| Bez morálních autorit nebude demokracie fungovat |  |
| Josef Beránek |
Ročník 35 - číslo 19 |
"Autorita
má pro člověka velký význam v tom, že ho nenechá v klidu. I když se člověk
vůči ní vymezuje, je zřejmé, že přemýšlí, že mu není lhostejná.
Proto by bylo dobré, kdyby u nás bylo vícero osobností, s nimiž by se člověk
mohl plodně konfrontovat," říká biskup Václav Malý.
Jak vzpomínáte na prezidenta Václava Havla, kterého jste
znal osobně?
Musím předeslat, že naposledy jsem s Václavem Havlem mluvil mezi čtyřma očima
v roce 1996. Od té doby jsem se s ním potkal několikrát při společenských
událostech, ale už jsem s ním blíže nemluvil. Nicméně jsem sledoval jeho
činnost. A musím říci, že ji hodnotím celkově kladně, především dobře
reprezentoval náš stát v cizině, nepodepsal a vrátil některé problematické
zákony, připomínal ideály, na nichž by měla stát demokratická společnost,
připravoval společnost na vstup do Evropské unie i na složitý proces
globalizace, při různých příležitostech si také všímal disidentů.
Na druhé straně jsem někdy žasnul, jaké si vybíral spolupracovníky,
nebyli to vždy lidé požívající důvěry. Opomenul také vězně padesátých
let, jimž měl vyslovit větší podporu, málo se dotýkal každodenních
problémů - bydlení, dopravy, nezaměstnanosti, kvality lékařská péče. Někdy
mi též přišlo, že jeho polemika s Václavem Klausem byla až příliš
podbarvena vzájemnou rivalitou. Přitom v jejich vzájemném soupeření určitě
nešlo jen o osobní spor.
Jistě mě teď nenapadlo vše, co bych mohl o něm říci, ale snad jsem stručně
zmínil to nejdůležitější.
Myslíte, že byl morální autoritou, jak byl mnohdy nazýván?
Určitě, i když přirozeně mnozí pragmatici, technokrati i mnozí z těch,
co převlékají kabáty, jeho směřování považují za něco, co do politiky
nepatří. S nimi ale rozhodně nesouhlasím. Pro část společnosti, která
uvažuje v širších souvislostech, Havel byl a zůstává do určité míry
morální autoritou. Ostatně v cizině jsou jeho projevy stále citovány.
Myslíte, že Václav Klaus bude také pro společnost
takovou autoritou?
Na hodnocení Václava Klause jsem opakovaně tázán, ale nechci ho hodnotit.
Na to je prezidentem příliš krátce. Dalo by se pochopitelně hodnotit jeho předchozí
působení v politice, ale myslím si, že je slušné dopřát mu čas ve zcela
nové roli. Dejme mu čas a nechme otevřenou otázku, nakolik se pokusí v
pozitivním navázat na Václava Havla, nakolik vezme prezidentskou roli jako
službu, či nakolik se bude chtít vymezit.
Nicméně aniž bych chtěl Václava Havla idealizovat, je pravda, že on je
jedinečným symbolem podobně jako Walesa nebo Solženicyn, takoví lidé se
rodí jednou za dlouhou dobu. Každý prezident po Václavu Havlovi bude tak
trochu ve stínu.
Jak dalece je důležité, aby měla společnost obecně přijímanou
morální autoritu?
Takový člověk prezentuje, nebo aspoň připomíná jisté základní životní
postoje, bez nichž nemůže fungovat demokracie. Jde o na první pohled samozřejmé
věci jako dodržování daného slova, úcta k druhému člověku, poctivost,
úcta ke společnému.
Při hlubším zamyšlení, ale musíme přiznat, že nikdy nebudeme žít v
takovém prostředí, kde by se na tyto hodnoty nemuselo upozorňovat, připomínat
jejich zásadní význam. Nejde tedy o žádné zbožňování, tatíčkovství
nebo idealizování kohokoli. Zároveň morální autorita vnáší do společnosti
určitý neklid, povzbuzuje k zamyšlení. Nevěřím, že by dnes někdo mohl mít
takovou autoritu, že by stmelil celou společnost, vždycky budou ve společnosti
lidé s různými zájmy, ale rozhodně může mít vliv na atmosféru ve společnosti.
