| Litofánie |  |
| Miloslav Burdátš |
Ročník 35 - číslo 31 |
V padesátých letech jsme v Orlických horách koupili
chalupu po Němcích. Byla sice již téměř prázdná, za skříní jsme však
našli dřevěný stojánek ve tvaru stromu, ve kterém byla vsazena bílá
deska. Až později jsme zjistili, že když ji postavíme proti oknu, na desce
se objeví obrázek. Mohl by pan starožitník napsat, k čemu tato starožitnost
sloužila a jakou má hodnotu?
Čtenářka Ilona S. z Děčína
"Tak,
děti, na kutě. Dnes si budeme vyprávět o útěku do Egypta," řekla
babička a rozžala svíčku za litofánií. Dětské oči užasle hleděly na bílou
porcelánovou desku, na které se pomalu zjevoval Josef vedoucí oslíka s Marií
a malým Ježíškem… Asi takhle mohl vypadat večer v běžné měšťanské
rodině kolem roku 1840. Právě v tom roce se v německy mluvících zemích -
a tedy i u nás - rozšířila novinka: průsvitné porcelánové obrazy zvané
litofánie. Za denního světla divák ocenil umělecké zpracování rámu a
stojánku, avšak v noci, když se litofánie postavila za svícen nebo
petrolejku, všichni na ten div hleděli asi tak jako my na první televizor.
Za vynález litofánie vděčíme jistému francouzskému diplomatovi. Vynález fotografie byl již na spadnutí a všichni v Paříži experimentovali se světlem. Někdo se snažil dostat obraz na plech, jiný na pergamenový papír, další zkoušel želatinu. Politik a vědec baron Paul de Bourgoing (1791-1864) dělal podobné pokusy s tenkým čínským porcelánem. A skutečně se mu povedlo přenést na porcelánovou desku jakýkoliv obrázek. Složitou technikou, kdy vytvářel voskové a sádrové reliéfy podle obrazových předloh, se mu podařilo vyrobit matrici pro výrobu prvních litofánií. Patent na výrobu dostal již v roce 1827.
Později se tento francouzský pér a senátor spojil se svým obchodně zdatným přítelem baronem Alexem de Tremblay a společně zahájili výrobu ve vesničce Rubelles nedaleko města Melun. Po počátečném nadšení přestali Francouzi tyto bílé destičky kupovat. Domnívám se, že i pro ně byla cena příliš vysoká. Oba podnikatelé však byli realisté. Obratem a s velkým ziskem prodali licence do Velké Británie a do Německa. Tamní porcelánky věděly, jak snížit náklady výroby, a tak začala velká éra litofánie, která skončila až na počátku 20. století.
Na většině těchto stínidel najdeme dvě zkratky KPM a PPM. Ta první znamená, že stínidlo bylo vyrobeno v Královské porcelánce v Berlíně, ta druhá zkratka patří manufaktuře v Plaue. Tyto porcelánky předávaly vytvořená stínidla dalším řemeslníkům. Ti vyráběly různé stojánky a rámy ze dřeva, stříbra, kovu a slonoviny. Později se přímo začaly vyrábět svícny opatřené držákem na porcelánové desky. Licenci na litofánii využily další porcelánky úplně jinak. Průsvitku umístily na dno pivního korbele, a když piják dopil a dno otočil proti světlu, mohl se pokochat pohledem na rozvernou dívku s podkasanou sukní. Na litofániích se objevovaly všechny možné motivy. Náladové obrázky květin, koní, baculatých dětiček.
Úspěšné byly biblické cykly, reprodukce oblíbených
obrazů, některé z nich byly vyvedeny i barevně. K nejoblíbenějším patřily
litofánie s pohledy na města, zřejmě předchůdci dnešních suvenýrů. I
litofánie naší čtenářky patří do této skupiny. Je na ní pohled na klášter
nebo poutní místo někde v podhůří Apl. Dřevěný stojánek je vyroben ve
stylu německého biedermayeru, a proto se domnívám, že tato litofánie byla
vyrobena někdy mezi léty 1830-1850. To by znamenalo, že se jedná předmět z
počátku výroby litofánií. Škoda, že čtenářka neuvedla, zda našla na
zadní straně vytlačenou značku. Předpokládám však, že se jedná o berlínský
výrobek. Takto staré litofánie jsou velmi vzácné. Po zavedení elektrického
osvětlení mnoho lidí vyhodilo porcelánovou desku z rámečku a vložili místo
ní zrcadlo nebo fotografii. Cena tohoto unikátu by proto mohla přesáhnout
hranici deset tisíc korun.