| Marie Ancilla Ve škole otců pouště |  |
|
Ročník 35 - číslo 25 |
"Otcové
pouště" - tak se nazývají první mniši ze 3. a 4. století. Jako svoje
dědictví nám zanechali "apoftegmata", což jsou stručné výroky a
krátké historky, které vyjadřují jejich nauku, cestu k hledání Boha.
Autorce této knížky, která vyšla v Karmelitánském nakladatelství v roce
1999, dominikánce z Lurd Marii Ancille, se podařilo prostým a širokému
okruhu čtenářů přístupným způsobem odkrýt něco z "pokladu"
nauky otců pouště, plné udivující znalosti lidského srdce a jeho hnutí,
která si nezadá se současným psychologickým bádáním.
Myšlenky - poselkyně nemocného srdce
Člověk je nemocný
"Adam neposlechl Boha a schoval se. Pán ho zavolal a řekl mu: ,Kde jsi?',
tzn., ,z jakého vrcholu slávy jsi spadl? Do jaké propasti hanby ses vrhl? Proč
jsi mě neposlechl? Proč jsi přestoupil má přikázání?' Chtěl ho tím přivést
k tomu, aby řekl: ,Pane, zhřešil jsem, odpusť mi.' Ale Adam nedá najevo žádnou
známku pokory ani lítosti" (Dorotej z Gazy, Instrukce I, str. 73).
Zkušenost, podporovaná mlčením a samotou na poušti, umožnila otcům pouště
objevit bod, v němž začínalo uzdravení. Ten, kdo odcházel na poušť, měl
zvláštní zkušenost. Už mu nepřekážely všechny možné statky, nechal je
přece za sebou. Ale na jejich místo se vetřelo množství myšlenek. V mysli
se mu hemžily touhy, úsudky, city, nápady. Zdálo se, že je to úplné
fiasko očekávané zkušenosti o Bohu. Když nevěděl, co si počít, šel za
některým zkušeným mnichem a žádal ho o radu, co s těmito nečekanými myšlenkami.
Proč tento vnitřní rozruch? Zásluhou zkušenějšího pomalu objevoval
jejich pramen. To, co mu vířilo křížem krážem v mysli, nebylo nic určitého.
Byl to přelud, vycházelo najevo jeho povrchní "já". Nově příchozí
byl takto přiveden k tomu, aby se zamyslel nad svým skutečným "já",
nad oním hlubokým "já", ve kterém přebývá Bůh.
Ale jak máme doufat, že potkáme Boha, když my přebýváme jinde? Jak vidíme,
pozornost na myšlenky bude hrát hlavní roli při uzdravování. Jeden obraz může
pomoci pochopit vztah mezi myšlenkami a naším hlubokým "já". Vezměme
si nádobu s voňavkou. Vůně, která se z ní line, stačí, abychom poznali,
jakou voňavku obsahuje. Stejně je tomu s naším srdcem. Myšlenky jsou jako vůně,
která se rozlévá. Špatné myšlenky jsou znamením srdce rozptýleného,
rozděleného, ovládaného neřestmi. Naopak myšlenky pokojné jsou znamením
srdce zformovaného ctnostmi, sjednoceného v Bohu. Proto se starý mnich snaží
naučit mladého rozeznávat kvalitu vlastních myšlenek.
Podle povahy svých myšlenek můžeme pomalu poznávat to, co je našemu vědomí
nepřístupné. Zde nám zase může pomoci k pochopení jedno přirovnání:
Podle hluku písku hozeného na předměty může zloděj poznat ve tmě, zda
jde o předmět kovový nebo dřevěný. Stejně můžeme podle rázu svých myšlenek
zjistit, zda přebývají v našem srdci ctnosti nebo neřesti: Jsou věrným
odleskem toho, co v nás vězí!
Láska se nerozčiluje
Nevyhnutelná pohroma
Hněv je sám o sobě dobrý, jestliže nás nezaměřuje k špatným cílům.
Existuje tedy dobrý hněv, který vystupuje proti nám samotným, proti našim
špatným sklonům, a bojuje proti nim.