Nakolik je pak role morální autority spjata s rolí
prezidenta?
Přál bych si, aby podobných autorit bylo víc - bez ohledu na to, jak je tato
role blízká panu prezidentovi. Ve zdravé společnosti mezi občany na jedné
straně a politiky na druhé ještě existuje vrstva lidí, kteří se vyjadřují
k důležitým událostem a jejichž slovo má váhu. I když u nás existuje
intelektuálně nadaná vrstva lidí, zdá se mi, že tato role ještě není
doceněna. Ano máme novináře, komentátory, představitele řady občanských
aktivit, málokdo z nich ovšem požívá větší známosti a důvěry. Moc
bych si přál, aby se tato vrstva zrodila.
Mohl byste někoho jmenovat?
Třeba Jan Sokol, ve své knize rozhovorů jsem také zmínil hudebního
skladatele Slavického, muže s mimořádným rozhledem a rovnou páteří, nebo
třeba Ivan Medek, bohužel je dnes ve věku, kdy se dá říci, že je na
sklonku svého života podobně jako Pavel Tigrid.
Svoji tvář a názory ostatně mají např. i lidé okolo společnosti Člověk
v tísni. V každém případě - opakuji - autoritou nemusí být obdařen jen
prezident.
Co by také takové osobnosti mělo charakterizovat?
Především naprostá nezištnost, cit pro běžné starosti lidí, tito lidé
nemohou být uzavřeni do světa bádání, výzkumů a konferencí. Vždyť ideály
na něž chtějí upomínat, mají být vtělovány do běžného života. Nemají-li
upadnout do pustého moralizování, musí tento obyčejný život znát na
vlastní kůži. Tím ovšem nemíním populisty. Zároveň by měli mít určitý
nadhled, odstup daný zkušenostmi a nezávislostí. Nemohou to být lidé, kteří
se vyjadřují na objednávku.
Měli by roli morální autority hrát i církve, nebo jejich
představitelé?
Přirozeně, takovou morální autoritou byl například Josef Zvěřina, bohužel
už není mezi námi.
Bylo by dobré, kdyby se někdo z církve stal autoritou, jejíž váha by přesahovala
hranice církve, ale to není jednoduché - i při volbě prezidenta jsme viděli,
jak ošklivě bylo proti Janu Sokolovi použito, že je křesťanem. Celkem
snadno se z toho stal argument proč ho nevolit! Člověk, který je s církví
svázán nějakou službou, je už předen vnímán ideologickými brýlemi.
Nelze přehlédnout, že i jednotlivec bude spojován s církví, ošklivě řečeno
s institucí, která se netěší přílišné oblibě. Nicméně bylo by dobré
mít v tomto směru určité ambice.
Jaké?
Především nevyklízet pole a také váhavě nekalkulovat, zda naše vyjádření
vůbec mohou lidi oslovit, to nejdůležitější ale je důsledně stát za svými
zásadami, za pravdou. Prvotní úvaha nemůže být kolik lidí oslovím, ale
co k tomu mohu říci zásadově a přímočaře. To platí pro vyjádření
jednotlivce i třeba pro církevní prohlášení.
Čemu přikládáte větší váhu?
Dával bych přednost tomu, aby se co nejvíce vyjadřovali jednotliví biskupové.
Málo platné společné prohlášení je vždycky nějakým způsobem
kompromis, a může to být kompromis dobrý, tím dokumenty nechci degradovat.
Biskupové by měli více vystupovat jako jednotlivé osobnosti, které přirozeně
berou ohled na smýšlení ostatních, ale málo platné posléze stojí člověk
za pravdou sám a osobní svědectví, snad až určitá vydanost za své přesvědčení,
oslovuje přesvědčivěji.
Nemá společné prohlášení přece jen větší váhu?
