| Stezkami Nového Zélandu |  |
| Luděk Frýbort |
Ročník 35 - číslo 20 |
Jestlipak víte, které je nejdelší
místní jméno světa? Nebudu vás napínat; zní takto:
Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikiaungahoronukupokaiwhenuakata-natahu.
Je to maorský název jednoho návrší na východním pobřeží Severního
ostrova Nového Zélandu, a v překladu prý znamená "temeno kopce, kde
Tamatea, muž s velkými koleny, známý jako Požírač Země, hltal kopce, šplhal
do nich a sklouzával dolů, hraje přitom své milé na flétnu." Tak mě
napadá, jestli bychom také nemohli mít nejdelší jméno světa, kdybychom
například překřtili Vyšehrad na Místokdekůňšemíkřeklpanedržsepevněpřeskočilpalisáduapřeplavavvltavuuhánělkneumětelům.
Ale koukám, že je to ještě pořád moc krátké, nu což. Vražme do toho ještě
knížete Křesomysla a rekord je náš. Nicméně to nejsou jazykozpytné
rarity, jež mi vyvstávají v mysli při vzpomínce na tu krajinu, jako spíš...
třeba veliké, krásné a členité jezero Waikaremoana dál ve vnitrozemí,
uprostřed přírodního parku Urewera, největšího souvislého lesního území
celého dvojostroví. A les... povíme si ještě, jak nejvlastnější duše
Nového Zélandu je zakleta právě v lese.
Nový Zéland je velice krásný koust světa, o to nic. Ale jaksi nepříliš
originální; pořád člověku něco připomíná. Tady to lučinaté údolí
mezi zasněženými štíty, roubené usedlosti - kdby se na stožáru před některým
z těch baráčků ještě třepotala červená vlajka s bílým křížem, uvěřil
bych, že jsem ve Švýcarsku; jinde se upršené pastviny a drsně skalnaté
pobřeží po čertech podobají Irsku, ovčí ohrady a hezká městečka působí
velice britsky a celé krajiny s horami, jezery, fjordy a vodopády bych od té
chvíle koupil za Norsko. Jen novozélandský les si nelze splést s ničím jiným.
Je zpravidla velmi hustý, lišejníkovatý, fousatý a mechovitý, větve a
kmeny křivolaké, obsedlé epifytickými rostlinami, spousta promokvávající
a kapající vlhkosti, vším pak světle prozelenávají stromovité kapradiny,
dávající krajině zejména při pohledu z výšky dojem podivné, neskutečně
divoké chundelatosti. Výsledek je absolutně pravěký, člověk kouká, odkud
na něj vyleze brontosaurus, a ještě spíš divoženka, trpaslík nebo hejkal;
tak strašidelně dovede působit novozélandský les. Také že se proto na Novém
Zélandě natáčel napůl hrdinský, napůl pohádkový film Pán prstenů,
protože jinde na světě se nenajde krajina, aby tak odpovídala představě
tajemné Středozemě.
Víte, bavívá mě číst o dobrodruzích, probíjejících se pomocí mačet
pustými pralesy; asi že to pan autor jakživ nezkusil. Na Novém Zélandě by
se probil za hodinu o půl metru, a musel by se tužit. Naštěstí je divočina
kolem jezera Waikaremoana dobře přístupná, stejně jako všechny ostatní pěkné
a romantické krajiny té země. Viděl jsem už na světě ledacos, ale tak
vzorně vybudované turistické chodníčky ke krátkých procházkám i k
mnohadenním výpravám, mezi nimi odpočívadla, vyhlídky a chaty k přespání,
to jsem nenašel v jiných srovnatelných končinách světa, v Kanadě, v
Chile, ba ani v USA. Pozorujte ale, že se nezmiňuji o naší staré, dobré
Evropě; to má svůj smysl. Protože i kdyby byly zámořské krajiny nejlépe
zpřístupněny a vybaveny tou nejdokonalejší sítí turistických tras, je to
síť umělá, nově vybudovaná, potřebám výletníků a nikoho jiného na míru
šitá. Mimo ni se do nitra krajiny nedostaneš; kamkoli bys chtěl na Novém Zélandě
odbočit od silnice, dojdeš po stu metrech k farmě, k oplocené pastvině,
nebo prostě cesta skončí a dál to nejde.
To jen u nás může poutník chodit napříč krajem po polních a lesních
cestách, ode vsi ke vsi, od obzoruk obzoru, lukami a háji, podél křížové
cesty k hradu, od hájovny k pazderně a kolem polní studánky k rybníku. Užívat
té nesmírné mnohossti starodávných komunikací, jež pro nás připravili předkové,
kteří o turistice ještě nic neslyšeli, ale potřebovali svážet úrodu z
polí a dřevo zl esa. Vím, že se teď odkláním od povídání o Novém Zélandu,
ale chtěl bych se přimluvit za ty poetické stezky, úvozy a pěšinky, protože
moderní doba jich už málo potřebuje a nebude-li o ně pečováno, zarostou a
zaniknout, a nám zbudou - jesltli vůbec - jen umělé turistické trasy jako
na Novém Zélandě.
Byv kdesi tázán mladšími cestovateli, který světadíl pokládám za nejzajímavější,
sklidil jsem znační podiv sdělením, že Evropu. Neboť ano; překrásný,
dramaticky úchvatný dovede být Nový Zéland, úžasná je divočina Skalistých
hor nebo chilský kraj jezer a sopek; ale evropská krajina dovede být víc než
to: dovede být malebná. Česká pak obzvláště, nezkazí-li svou malebnost
necitelnými zásahy. Čím že se krajina krásná mění v krajinu malebnou...
inu, nechte vní po tisíc let působit člověka s jeho potřebami, nastavět bílých
vesniček, hradů, samot v klínu lesa, kamenných můstků a rybničních hrází,
drobnokresby polí a hájů, a vznikne vám cosi, co už stojí za to, posadit
se na mez se skicákem a zachytit do něj tu věkovitou mnohotvárnost. Zámořské
země, jimž Bůh požehnal dramatickými krajinami hor a jezer, dovedou být krásné;
ale kulturní krajina evropská dovede být líbezná, což, je, řekl bych,
hodnota o stupeň vyšší. Jenže se nesmí nechat zchátrat. Chráníme už
dnes přírodu s jejími živočišnými a rostlinnými druhy, což je
chvalitebné. Neměli bychom pro ně však zanedbávat něco možná ještě
choulostivějšího, totiž pradávnou civilizační strukturu země,
neobnovitelnou právě tak jako vyhynulý přírodní druh.
Luděk Frýbort
Foto: autor