| Údolí žab |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 19 |
Na území Prahy leží pozoruhodný přírodní útvar Prokopského a Dalejského údolí. Patří ke světovým unikátům zejména tím, na jak malém prostoru je tu soustředěno mimořádné množství přírodních, geologických, paleontologických i technických zvláštností.
Celá síť maloplošných chráněných území je spojena do přírodního parku o rozloze 630 ha, jehož jádrem je přírodní rezervace Prokopské údolí. Na mnoha místech jsou tu naleziště prvohorních zkamenělin, zejména lilijic, a také četné jeskyně. Ta největší z nich, Svatoprokopská, se bohužel v polovině minulého století spolu s kostelíkem stala obětí těžby kamene. Byla přes sto metrů dlouhá, před ní stála poustevna upomínající na pověst, že zde žil svatý Prokop. Zato útvary staré víc než 400 milonů let jsou tu dosud "jako na tácu": krasové jevy, podmořská sopka i korálový útes.
Pozoruhodnosti údolí si byl vědom i Joachim Barrande, který tu pracoval. Na vyvřelých horninách a vápencích rostou skalní stepi, dubohabrové a suťové lesy a teplomilné doubravy. V údolí, coby kamenem dohodil, jsou zase bažiny, mokřady a nejdelší pražské stromořadí vrb hlavatých, proslulých díky Ladovi a Erbenovi jako ideální posez pro vodníky. Území získalo jméno podle Dalejského potoka, ten zase podle středověkého místního osadníka Daloty.
Stopy lidské činnosti
Původní přirozená podoba údolí Dalejského potoka se značně změnila
lidskou činností při těžbě vápence. Při ní došlo k četným škodám,
které se dnes obtížně napravují. Uměle tu byly vysazeny např. akáty či
jehličnany a zastánci původního stavu se snaží nahradit je zase někdejšími
porosty. Už proto, že člověk působí na podobu zdejší krajiny nejméně 6
000 let, se ochránci přírody snaží vyjít se zdejšími obyvateli v dobrém.
Příkladem je starousedlík Josef Hájek, který upozornil na nutnost chránit
místní žáby nebo včelař pan Baubín hájící akáty, protože akátový
med je prý nejlepší.
Na druhé straně by bez průmyslové činnosti člověka neexistovalo pověstné jezírko, dnes neodmyslitelná součást přírodního parku. Má rozlohu kolem 10 arů, hloubku skoro 10 metrů. Vzniklo v roce 1905, kdy lom po odstřelu zaplavila spodní voda. Obdivuhodné jsou i vysoké kamenné viadukty, postavené už před stotřiceti lety pro potřebu koňské dráhy a sloužící železnici dodnes. Během druhé světové války vznikly v některých částech údolí i různé podzemní objekty vojenského charakteru, některé z nich jsou utajovány dodnes.
Ochránci nezahálejí
Jednou z organizací, které se starají o to, aby sem za odpočinkem i poučením
mohly chodit i příští generace, je občanské sdružení Společnost pro
ochranu Prokopského a Dalejského údolí. Dalo by se říct, že tenhle
spolek, založený před třinácti lety, je v podstatě rodinný podnik. Jeho předsedou
je Josef Matoušek (letecký mechanik), jednatelem Jitka Matoušková (zdravotní
sestra). I organizace společnosti připomíná spíš rodinu.
"Na výroční schůzi rozesíláme asi 300 pozvánek, přijde tak 50 lidí, které tím pokládáme za členy, příspěvky nevybíráme žádné. Zato každý, kdo přijde, dostane nějakou práci. Ostatně i sama společnost si své "bydlení" v objektu někdejší chátrající vápenky odpracovává," říká pan Matoušek."Škoda, že vedle nežádoucích přírodních jevů a neukázněných návštěvníků, musíme čelit i škodám způsobovaným, snad v dobré vůli, i těmi, kdo mají o údolí pečovat.
Pohyb návštěvníků měly usměrňovat nové cesty. Ty ovšem zabraly několik tisíc metrů chráněného území, proťaly původní ucelené ekosystémy a narušily i přirozený vodní systém. Když dělníci likvidovali náletové porosty, klestí pálili. Vzniklo několik požárů a následkem bylo víc škody nežli užitku. Na vypálených místech uhynulo mnoho živočichů, včetně hmyzu a králíků, ale hlavně tu už nevyroste původní vegetace, nejspíš jen kopřivy a lebeda. Teď na jaře je sezona žab. Obvykle propagovanou metodu záchrany migrujících obojživelníků, pomocí lehkých bariér a lapacích jam, ze kterých se žáby vybírají, tady nepožíváme.
