| Stín apokalypsy |  |
| František J. Holeček |
Ročník 35 - číslo 31 |
V závěru Domiciánovy vlády
se v Malé Asii, zrodilo, jak poprvé uvádí Ireneus z Lyonu (kol. 140-202)(1),
Zjevení sv. Jana (Apokalypsa). Kniha těžká na výklad a pochopení. Ve dvou
následujících pokračováních našeho seriálu u ní setrváme.
Právě v Malé Asii se situace výrazně lišila od Říma. Již delší dobu zde byl silně rozšířen císařský kult, vzdávaný především bohyni Římu(2), vtělení a personifikaci římského lidu. Rozšířil se ale i na úctu božského Augusta(3), císaře, zbožštěného po smrti. Ve vlastním Římě byl především vyjádřením politické loajality k vládnoucí moci. Na rozdíl od toho, měl v maloasijské oblasti hluboce náboženský charakter. Domiciánův požadavek, aby byl přijímán jako pán a bůh(4) zde nenarážel v pohanských vrstvách na tak výrazný odpor. V Efezu, hlavním městě provincie, byl dokonce vybudován velký chrám s Domiciánovou kolosální sochou. Křesťané se ovšem zbožštěnému císaři klanět nemohli.
Autor Apokalypsy
Autor Zjevení, označující se jako Jan, byl od poloviny druhého století
ztotožňován s Ježíšovým žákem, Zebedeovcem Janem. Již římský odpůrce
sekty montanistů Gaius (kol. roku 210) připisoval dílo gnostikovi Kérinthovi
a nikoli sv. Janovi, autorovi čtvrtého evangelia. Ve třetím století pak
biskup Dionysios z Alexandrie usoudil, že se obě díla natolik stylisticky liší,
že Zjevení musí být dílem jiného, Bohem inspirovaného, Jana. Pro něj se
začalo užívat označení Jan Teolog.
Smysl Apokalypsy
Ten navázal na dlouhou tradici židovské apokalyptiky, zvláště na knihu
Danielovu, rozvíjející velkolepé panoráma dějin světa jako jeviště
dramatického zápasu mezi Bohem a Satanem. Navazuje i na motiv božího soudu
nad politickou mocí, jež je ďáblovým nástrojem proti Božímu lidu.
Apokalypsy nemířily k odhalení jakého tajemného poselství budoucím
generacím, ale promlouvaly metodou "věštění z toho, co se
stalo"(5) ke svým současníkům, aby je ujistily v situaci přítomného
pronásledování. V tu chvíli mohly vyvstávat pochybnosti o samém smyslu dějin.
Bylo potřeba se ujistit, že přítomné utrpení nemůže rušit Boží záměr
a že také není definitivní, poslední skutečností. Jednotlivé listy místním
církvím ve druhé a třetí kapitole Zjevení poučovaly křesťany, jak se
mají bránit ohrožení. Vyvstávali falešní svědkové, které se musili učit
rozeznávat (listy do Efezu a Pergamu). Bylo důležité neztratit vědomí své
závislosti na Bohu (list do Laodikeje), a nepřizpůsobit se pohanskému způsobu
života (list do Thiatyr). Bylo nutné neopustit svěřené poslání (list do
Filadelfie) a zůstat věrný i v chudobě a pronásledování (list do Smyrny).
Ukřižovaný Ježíš, "zabitý Beránek", je první i poslední,
Alfa i Ómega, má moc nad "knihou života". Ani nejtěžší útoky
protivníka a běsnění dravých šelem, usmrcujících spravedlivé, nezvrátí
jeho konečné vítězství a tisícileté království Boží.