| Kraj, kde je Mže již Berounkou |  |
| Vladimír Kaňka |
Ročník 35 - číslo 31 |
Když jsem poprvé procházel kolem řeky od Nižbora
přes Skryje do Zvíkovce, nebyl ještě Ota Pavel známým spisovatelem ani
jsme neznali Fialového poustevníka. Žasl jsem tehdy nad krásou údolí bez
chat a dušoval se, že se sem budu vracet.
Od té doby v údolí Berounky chat přibylo, o víkendu auta drnčí přes železný
most a halekající vodáci a trampi plaší zvěř.
Přirozenou osou často navštěvované západní části Křivoklátska je
Berounka, místy ostře se zařezávající do profilu krajiny. Ubíhá většinou
v mírných peřejích a kouzlí i ztišená místa s tůňkami. Řeka vytváří
romantické zákruty líbezné krásy, údolí je většinou lesnaté a bohaté
na mnoho druhů dřevin, včetně tisu. Pár jezů u starých mlýnů a půvab
řeky lákají početné vodáky na pramicích a kánoích ke zpomalení. Rád
sedávám na skále nad ostrovem mezi Skryjemi a Zvíkovcem. Pohled na hladinu
opalizující v slunci, a káňata kroužící nad lukami a lesem, je k pomilování.
Tato rozsáhlá Chráněná krajinná oblast měla kdysi namále. Centrální plánovači
chtěli přehradní hrází zvednout hladinu o sedm metrů, aby se po řece
mohly z Plzně vozit díly jaderných elektráren "bratrským"
socialistickým zemím. Jedno z nejkrásnějších říčních údolí v naší
zemi s výskytem rostinných endemitů a se vzácnými živočichy by bylo navždy
zničeno.
Podnebí Křivoklátska je zvláštní: vystupující skály a terasy i stepní
porosty se suchomilnou flórou jsou v kontrastu s vlhkým prostředím roklí
potoků, kde je chladněji.
Východiskem do oblasti je především obec Skryje s původně gotickým
kostelem sv. Michala, barokně pozměněným roku 1712. Do historie vstoupili
Skryje roku 1833, kdy se Francouz Joachim Barrande, který tu vyměřoval trať,
rozhodl praštit se zeměměřičským nářadím a definitivně je vyměnit za
geologické kladívko. Objevil tu totiž otisky kambrických živočichů -
trilobitů. Před školou s muzeem zkamenělin stojí jeho busta. Je však
omylem se domnívat, že Barrandův zájem o paleozoologii vzbudila až tato místa.
Na obyvatele Skryjí, Čilé, Týřovic a dalších vesniček těžce dolehla bída
konce třicetileté války, kdy tu bylo nahuštěno šestnáct pluků obou válčících
stran. Lidé se skrývali (odtud zřejmě místní název) v lesích a hladověli.
Tak se dostáváme k pytlácké tradici v křivoklátských lesích. Zvěř v královské
honitbě lákala i ty neurozené a od pytlácké vášně neodrazovaly ani ty
nejvyšší tresty. Docházelo k přestřelkám, na jejichž památku zůstaly v
lesích dosud místní názvy. Jen za Valdštejnů byli v revírech během tří
let zastřeleni tři pytláci, schwarzenberské archivy zaznamenaly v letech
1658 - 1685 šest zabití.
Nad soutokem Berounky a Úpořského potoka se vypíná zřícenina hradu Týřova,
založeného králem Václavem I. kolem roku 1230. První zmínka o něm je z
roku 1249 v souvislosti s uvězněním kralevice, pozdějšího Přemysla
Otakara II., pro vzpouru šlechty proti otci, Václavu I. V době svého vzniku
byl Týřov obranným i reprezentativním hradem a první pevnostní stavbou v
Čechách, představující typ francouzského kastelu. Zběžná návštěva
ruin nemůže dost dobře vytvořit představu jeho rozlehlosti. Vidíte pouze věž,
zbytky paláce, hradeb a příkopů. Hrad však byl vybaven devíti věžemi,
zejména v nárožích, čtyřhranná věž v horním hradu byla obytná. Dolní
hrad měl hradbu s bránou, která měla po stranách dvě flankovací věže.
Horní hrad mohl být od dolního v případě nebezpečí rychle oddělen padacím
mostem. Prostor horního hradu s palácem s klenutými stropy nebyl stavebně
zcela využit. Domácí huť, která ho budovala, zřejmě počítala s rozsáhlejší
zástavbou, včetně reprezentativnějšího paláce a kaple.
Co o něm ještě říci? Kdysi Týřov navštívil Karel Hynek Mácha a ještě
nedávno tu hnízdili výři, níž nad řekou poletují čápi černí. Hrad
nenáleží mezi naše nejznámější památkové objekty, asi proto, že pod něj
kvůli přísné rezervaci nevede žádná silnice.
Foto: autor