zdi tvé, byl výtvarným
kritikem, vedl literární časopis Tvar, nyní je dramaturgem a producentem
Heleniných projektů. Mají spolu dceru Hanu a syna Tomáše