Ano na první pohled je autorita dokumentu větší, ale pak lidem jaksi chybí,
že za ním nebývají vidět jednotlivé osobnosti, které už mají nějak
zapsané. Osobní svědectví je čitelnější a zřetelnější, mnohdy i
viditelnější, ovšem nesmí jít o snahu zviditelňovat sebe za každou cenu.
Myslím si, že žijeme v době, kdy lidé žízní po osobním svědectví.
V diskuzi se pak také osobní prohlášení lépe vysvětluje a obhajuje. Společné
prohlášení je mravné hájit, i když se třeba dotyčný jednotlivec podřídil
vůli většiny. Argumentuje se mu ale nesporně hůř, než kdyby hájil své
bytostné přesvědčení. Proto bych dával přednost osobnímu prohlášení,
i když přirozeně ne vždy a ne ve všem.
Například společné vyjádření katolických biskupů k
vojenskému zásahu spojenců v Iráku bylo váhavé - podstatě se dá říci,
že odpovědnost přesunulo na politiky. Není to chyba?
Myslím, že moment, kdy biskupská konference poukázala na nositele největší
odpovědnosti, aniž by sama měla hotovou odpověď, je zdravý. Svět není černobílý
a politici mají v tomto ohledu nezáviděníhodnou pozici, kterou si málokdo
uvědomuje. Určitě ti lidé slyší mnohé vzájemně rozporné náhledy, a
pak se musí rozhodnout. Ostatně postoj naší politické špičky také nebyl
jednoznačný. Vláda se nepostavila proti Spojeným státům, ale řada ministrů
i poslanců si myslí něco jiného a výsledný dojem je nepřesvědčivý pro
obě strany. Tuším, že Václav Havel by se v dnešní době vyjádřil
jednoznačně, což ale vůbec neznamená, že bych s ním musel souhlasit.
Ale zpátky k vaší otázce, prohlášení biskupské konference poctivě naznačilo,
že církevní představitelé také nemají a ani nemohou mít po ruce řešení
všech problémů světa. Nicméně v tomto konkrétním případě si myslím,
že by nebylo na závadu říci jednoznačněji ne vojenskému útoku. A říkám
to aniž bych se vezl na současné atmosféře v Evropě, ostatně říkal jsem
to už před vojenským zásahem.
Co se dá udělat proto, aby se katolická církev pro
spoluobčany mohla stát morální autoritou?
Myslím, že odstraňování předsudků, které se v Česku vůči katolické církvi
nahromadily, je proces na generace. Domnívám se však zároveň, že předsudky
oslabí, když se nebudeme snažit konkurovat rozhodujícím činitelům. Důležité
je stát na svém a věřím, že se najde dost lidí, kteří ocení zásadovost
a přímost.
Dalším podstatným momentem je přijmout fakt, že jsme menšinou, že jsme
jen jednou z duchovních a morálních nabídek. To neznamená skrčenost a
pocit méněcennosti. Pouze musíme umět solidně argumentovat a nečekat velké
úspěchy. Přestože věříme, že stojíme za absolutní Pravdou, musíme se
smířit s tím, že pro ostatní jsme jednou z mnoha vzájemně soutěžících
nabídek. Říká se mi to těžko, ale tak jsme druhými vnímáni a musíme to
zpracovat. Porozumět tomu, že pokud přijmeme tuto soutěž, naučíme se
argumentovat a nebudeme se hned bránit, budeme bráni vážněji.
Absolutní Pravda je pro nás kritériem, které jsme přijali ve víře, druhým
toto nemůžeme předložit jako hotovou věc bez dialogu, bez ochoty vážně přemýšlet
o otázkách bezvěrců. Obecně z toho pro církev vyplývá, že bychom se měli
napřít do vzdělávání, a pak také vstupovat tam, kam se společnost nežene,
pomáhat marginalizovaným - včetně otázky lidských práv. To se může v důsledku
stát znamením, že nám o nejde o prestiž, ale o dobro lidí.
Josef Beránek