| Labyrint zapomínání |  |
| Alena Hůlová |
Ročník 35 - číslo 25 |
Uniknout před zapomínáním, ztrátou logického uvažování, výpadky paměti a poruchami orientace se pravděpodobně v pokročilém věku podaří jen málokomu z nás. S pokrokem medicíny se lidský věk prodlužuje a obavy z úbytku intelektuálních schopností jsou na místě. Často nezbývá než doufat, že o nás bude dobře postaráno.
Z široké skupiny demencí, které postihují starší lidi, je nejčastější
Alzheimerova choroba. V České republice je v současnosti registrováno asi
300 000 osob postižených demencí.
Jak obtížné je pečovat o babičky a dědečky v pokročilém stadiu choroby,
ví každý, kdo se byť zprostředkovaně s rodinou, kde žije takový nemocný,
setkal. Je ovšem nevyslovitelně bolestné a vyčerpávající pečovat
dennodenně o drahého tatínka či maminku, kteří se mění před očima,
bloudí známým městem, nepoznávají své děti, po sytém obědě vyžadují
jídlo, protože je rodina "mučí hlady", mají převrácený den a
noc, takže děti v aktivním věku ráno nastupují s nevyspalýma očima do práce.
A co se staroušky přes den? Je dobré opustit těsně před důchodem zaměstnání
a začít živořit se sociálním příspěvkem nazvaným "péče o osobu
blízkou"? Nebo vylovit veškeré životní úspory a zajistit hlídání?
Dosavadním smutným (a bohužel často konečným) řešením je umístit
staroušky do ústavní péče. Tvrdě řečeno to znamená gerontopsychiatrické
oddělení, protože Alzheimerova choroba je překážkou pro umístění do
domova důchodců a neradi ji vidí i v léčebnách pro dlouhodobě nemocné.
Zdá se však, že dobrým řešením jsou denní centra, která poskytují
zdravotní a sociální péči nemocným lidem, ulevují rodinným příslušníkům,
kteří si mohou na chvíli oddechnout, zařídit nezbytně nutné věci nebo
jen v klidu odejít do práce. Jedno z těchto center funguje v Praze 8, jiné
je v Brně, další zřizuje Seniorcentrum v Ústí nad Labem.
Seniorcentrum
Primář MUDr. Petr Žižkovský obhajuje důvody vzniku podobných denních
stacionářů: "Pacientům se tu dostává kvalifikované péče, která
spočívá v podávání farmak, nácviku kognitivních funkcí a nácviku
sebeobsluhy (vedle samozřejmé pomoci s hygienou a v případě nutnosti i
dopravou). Nezanedbatelné však jsou i ekonomické důvody: zatímco náklady
na lůžko v psychiatrické léčebně činí 25-30 tisíc korun měsíčně (v
současnosti je v ČR 1724 gerontopsychiatrických lůžek), náklady na zřízení
ústeckého denního centra dosáhly přes 800 tisíc." MUDr. Žižkovský
vede vedle Denního centra i lůžkové gerontopsychiatrické oddělení (v areálu
ústecké nemocnice). Od běžných oddělení tohoto typu se liší na první
pohled. Pacienti jsou čistí a voňaví, oblečení do denního oblečení, den
tráví ve společenské místnosti, kde probíhají aktivizační programy včetně
kondičního cvičení, trénink paměti, reminiscenční terapie, relaxační
techniky, léčba zvířaty, ergoterapie... Vedle samozřejmého podávání léků
indikovaných pro daný stupeň Alzheimerovy choroby se na oddělení využívá
i psychoterapie, akupunktura, akupresura, dohlíží se na dietní a pitný režim.
Denní centrum
V Denním centru Seniorcentra se denně schází čtyři až pět dědečků a
babiček. Přicházejí podle potřeby svých rodin, které je předem objednají.
Klientů má Denní centrum samozřejmě mnohem víc - záleží však na tom,
kdy rodina potřebuje, aby se o dědečka či babičku postaral někdo jiný. Někteří
potomci či partneři přicházejí s nemocným společně. Věnují se mu, tráví
s ním odpoledne, starají se s vervou milujícího člověka. Kromě ošetřovatelů
pracují v Denním centru i dobrovolníci. Jejich nezištné přítomnosti je třeba.
Nejenže se klientům věnují při hře, kreslení či jiných činnostech, ale
musí mít i "oči vzadu". Jeden dědoušek je totiž neustále na
cestě domů, pro jiného má každým okamžikem přijet auto, a tak je pohotově
připraven u dveří (ani si nesedne), další prožil velkou životní smůlu:
před časem přišel o byt, žije na ubytovně pro bezdomovce a každý den tráví
tady, v Denním centru. Ráno ho přivede jeho spolunocležník z ubytovny, večer
si pro něj přijde někdo jiný. Je jediným klientem, kterému v Denním
centru zajišťují i večeře.
"Pacienti, kteří již vinou své nemoci nejsou schopni soběstačnosti a
sebekontroly, potřebují naši pomoc. A zda ji budeme poskytovat nezištně a s
respektem ke stáří, už záleží jenom na nás - na lidech, co jsme v každodenním
kontaktu s nemocným člověkem, a na společnosti, zda vytvoří odpovídající
ekonomické a sociální podmínky pro tuto péči," uzavírá prim. MUDr.
Petr Žižkovský.