| Sbírka odznaků |  |
| Miloslav Burdátš |
Ročník 35 - číslo 25 |
Manžel i syn sbírali
odznaky. Nechávali si na ně dělat speciální alba a pořád o nich
diskutovali. Manžel mi však umřel, syn je v Americe a o sbírku nemá vůbec
zájem. Ráda bych odznaky někomu prodala, ať se alespoň vrátí část peněz,
které do této sbírky oba vložili. Bojím se však dát si inzerát, aby mě
někdo nepodvedl. Mohl by mi pan starožitník poradit?
Čtenářka Ludmila S. z Vysočiny
Když se kdysi dávno vrátil můj přítel ze Sovětského svazu, čekal jsem netrpělivě na jeho charakteristiku obyvatel této velké země. Shrnul ji do jedné lakonické věty: Těžké práce provádějí ženy, muži chodí v uniformách, dohlížejí na ně a každý má na klopě nějaký ten odznak. Ano, dnešní odznak vznikl kdysi jako označení moci, ve vojsku, ve středověkém cechu či v tajném spolku.
Později se z něj vyvinulo označení vojenské hodnosti, a taky řády a vyznamenání. V komunistickém, vojensky organizovaném Sovětském svazu byl odznak možná jakousi ochranou před všudypřítomnými čekisty či jinými dobrovolnými informátory. Do hlavy jim nikdo neviděl, na klopě však měli značok, znak příslušnosti k davu, jak by řekl Karel Kryl.
Mohli bychom si říci jiný kraj, jiný mrav. Bohužel tuto odznakománii přenesli i do svých středoevropských držav. Pionýři, svazáci, odboráři, svazarmovci, straníci, ti všichni měli odznáčky. Kdo jich chtěl více, mohl získat Fučíkův odznak, odznak zasloužilé matky, nebo alespoň odznak dárce krve. V dobách normalizace to byly zase odznaky Brigád socialistické práce: bronzový, stříbrný a dokonce i zlatý. A aby toho nebylo málo, pracovníci propagace národních podniků objednávali každý rok tisíce druhů podnikových odznáčků všech barev a velikostí. Sovětské družební návštěvy by raději přijaly jako dárek punčocháče, z odznaků se však musely povinně radovat.
Tyto úvodní věty nejsou zbytečné, potřebujeme je k pochopení, jak odznaky oceňovat. Všechny hromadně vyráběné odznaky podle sovětského vzoru jsou vlastně bezcenné. Lze je nabízet jako soubory v balíčcích po 500 kusech za stokorunu. Vzácné odznaky jsou ty, které označovaly příslušníky nějaké úzké skupiny lidí. Byly to například odznaky sportovních klubů, jezdeckých oddílů, spolků typu rotariánů, svobodných zednářů, některých malých stran a mládežnických spolků. Tyto odznaky se již svými cenami mohou blížit cenám vyznamenání.
Také tyto odznaky byly vyráběny
náročnou technikou smaltování a jejich výroba byla stejně náročná jako
výroba řádů a vyznamenání. Za předválečné sportovní a sokolské
odznaky lze získat i 150 korun za kus, odznaky selských jízd či jiné
jezdecké odznaky mohou stát i 300 korun. Draze lze prodat odznaky autoklubů,
které se však montují na chladiče automobilů. Milovníci veteránů jsou
ochotni za ně zaplatit i tisícovku. Podobně se prodávají i odznaky letecké.
Zvlášní skupinou jsou odznaky předválečných politických stran a hnutí.
Jejich odznaky se prodávají v cenách od dvou do pěti stovek, avšak ceny
odznaků sudetoněmeckých a českých fašistických organizací se prodávají
za tisíce. Tady totiž ceny určují sběratelé z Německa. Ceny jsou tak
vysoké, že se některým zručným koumákům vyplatí vyrábět falzifikáty.
Oceňování odznaků je věc velice subjektivní. Někteří sběratelé se o
odznaky zajímají až druhotně. Například zájemce o pivovarnickou historii
koupí odznaky socialistických pivovarů klidně po dvacetikoruně, přestože
je znalec ocení haléřovými cenami. Doporučuji proto spojit se při prodeji
velké sbírky se solidním sběratelem, který vám označí vzácnější
odznaky, vytřídí bezcenné a pomůže vám sbírku rozprodat.