Ale nejčastěji prozrazuje hněv přítomnost neřesti, na kterou si všichni
nakonec zvyknou. Vždyť kdo jí může uniknout? Písmo nás varuje před hněvem.
Otcové neopomněli uvádět mnoho biblických citátů, aby podepřeli svou myšlenku
o této věci. Nemýlili se o vážnosti této neřesti. Kladli nepřítomnost
hněvu nad všechny "praktiky" (posty, bdění atd.).
Hněv se projevuje gestikulováním, křikem, nadávkami, neschopností ovládnout
se. Otřásá i tělem:
"Jsou tak prudké výbuchy hněvu, že se takřka podobají intenzivnímu
pohybu mlýnského žernovu. Rozdrtí a zničí v jediném okamžiku víc pšenice
a víc zrní naší duše než jiné za celý den. Proto nad sebou neustále bděme,
abychom je potlačovali. Náhle vzplanou v prudkém větru horoucí vášně, hoří
a v okamžiku spálí víc duchovních plodů na poli našeho srdce, než by to
dokázal pomalý oheň za dlouhou dobu.
Pomstychtivost
Musíme bojovat proti hněvu svého srdce, ale také proti násilí srdce druhých,
když nás zasáhne a vzbudí touhu po pomstě:
"Jeden bratr, kterého jiný velmi urazil, přišel k otci Sisoesovi. Vyprávěl
mu o urážce, které se mu dostalo, a řekl mu: ,Otče, jsem rozhodnut se pomstít.'
Svatý stařec ho prosil, aby přenechal pomstu Bohu. Ale tento bratr dál
protestoval, že se pořádně pomstí. Svatý muž mu řekl: ,Když jsi
rozhodnut, alespoň se pomodleme k Bohu.' Vstal a začal se takto hlasitě
modlit: ,Bože, není třeba, aby ses staral o naše zájmy a abys byl naším
ochráncem, když tento bratr tvrdí, že se můžeme a máme mstít my sami.'
Bratr byl tak dojat těmito slovy, že se mu ihned vrhl k nohám, prosil ho za
odpuštění a slíbil mu, že už nikdy nebude přát nic zlého tomu, na kterého
se tolik hněval".
"Poustevník, který živí ve své duši vzpomínku na křivdy, je ve své
cele jako zmije ve své díře a všude nosí s sebou jako had smrtící jed,
jehož je plný".
"Kdo se chce pomstít, ale nemůže, je právě tak vinen, jako kdyby se
byl pomstil".
Nic neospravedlňuje hněv proti bližnímu, protože neexistuje platný důvod
ke ztrátě čistoty srdce:
"Kristův vojín, který chce dobře bojovat, musí v sobě vykořenit hněv.
Nejdokonalejším lékem k uzdravení této choroby je nejprve přesvědčení,
že nám není nikdy dovoleno rozčilovat se ze spravedlivých nebo nespravedlivých
příčin. Neboť musíme vědět, že přijdeme o světlo rozlišování, o
jistotu rady, i o poctivost a cit spravedlnosti, jakmile nám tato vášeň
zaslepí srdce. Brzy zakalí čistotu naší duše a ta už nebude moci být chrámem
Ducha svatého. Už nám nebude dovoleno se modlit a Bůh nás nebude slyšet,
dokud setrváme v hněvu".
"Makarius říkal: Jestliže se sám rozhněváš, když chceš pokárat svého
bratra, uspokojuješ mnohem víc svou vlastní vášeň než lásku. Nesmíme přece
zahubit sebe, abychom zachránili druhého".
"Chceš-li vyléčit svého bližního od nějakého hříchu a jakoby
odstranit třísku z jeho oka (nebo spíš si myslíš, že to chceš), neber si
k tomu hrubý nástroj, který by ji zabodl ještě hlouběji. Raději si vezmi
jemný nástroj. Hrubým nástrojem není nic jiného než drsná slova, nešetrná
a násilná gesta, jaká jsou typická pro rozhněvaného člověka. Jemným nástrojem
je vlídné poučení a láskyplné a mírné pokárání. Napomínejte, říká
svatý Pavel, kárejte a zapřísahejte. Ale neříká: bijte. A i když se
stane, že musíš uhodit, dělej to jen zřídka a nikdy ne sám od sebe".