| Plná slávy |  |
| Bruce Marshall |
Ročník 35 - číslo 31 |
Anglický spisovatel Bruce Marshall se odvažuje v názvu této knihy tvrdit, že
církev je plná slávy. Plná slávy přes hříšnost a nedokonalost lidí,
kteří se k ní hlásí, protože je plná slávy Boha, který skrze ni
promlouvá ke světu. Historicky zachycuje období, které nemá zrovna mnoho důvodů
k optimismu dobu od roku 1908, první světovou válku a začátek druhé.
Prostřednictvím hlavní postavy poctivého kněze Edmunda Smitha nahlížíme
do jeho skotské farnosti. Poprvé byla kniha vydána v roce 1944, do češtiny
ji přeložil Jan Čep a od té doby se těší zájmu čtenářů. Je plná
moudrosti, radosti, shovívavosti k lidem a opravdového žitého křesťanství.
Páteru Smithovi nepřicházelo zatěžko modlit se za
hotentoty, které nikdy neviděl, ale pořád se mu ještě stávalo, že mu
bylo zatěžko modlit se za kanovníka Bonnyboata. To odpoledne mu bylo také
zatěžko modlit se za svého faráře, protože kanovník mu právě postoupil
vyučování protestantského nádražního portýra, který se chtěl oženit s
katolickou hotelovou služebnou. Déle než půl hodiny vysvětloval páter
Smith velikým uším mladého muže nauku o Proměnění, a jak je to
podivuhodné, že náš Pán zůstává s námi ze své vlastní vůle tímto způsobem;
když se však na konci zeptal svého katechumena, kdo je přítomen ve mši
svaté, odpověděl ženich: "To já vám řeknu rovnou, otče: rozumí se,
že Panna Maria."
Ještě se z toho nevzpamatoval, když mu Brigita, nová farská hospodyně oznámila,
že na něho v hovorně čekají Elvíra a Josef.
"Buon giorno, carissimo Padre mio," pozdravila Elvíra, která s ním
často mluvila italsky, poněvadž věděla, že Páter Smith studoval v Římě.
"E come sta? (1)" "Sto bene, grazie (2)," odpověděl kněz
s obdivem k jejímu roztomilému přízvuku, stejně správnému v italštině
jako v angličtině. "E tu, come stai? (3)"
"Benissimo ," řekla Elvíra a dodala "per Bacco (4)," protože
věděla, že se kněz tím zvoláním vždycky rozveselí. "Josef ne,
ne, ty Josefe mlč a nech mluvit mě Josef myslí, že by chtěl být knězem,
až doroste, a rád by se vás zeptal, jestli si také myslíte, že se na to
hodí."
"Per Bacco," zvolal kněz a samou radostí se nahlas zasmál. Bylo tak
osvěžující, vidět tyto dva po onom strašném mladém muži, který mu řekl
před chvílí, že Panna Maria je skutečně a opravdu přítomna v Nejsvětější
svátosti.
"Rozumíte, velebný pane," řekl chlapec vážně, "rád bych udělal
ve světě něco dobrého a zdá se mi, že by mě nikdy neuspokojilo, kdybych
snad šel do obchodu a jenom vydělával peníze." "Laus Tibi Christe,"
zazpíval kněz mlčky ve svém srdci, "chvála tobě, Kriste, že povoláváš
stále nové kněze a nové básníky, aby rýmovali tvou čest a tvou slávu."
Měl rád Josefa Scotta od toho dne, kdy k němu přiběhl jednou na ulici jako
čtyřletý chlapec, vsunul mu do dlaně svou dětskou ruku a zeptal se ho:
"Můžu jít s váma, velebný pane?"
"Kolik je ti teď let, Josefe?" zeptal se ho. "Patnáct otče,"
odpověděl chlapec. "Nu, máš ještě dost času, aby sis to
rozmyslel," řekl kněz. "Pamatuj si, že kněžské povolání je
tvrdé a obtížné, že se do něho nesmí vstupovat lehkomyslně. Jsem si však
jist, že z tebe bude dobrý kněz, vydrží li tvůj úmysl ještě dvě nebo
tři léta. A ty Elvíro," zeptal se, protože cítil, že mu vyhrknou
slzy, "ty se náhodou nechceš stát řeholnicí?" Elvíra zakroutila
hlavou. "Ne, ledaže bych si směla občas obléci pěkné šaty," řekla.
"Poslouchejte, velebný pane, sestřičky se nikdy neoblékají do
civilu?" "Řeholní sestry se nikdy neoblékají do civilu, protože
jejich duše se nikdy neoblékají do civilu," poučoval otec Smith.
"Nemyslete si, že snad nemám ráda Pána Ježíše, ale mám taky ráda pěkné
šaty," řekla Elvíra. "Abych řekla pravdu, nejradši bych byla herečkou,
aby se po mně všichni otáčeli a vejrali na mne, až bych šla do vestibulu
hotelu Carlton. Řekněte mi, velebný pane, je to ode mne tuze bezbožné?"
"Elvíra je hrozně světácká, že?" řekl Josef.
"Znám jednu paní, které řekl jeden jezuita, že možná jejím povoláním
je, aby byla nejlíp oblečenou ženou v každé společnosti, pokud to ovšem dělá
k větší cti a slávě Boží, tak co," řekla Elvíra. "Většina věcí
je správných, pokud je děláme k větší slávě Boží," řekl otec
Smith. Hned se mu však zdálo, že to zaznělo příliš mravoučně, a proto
dodal: "Zdá se, že vy dva jste velicí přátelé, ne?" "To je
snad tím, že jste nás oba pokřtil týž den," odpověděla Elvíra. Stáli
před ním a komíhali zcela přirozeně spojenýma rukama. "Řekněte nám,
hodně jsme křičeli?"
"Abych se přiznal, nemohu si na to vzpomenout za živý svět," řekl
otec Smith. "Však víte, křtím tolik dětí. "To je právě asi na
knězově životě tak krásné," konstatoval Josef, "všecko to dobré,
co ustavičně koná." "Ano, kněz je na začátku a uprostřed a na
konci," řekl páter Smith. "To člověka naučí, že tisíc let je před
Bohem jako jediný večer."
"Myslíte tedy, otče, že mám opravdu povolání?" zeptal se Josef.
Ještě jsem přece nic takového neřekl, či ano?" zasmál se otec Smith.
Odešli, jak přišli, držíce se za ruce. Otec Smith se v duchu ptal, hodí
li se na chlapce, který si myslí, že má povolání ke kněžství, aby se držel
za ruku s tak hezkým děvčetem, jako je Elvíra, ale potom si hned řekl, že
jsou oba příliš mladí a nevinní, aby si uvědomili, že v jejich náklonnosti
může být nebezpečí a že i Kristus řekl, že nestanou li se podobnými
malým dětem, lidé nevstoupí do království nebeského.