| Ďáblův zapalovač |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 19 |
Požárům ropných vrtů se tak říká od roku 1962, kdy jeden hořel více než půl roku v nitru Sahary. Ze své kosmické lodi si tehdy ohně všiml i kosmonaut John Glenn. I když ropné vrty občas hoří v důsledku nehody, zvláště velký rozsah, rovnající se ekologické i ekonomické katastrofě, mají ropné požáry v důsledku válečných konfliktů. Ačkoli bývají daleko od Česka, týkají se i každého z nás.
Nejde přitom jen o ceny pohonných hmot. Když se válčilo před dvanácti lety v Kuvajtu, zapálili iráčtí agresoři téměř 700 místních ropných studní. V tom roce k nám přilétlo mnohem méně čápů než jiná léta. Někteří z těchto v Africe zimujících ptáků zahynuli v hustém dýmu naftových požárů, jiní v něm zřejmě ztratili orientaci a nenašli pak cestu.
Důsledkem letošní irácké války bylo sice jen několik desítek podobných ďáblových svíček, Iráčané si z dobrých důvodů vlastní zdroje bohatství nepodpálili, nebo to prostě nestihli, ale umění uhasit hořící ropný vrt tím není méně žádané a jistě ani také méně placené.
Irácká válka ještě nebyla u konce a už se hašení ropných vrtů stalo předmětem jednání americké vlády. Společnost Halliburton, v níž je významně zaangažován viceprezident USA Cheney (do roku 2000 jí dokonce šéfoval), získala totiž zakázku na opravu a hašení naftových věží v jižním Iráku. Protože táž firma financovala volební kampaň prezidenta Bushe, konkurence se ozvala s odvoláním na nekalou soutěž a firma musela být ze seznamu splečností podílejících se na poválečné obnově Iráku vyškrtnuta. Dost dobrý příklad pro naše poměry, není-liž pravda.
Ostatně ropa se těží, a také občas hoří, i u nás. Moravské naftové doly jsou jedním z nejlépe prosperujících podniků v republice i když těží ročně jen asi 300 tisíc krychlových metrů ropy nejvyšší kvality, což jsou asi 4% celkové potřeby našeho státu. Ale i to je významný podíl, když vezmeme v úvahu názor ekonomů, že už jedno procento plus nebo mínus může na trhu ovlivňovat cenu zboží a vyvolat jeho nedostatek.
Skutečnou legendou mezi hasiči požárů naftových vrtů se v polovině minulého století stal podsaditý Texasan Red Adair. V době, kdy vypukl zmíněný saharský požár, hasil sice podobnou katastrofu v Mexiku, ale nakonec se jeho přítomnost na Sahaře ukázala nezbytná. Tehdy mu bylo 47 let a měl v této nebezpečné profesi už čtyřiadvacetiletou zkušenost.
K uhašení ropného vrtu, který samovolně vyhořel třeba až za sto let, je nutné zamezit přístup vzduchu. V co nejtěsnější blízkosti ohně se odpálí silná nálož, jejíž tlaková vlna ho uhasí podobně, jako když fouknutím zhasneme svíčku. Ale ani zkušenému Adairovu týmu se nepodařilo potřebné zařízení sestavit a letecky dopravit do pouště dřív než za pět měsíců.
Mezitím byla vyhloubena velká vodní nádrž na chlazení vrtu. Poté tým pomocí obřího, vodou chlazeného "pohrabáče", strhl žárem pokroucenou těžní věž. Závěrečné akce se ujal sám Red Adair. Nasedl do buldozeru s patnáctimetrovým ráhnem, na jehož konci byl sud s 250 kilogramy průmyslové výbušiny, a pod vodní clonou nálož umístil do těsné blízkosti ohně.
Pak už jen spoléhal na své nohy a doufal, že sud nevybuchne dřív, než stačí doběhnout do 180 m vzdáleného úkrytu. Když hřmot výbuchu utichl, všichni si oddechli: burácení požáru vystřídal šum unikající nafty a plynu. I když mu táhlo už na osmdesátku, zúčastnil se Red Adair v roce 1991 i největší akce hasičů ropných požárů na konci války v Perském zálivu. Práci, jíž se zúčastnilo 1200 mužů, měli tehdy ztíženou i množstvím nastražených min.
Vzhledem k rozsahu této ohňové katastrofy navrhovali někteří odborníci hasit ledem z ledovce přivlečeného z Antarktidy, použít vojenské rakety i miniaturní jaderné nálože, nakonec se ale jako nejúčinnější ukázala klasická Adairova metoda použitá už před lety na Sahaře. Všechny kuvajtské vrty se podařilo uhasit už za osm měsíců, ačkoli původní prognóza počítala až s pěti lety.