Vzhledem k početnému výskytu lišek, toulavých koček a zejména venčených psů, bychom tak šelmám vlastně připravovali špajzku plnou jídla. Víc žab zachráníme jejich neustálým přenášením přes komunikace. Zatímco skokan překoná podobnou překážku několika skoky, místní ropuchy obecné (Bufo bufo) silnici vyhledávají, aby se na jejím povrchu zahřály a mají tu i lepší přístup k potravě. Zdržují se na vozovce často i několik hodin a každé projíždějící auto, ale i neopatrný cyklista se tak stává zbraní hromadného zabíjení.
Dopravní značky upozorňující na výskyt žab nám sběratelé během pár dnů ukradli a jsou dokonce řidiči, kteří se přejížděním ropuch baví. Důležité je přenášet žáby ve směru jejich pohybu, ne na místo, kde si člověk myslí, že by jim bylo nejlíp. Vědí dobře, kam míří, jestli do potoka nebo naopak na stráň."Důkazem toho, že ochránci přírody v tomto případě nijak nepřehánějí, je smutný pohled - každých pár metrů překračujeme pozůstatek přejeté žáby. Není divu, že za posledních 20 let u nás ubylo asi 50% obojživelníků. Pod dojmem tak katastrofické informace není žádná práce vedoucí k záchraně byť jediného obojživelníka zbytečná!
Co nikde jinde neuvidíte
Na procházce údolím můžete vidět nejen 60 druhů ptáků, ale dokonce i
endemity, živočišné druhy vyskytující se právě jen tady. Je jím např.
drobný plž vřetenatka, který má nejbližší příbuzné až v jižním
Rumunsku. Podle pana Matouška na louce u bývalého potočního koupaliště žije
další endemit - zcela zvláštní motýl modrásek. Myslím, že trochu přehání,
asi tak, jako se každý sedlák chlubí, že má nejlepší brambory, ale
nechme to na odbornících. Sedlačení má přece jen jistou souvislost s údolím:"Chtěli
bychom na zanedbaném poli v místech někdejšího staroslovanského hradiště
zavést hospodářství, podobné, jaké provozovali jeho obyvatelé. Včetně
zpracování plodin jako len, proso nebo léčivé rostliny," plánuje
Josef Matoušek.
Údolím vede naučná stezka, jejíž zastavení během nenáročné procházky upozorňují na mnohé místní zajímavosti. O občerstvení nemusíte mít obavy, při vstupu do údolí z obou stran je hned několik hospod a během procházky údolím můžete zahnat žízeň u dvou pramenů přírodní pitné vody ochucené vysokým obsahem rozpuštěného vápníku. Během putování údolím máte nespočet příležitostí popustit uzdu fantazii.
Procházíte se po dně někdejšího moře, jehož hloubka dosahovala asi 200 m a můžete přemýšlet i o životních příbězích a událostech, které se tu kdysi odehrávaly. Všude tu jsou stopy staršího i starého osídlení, včetně někdejších průmyslových podniků zpracovávajících vápenec i bývalé rasovny, v níž sídlil poslední pražský pohodný. V dnešních časech ho nahradila místní vskutku svérázná postava. Chlapík, který si říká Adam Lovec, se tu mínil usídlit, dostal se do střetu se zákonem, když kácel stromy s úmyslem postavit si srub. Chodí oblečen v kůži, ozbrojen kyjem a každého, koho potká, považuje za vetřelce a pokouší se ho vyhnat. Naštěstí ještě nikomu neublížil a díky tomu, že vzbudil pozornost policie, už ho asi ani nepotkáte.
"Kromě veřejně přístupných akcí, jako je Svatoprokopská pouť či vánoční setkání, zveme na vycházky rodiny i školní výpravy, zdarma je provedeme výstavní síní i celým přírodním parkem. O víkendech jsme v pohotovosti, po předchozí dohodě je možná skupinová návštěva i v jiné době (tel. 251 812 939)," zvou vás na návštěvu Prokopského údolí Josef a Jitka Matouškovi.
Co zbývá? Poděkovat manželům Matouškovým i ostatním
členům spolku za péči a starost o přírodu, a přát si, aby takových lidí
a spolků bylo víc, nežli těch, co na úkor přírody sledují jen své
vlastní zájmy.