| Dítě |  |
| Vladimír Mates |
Ročník 35 - číslo 25 |
"Jak je to s počty Kindlů a českých Dítětů? Nebo
snad Díťů?"
MUDr. A. Kindlová z Ostravy.)
Jméno Dítě, jak vidět, je zajímavé jak svým skloňováním, tak i přechýlením
do ženského rodu. Podle Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost
z r. 1994 může být 3. pád jak Díťovi, tak i Dítětovi. A rovněž jeho ženě
lze říkat paní Díťová i Dítětová.
K první otázce: německou podobu jména - Kindl (český ekvivalent je zdrobnělina
Dítko či Děťátko) má v ČR 2 460 živých občanů (na každého z nich
28,8 Nováka), zatímco nositelů příjmení Dítě je třikrát méně. Pouhých
770. Řadu možností, proč dostal někdo kdysi dávno přezdívku Kindl, z níž
se vyvinulo současné příjmení, jsem uvedl v minulém čísle. Předpokládám,
že přibližně stejné motivy by mohly platit i pro jméno Dítě/Dítětová.
(Ti starší si jistě vzpomenou na jejich známé nositele z herecké branže:
Janu a Zdeňka.)
Ale pokud jde o českou, či spíše starou slovanskou tradici při pojmenování
dětí, může mít také toto příjmení ještě předkřesťanské, pohanské
kořeny v tzv. ochranných jménech (nazývaná též profylaktická nebo
apotropaia). Ta souvisejí s dávnou vírou v jejich magickou funkci, kdy jméno
bylo pokládáno za nedílnou součást člověka, jakési jeho druhé "já".
A mj. ho mělo bránit před světem temných nepřátelských sil, nejrůznějšími
démony usilujícími o zdraví či dokonce o život především tehdejších
novorozenců. Metody volené našimi prapředky k ochraně potomků byly velice
rozmanité. Zmíním se jen o těch krajních. Dítě dostalo jméno silného zvířete
(Vlk, Tur, Medvěd apod.), aby se ho příšery lekly a nepřibližovaly se k němu.
Anebo naopak pojmenování po něčem bezvýznamném, negativním či dokonce
odporném, co mělo démony odpudit (např. Někrasa, Hlúpata, Protiven a
dokonce i H…o aj.).
A jakýsi "střední proud" ochranných jmen tvořila ta, jež démonům
ani nevyhrožovala silou či dokonce zápachem, ale takovými, jež všem duchům
jako by vzkazovala: "O toho kluka se nezajímejte. Na něm přece nic není.
Vždyť ani jméno nemá. Říkáme mu jen "dítě"!" Ze stejných
zdrojů či ze stejných pohnutek vznikla patrně i dnešní příjmení jako Čáda
a Čadek - z někdejší staroslovanské podoby "čędo" - ale i Otrok
(viz dodnes zachovaný význam v ruštině - "chlapec") a další.
Příjmení Očadlo, Očadlík, Vočadlík vyjadřují však jinou skutečnost.
Že dotyčný člověk "byl očadlý" čili tmavší pleti (viz také
u nás časté příjmení Černý, v Německu naopak Braun, v anglosaském
prostředí Brown, tj "Hnědý"). Nemohu při dnešním tématu
"Dítě" nevzpomenout na prof. Očadlíka, hudebního odborníka a před
více než půl stoletím děkana Filozofické fakulty Karlovy univerzity. Právě
jemu adresoval spolužák Povolný žádost o zvýšení stipendia "jelikož
se nám narodilo druhé dětsko" (v jazykovědě se taková chyba označuje
jako hyperkorektnost). Pan děkan na supliku tenkrát připsal: "Doporučuji
vyhovět s tím, že si posluchač zapíše semestr češtiny!"