| Povstání Židů |  |
| František J. Holeček |
Ročník 35 - číslo 25 |
Přes
epizodické Neronovo pronásledování křesťanů, představovali pro římské
impérium největší problém Židé. Již pouhé dva roky po Neronově pronásledování
vypukla židovská válka.
K povstání vedla celá řada faktorů. Množily se srážky řeckého a židovského obyvatelstva v palestinských městech, jež vyvrcholily krvavými zápasy v Cesareji v srpnu 66. Vznikal stále rozhodnější náboženský odpor proti provokativním opatřením římských prokurátorů. Především se vyhrotilo mesiášské očekávání, jež vedlo k přesvědčení, že se právě začínají naplňovat přísliby Písma Davidovu domu. K výbuchu povstání přispělo i nejasné proroctví Čtvrté knihy Mojžíšovy: "Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele. Protkne spánky Moába, témě všech Šétovců"(1).
Začátek povstání
V květnu roku 66 požadoval římský prokurátor Florus vydání sedmnácti
talentů stříbra z jeruzalémského chrámového pokladu - pro Židy to byla
neslýchaná urážka. Eleazar, kněz pověřený dozorem nad pořádkem v Chrámu,
dokonce přerušil oběť za římského císaře. Když se Florovi nedařilo
zvládnout odpor, zaútočil na Jeruzalém správce Sýrie Cestius Florus, ale
byl odražen s těžkými ztrátami. Válka dostala charakter národního povstání,
které mířilo k obnovení Davidova království. Právě tento mesiášsko-davidovský
charakter zápasu přiměl křesťany k tomu, že se od něj distancovali.
Jejich víra v ukřižovaného a vzkříšeného Mesiáše již nemohla splynout
s mesiánskými nadějemi vyvoleného národa. Raději z města odešli do Pelly
v Zajordání.
Jeruzalém opustili i lidé z Horního města, kteří se chtěli pokusit o smírné řešení sporu. Chrám obsadili radikální stoupenci povstání, ale ani oni nebyli mezi sebou jednotní. Radikálové, vedení synem Judy Makabejského Manachemem řadu kněží zabili, mezi nimi i Eleazara. Přese všechnu nesvornost se však útok na Římany zdařil. Jejich velitel Cestius Gallus byl donucen k ústupu do města Antipatridy a povstalci dali svému území novou správu a určili velitele jednotlivých oblastí. V Galileji stál v čele Josef, syn Matatjáhův, který při svém pobytu v Římě dobře poznal římskou správu i vojenství. Záhy se dostal do konfliktu s vůdcem radikálních galilejských povstalců Janem z Gischaly (dnes Gúš Chalab) a byl jeruzalémskými představiteli sesazen. Později se tento Josef stal historikem židovské války, známým pod svým římským jménem Flavius Josephus. Po celé zemi se rozhořely boje. V městech s převahou helénského obyvatelstva docházelo k útokům na Židy, jen v Cesareji jich prý bylo povražděno na dvacet tisíc. Na druhé straně byl odražen židovský útok na Aškalón.
Nástup budoucího římského císaře
Povstání se již tak rozhořelo, že císař Nero povolal až ze vzdálené
Británie jednoho ze svých nejschopnějších vojevůdců, Tita Flavia Vespasiána,
a vyslal ho do Judeje, aby povstalce rozdrtil. Vespasián se v únoru roku 67
vylodil se svým synem Titem v severopalestinském přístavu Ptolemaidě a
postupně obsazoval galilejská města. Při dobývání Jótapaty zajal i
galilejského velitele Josefa, který mu předpověděl, že se brzy stane římským
císařem. Josef, jako otrok propuštěný Římanem, přijal jeho rodové jméno
Flavius a z jeho blízkosti mohl pozorovat další průběh bojů a podrobně je
popsat. Římané neměli s tažením na Jeruzalém, kde se povstalci oslabovali
vzájemnými sváry, naspěch. Postupně obsazovali Samařsko, Galileu, za Jordánem
pronikli až k Mrtvému moři a po pobřeží středozemního moře až do
Idumeje.
Jan z Gischaly mezitím v Jeruzalémě sváděl tvrdé boje s vůdcem zélótů Eleazarem a povolal si dokonce na pomoc Idumejce. Znesváření vůdci si město rozdělili: Jan z Gischaly obsadil okolí Chrámu, Horní město ovládal Šimon ben Gjórá, který do něj pronikl od Hebrónu, a zélota Eleazar se opevnil v chrámu samém. Postup Římanů komplikovala občanská válka, která vypukla po Neronově sebevraždě z června 68. Vynesla na trůn v rychlém sledu hned tři císaře: Galbu, který byl zavražděn 15. ledna 69, Othona, jenž spáchal sebevraždu 15. dubna 69 a Vitellia.
V červenci navrhl Tiberiu Alexandr, prefekt Egypta židovského původu a bývalý místodržící Judeje, za císaře Vespasiána. Legie jej provolali císařem. Vespasián předal velení palestinských legií synu Titovi a vrhnul se do zápasu o císařský titul. Již 20. prosince 69 byl Vitellius v Římě sťat a Vespasián nastoupil na trůn.