| Kousek cesty s Martinem Horálkem |  |
|
Ročník 35 - číslo 31 |
Přiznám
se, že na Velehrad jsem odjížděl s obavami, že zde budu svědkem týden
trvajících formálních, alibistických projevů, jejichž účelem bude především
před biskupským plénem ukázat, že jejich autor je "vzorný katolík".
Na otázku, co od sněmu očekávám, jsem svým dobrým přátelům odpovídal,
že nic zásadního určitě ne. Tím více jsem byl překvapen, když se počáteční
opatrná nejistota začala u většiny delegátů rychle měnit v otevřenost a
snahu nepromeškat příležitost, kterou sněmovní jednání nabízelo.
V jednotlivých příspěvcích se řečníci snažili o pravdivé pojmenování současného stavu života církve v naší společnosti a až na řídké výjimky bylo vidět, že jim jde více o věc samu, než o dojem, který jejich vystoupení vyvolá.
Nenaplnila se ani má další obava, že biskupský sbor bude "brzdným zařízením", připraveným k akci pro případ, že by se "sněmovní vlak" rozjel až příliš svižným tempem. Z přednesených návrhů bylo patrné, že jejich autoři vnímají skutečnou realitu a možnosti církevního sněmu a proto zde nezaznívala žádná extrémní ani vyhrocená stanoviska.
To přítomným biskupům umožnilo zapojit se do celého procesu bez obav a zbytečné opatrnosti, což ostatní delegáti upřímně ocenili. Obrazem služebníka v církvi pro mne byli přítomní experti, kteří zde byli k dispozici ostatním delegátům ke konzultacím i rozhovorům, a přestože neměli žádné hlasovací právo, ovlivnili nakonec sněmovní jednání více, než by se na první pohled mohlo zdát.
Stejně tak jako uvnitř celé církve, byli i na Velehradě lidé s různými názory, s odlišnou optikou vidění reality, s jinými prioritami i návrhy řešení. Zatímco někteří hájili spíše konzervativní názory, stanovisko druhých bylo zcela opačné. Jedni i druzí si ale pozorně naslouchali a brali se vážně. I přes názorové rozdíly zde byla patrná snaha o společný dialog, o poctivé hledání pravdy, o překonání tak časté polarizace, která uvnitř katolické církve v ČR existuje.
Pokud bych měl shrnout svůj nejsilnější dojem z uplynulého zasedání plenárního sněmu na Velehradě, musím se plně ztotožnit s názorem prof. Halíka, který napsal, že "všichni účastníci sněmu, zastupující nejrůznější stavy, skupiny a proudy v církvi si uvědomili, že jsou si bližší, než si mysleli, že podobně cítí hlavní úkoly i obtíže a že je spojuje vědomí odpovědnosti za stav a věrohodnost naší církve". Pevně doufám, že toto poselství se z Velehradu co nejrychleji rozšíří i do všech farností a společenství katolické církve u nás.
(Martin Horálek pracuje na tiskovém odboru České biskupské konference.)