| Rodina obdařená talentem |  |
| Alena Hůlová |
Ročník 35 - číslo 31 |
Celé
století obsáhly životy pěti vynikajících malířů, příslušníků dvou
generací rodiny Mánesů. Reprezentativní výběr z jejich díla připravila Národní
galerie v Praze v paláci Kinských na Staroměstském náměstí.
Zakladatel malířské dynastie Antonín žil v letech 1784-1843 v Praze. Po akademických studiích nejprve vyučoval soukromě, od roku 1836 do své smrti vyučoval jako profesor krajinářské školy Akademie a odchoval řadu žáků. Nejvíce však zapůsobil ve vlastní rodině: z jeho umění čerpali dcera Amálie i synové Josef a Guido. Krajiny Antonína Mánesa, představené na výstavě, dokumentují postupný vývoj autorova rukopisu od silně romantizujícího pohledu na krajinu po realistický pohled s lyrickými detaily, inspirovaný holandskými krajináři 17. století. Mánesovy romantické krajiny zpodobňují zříceniny, trosky, skály, bouřlivé počasí i oblíbené náměty literárních romantiků (přopomínka Máchy v Krajině s Křivoklátem a Kokořínem v bouři). Obrazy, skici i kresby Antonína Mánesa jsou dodnes oceňovány pro svoji spontánnost, živost a barevnou svěžest. Je považován za zakladatele české krajinářské školy 19. století.
Václav žil ve stínu svého slavnějšího bratra. Dokonce se přesně neví ani jeho datum narození. Narodil se nejspíše roku 1793 (některé prameny však uvádějí rok 1796). Tři roky strávil ve škole u piaristů, poté studoval na Akademii a pobýval na stipendiu v Itálii. Po návratu do Prahy se věnoval především náboženské malbě (Kristus uzdravuje slepého), která mu přinesla veřejné uznání a v letech 1835-1836 a 1840 místo prozatímního ředitele Akademie. Vedle oltářních obrazů pro mnohé kostely v Čechách vytvořil také řadu kvalitních měšťanských podobizen. Václavovu tvorbu posléze předčily i práce jeho synovců a neteře. O jeho lidské velikosti svědčí fakt, že na děti svého bratra nezanevřel, ale měl je velmi rád a jejich umělecké snažení sledoval s velkým zájmem.
Amálie, nejstarší z dětí Antonína Mánesa, se narodila roku 1817 (Josef přišel na svět o tři roky později, Guido o jedenáct let). Tehdy nebylo zvykem, aby dívky studovaly na veřejných školách, proto Amálie nikdy nestudovala na Akademii. Dostalo se jí však nejlepší výuky od jejího otce, který ji přivedl ke krajinářství (sama se původně chtěla věnovat figurální malbě). Po otcově smrti převzala všechnu starost o rodinu a malířské nadání obětovala péči o bratry. Odmítla i nabídku k sňatku sochaře Václava Levého. V roce 1853 si ve Spálené ulici otevřela soukromou malířskou školu pro paní a dívky, kde malířské základy získala i Zdenka Braunerová. Dodnes je konečný počet děl Amálie Mánesové neúplný. Vzhledem k tomu, že malířka své práce většinou nepodepisovala, mohou být ukryté mezi pracemi jejích sourozenců nebo ostatních krajinářů Mánesovy tvorby.
Guido Mánes byl zručným karikaturistou a kreslířem. Především však vynikl jako malíř úsměvných výjevů plných pohody a bezstarostnosti (Zlatník, Starý mládenec). Jeho láskou byla příroda a zvláště koně, které maloval a kreslil neustále a s velkou virtuozitou.
Nejvýznamnějším členem rodiny Mánesů je bezesporu všestranně nadaný Josef. Geniální kreslíř i kolorista, figuralista, vnímavý portrétista, krajinář, který vnímal přírodu s citovým zaujetím, autor monumentálních zakázek i drobných improvizací (neprojděte bez povšimnutí kolem malovaných záhlaví dopisního papíru hraběnky Isabelly Sylva-Tarouccové). Prvními Josefovými učiteli byli otec Antonín a strýc Václav. Studoval na Akademii, v letech 1843-1846 pobýval v Mnichově. Po návratu se aktivně účastnil dění v revolučním roce 1848, na Kroměřížském sněmu portrétoval významné politiky. V padesátých letech kreslil studie krojů, ilustroval lidové písně, v šedesátých letech pracoval na oficiálních zakázkách, jako byly spolkové prapory a kalendářní deska orloje pro Staroměstskou radnici.
Celým jeho dílem se neustále prolíná i
portrétní a krajinářská malba. Ztotožnil se s malbou druhého rokoka,
plnou hravosti a humorných metafor, alegorie a duchaplných narážek (Jitro a
Večer, obrazy vytvořené pro dům nechvalné pověsti a záměrně signované
jiným monogramem). Nejradostněji tvořil na zámku Čechy pod Kosířem na Hané,
sídle rodiny Sylva-Taroucců. V roce 1866 propukla u Josefa těžká duševní
choroba, v roce 1870 ještě odjel na vysněnou cestu do Itálie, ale odtud ho
již musela těžce nemocného Amálie odvézt a v roce 1871 umírá ve věku
jednapadesáti let. Dnešní odborníci vysoce vyzdvihují umění Josefa Mánesa
a prohlašují, že svými náměty a zpracováním předběhl svou dobu. Hýřil
barvami a technickou dovedností a v pracích dekorativního charakteru dokonce
o třicet let předešel budoucí principy
secese.
Výstavu v paláci Kinských autorsky připravila Naděžda Blažíčková-Horová (je rovněž autorkou obsáhlé monografie a doprovodné brožury k výstavě), kurátorkou výstavy je Veronika Hulíková. Obdivovat přes čtyři sta obrazů malířské rodiny Mánesů můžeme ve dvou patrech paláce až do 2. listopadu.
Alena Hůlová
Malířská rodina Mánesů. Národní galerie v Praze - palác Kinských. Do 2.
listopadu 2003.
..