| Josef Beránek: Deset let křesťanským novinářem |  |
| Milan Šimáček |
Ročník 35 - číslo 25 |
Je to přibližně deset let, co se Josef Beránek (nar. 1968) vrátil z Belgie, kde absolvoval postgraduální kurs žurnalistiky jako jeden z nejlepších v ročníku. Jeho absolventská práce - dokument o paliativní péči - získala cenu na mezinárodním festivalu dokumentů v Polsku. V Praze poté několik let vedl redakci měsíčníku Anno Domini. V současné době připravuje třetí knihu - rozhovor s vysokoškolským profesorem Janem Sokolem.
Proč jste
po návratu ze studií nastoupil do redakce poměrně malého časopisu, nelákaly
vás vyšší mety jako třeba televize?
Ano, lákala mne televize, koho by nelákala? Tehdy mě ale oslovil pouze
kolega, který byl členem týmu připravujícího Snídani s Novou. To mě nepřitahovalo
charakterem práce ani nočním vstáváním. A pak, nabídka studovat v Belgii
se ke mně dostala prostřednictvím "Ádéčka". Byl jsem před tím
shodou okolností na civilní službě v témže areálu, kde tehdy sídlila
jeho redakce. A kamarádi, kteří v ní působili, mi nejen dovolili nahlédnout
pod redakční pokličku, ale přihráli mi i možnost ucházet se po studiích
na Univerzitě Karlově
o přijetí na bruselském Institutu Roberta Schumana. Přišlo by mi hloupé,
kdybych nenabídl spolupráci nejdříve jim. Ve hře ale určitě bude i motiv,
který tenkrát vyřkla jedna prostořeká známá: prý bych si možná na víc
ani netroufal.
Měla pravdu?
Nevím, jisté je, že velmi brzy jsem se stal vedoucím redakce časopisu Anno
Domini. Vedle psaní jsem se musel starat o chod týmu, o výrobu a distribuci.
Psal jsem o tom, o čem nikdo jiný psát nechtěl, nebo o choulostivých věcech.
Vlastně spíš než bych psal sám, jsem musel kriticky číst texty druhých,
doplňovat je a přepisovat. Nikdy jsem nebyl výborný stylista,
a zmíněné úkoly mi profesní růst neulehčily.
Proč jste tedy nepráskl dveřmi? V té době přece byl o novináře zájem všude?
Myslím, že mne šéfovská role brzy přiopila. A nešlo jen o přísloví Lepší
být králem v malé zemi, než komořím ve velké. Ádéčku se podařilo
zaujmout křesťanské kruhy do té míry,
že o něm diskutovaly církevní výbory, komise a konference, dokonce i vatikánské
úřady.
Na jeho stránkách polemizoval teolog Karel Skalický s kardinálem Vlkem, pro
mladé tvořili Jan Jandourek a Jan Balík, tehdy ještě oba byli kněží.
Komentáře psali disidenti Miloš Rejchrt a Václav Malý, exulant Petr Kolář
i Sváťa Karásek. O řadě věcí jsme referovali
o fous dřív, než tady vůbec začaly někoho pálit.
Ovšem někdy také způsobem, že texty vzbuzovaly rozpaky církevních
autorit.
A někdy vyloženě ostrou kritiku, to máte úplnou pravdu. Dnes musím přiznat,
že i když většinou šlo o nedorozumění a vytržené věci z kontextu, dnes
bych některé texty redigoval obezřetněji. Druhá strana by, myslím, podobně
mohla uznat, že se nikdy až tak úplně nesnažila pochopit, o co redakci šlo.
Vzbuzovalo to pak dojem, že sice na AD kritizují ten či onen detail, ovšem v
jádru vadilo především to, že se redakce snažila o věcnou a nezávislou
žurnalistiku, a tedy byla tak trochu nevypočitatelná.
Dokážete říct jednou větou, o co vám šlo?
O pohled na dnešní svět a církev očima Druhého vatikánského koncilu.
Psali jsme o kontroverzním francouzském biskupovi Gaillotovi, o otaznících
ohledně inkulturace křesťanství v Indii, ovšem i o přípravách na sněm
českých katolíků. Tento text mimochodem ocenil jako jeden z nejlepších na
toto téma i tehdejší sekretář přípravného výboru.
Přestože se toto téma jistě nevyčerpalo, po čtyřech letech jste z tiráže
AD magazínu zmizel. Proč?
V té době jsem už v nakladatelství Portál, kde AD vychází, vedl oddělení
časopisů. Nestíhal jsem všechny povinnosti, a také jsem měl pocit, že se
vzdaluji mladým čtenářům, pro které měl být časopis primárně určen.
Vliv měla i moje únava z ideových šarvátek, v nichž větší roli než
fakta hrály osobní sympatie a antipatie, a to je dobrý důvod stáhnout se do
pozadí.
Nevadilo vám, že jste se stal z angažovaného novináře manažerem?
Naštěstí než až tak docela, ostatně musím přiznat, že skvělý manažer
nejsem. Mojí prací je především vedení lidí a přitom jsem plachý
natolik, že mi dělá potíže být důsledný, říkat lidem do očí, co všechno
slíbili a neudělali. Omlouvám si to tím, že jsem napůl manažer a na půl
kreativec. Píšu, vymýšlím obsahová vylepšení našich šesti časopisů,
osnuji malé reklamní "kampaně". K tomu jsem byl pozván do redakční
rady nakladatelství, tedy mohu mluvit
do jeho knižního profilu.
... a sám píšete knižní rozhovory.
Je to určitá forma psychohygieny. Manažerská práce i všechny další úkoly
mě natolik vyčerpávají, že když přijdu domů, kolikrát jsem schopen akorát
koukat na Sisku nebo Poirota. A to teď čekáme třetí dítě! Knižní
rozhovory si plánuji s lidmi, kteří mě zajímají, nutí přemýšlet, a
nastavují mi i v duchovním životě zrcadlo.
S kým jste knižní rozhovory konkrétně připravil?
První byl s jezuitou Petrem Kolářem, známým publicistou, mužem několika
občanství a bezpočtu zkušeností a postřehů z celého světa. Druhý s
biskupem Václavem Malým, výraznou postavou české katolické scény, který
- podobně jako Tomáš Halík - přitahuje svojí poctivostí a otevřeností.
Teď připravuji rozhovor s Janem Sokolem, mužem mimořádného rozhledu a také
vůdčí osobností křesťanského disentu.
Co vás na novinářské práci nejvíce přitahuje?
Víte, nejsem inteligentní hrdina, který odhaluje padouchy jako Sabina Slonková
z MF Dnes. Mě fascinuje možnost setkat se s někým druhým, prožít okamžik,
kdy i on v rozhovoru zformuluje něco, co zazvoní, co nám oběma otevře oči.
Ty prchavé okamžiky, kde se jakoby dotknete pravdy, jsou úžasné. Proto asi
rád spolupracuji s přemýšlivými křesťany.