| Pupendo |  |
| Agáta Pilátová |
Ročník 35 - číslo 18 |
Chystají se nás snad kvůli tomu upálit?!, říká s ironií v hlase Márová, jedna z hrdinek nového českého filmu Pupendo. U stolku v omšelém sochařském ateliéru řeší v té chvíli ústřední čtveřice - manželé Márovi a Břečkovi - jak se postavit k "normalizačně" nebezpečné situaci: Hlas Ameriky vysílal pořad, v němž zaznělo nejen jméno odbojného sochaře Máry, ale i doktorky Břečkové, která se mu jako funkcionářka svazu výtvarníků snaží pomoci a získat pro něj tu a tam zakázku. Co teď?
Přijde ředitel školy Břečka, "komunista, ale jinej", tj. myslí si své, ale slouží, kvůli tomu o místo? Vyhodí ze zaměstnání paní Břečkovou? Vezmou Márovi možnost občas si slušně vydělat? Oba manželské páry se od sebe liší snad vším, čím lze: osobními vlastnostmi i způsobem, jak to v obou rodinách chodí, zejména pak volbou postoje k režimu. Tedy i existenční situací, tím, co si mohou a nemohou dovolit. Včetně prázdninových pobytů Břečkových u moře a marného snění Márova synka o tomtéž.
Scéna, při níž se dostává ke slovu potlačovaná zbabělost, vzájemné osočování a výčitky, je ve filmu klíčová. Vystavuje protagonistům trpce chutnající "kádrový posudek", hlavně však podává působivou zkratku neradostných osmdesátých let, jakýsi zhuštěný obraz doby. Tak to bylo, takoví (jsme) byli. Bolševik už neupaloval, postihoval mnohem rafinovaněji a zároveň tiše hlodal na lidských charakterech. Přinejmenším tím, že v nich živil strach.
Nový český film Pupendo (scénář napsal na motivy povídek Petra Šabacha Petr Jarchovský, režíroval Jan Hřebejk) nás obloukem vrací do normalizačních časů uplynulých let a činí tak se sžíravou přesvědčivostí i všudypřítomným humorem. Možná je to humor o poznání trpčí než například v Pelíšcích (filmu téhož autorského týmu), možná je tu i víc vážných a závažných okamžiků. Už proto, že doba, v níž se příběh odehrává, je k naší současnosti o dobrých patnáct let blíž a většinou se na ni moc dobře pamatujeme. Autoři mají spolehlivou oporu v hereckém ansámblu: Bolek Polívka, Eva Holubová, Jaroslav Dušek a Vilma Cibulková, ale také Jiří Pecha či Pavel Liška a další. Jednotlivé epizody, střípky životních situací jsou pečlivě dávkovány a skvěle vystavěny. Hlavní, oč ve filmu jde, se mezi tím vším rozhodně neztrácí, naopak, tvoří dohromady báječnou mozaiku.
Kdo se nakonec jeden druhému ztratí, jsou hlavní hrdinové - v mlze, která se válí nad vodami posezonně podzimního Balatonu. Volají na sebe, ale marně; vzájemně se v husté mlze nevidí. Je to trest za nepříliš důstojné kompromisy s režimem? Je to připomínka, že člověk si musí dávat pozor, neboť velmi snadno ztratí tvář? Buď jak buď, symbolický závěr jen podtrhuje nahořklou příchuť filmu. Ale pozor - přesto, nebo právě proto se při něm celou dobu dobře bavíme.
Agáta Pilátová