| S Markem Ebenem nejen Na plovárně |  |
| Vlastimil Ježek, Zdeněk Aleš Tichý |
Ročník 35 - číslo 18 |
Já na tom dělám,
já na tom makám, a ono ne a ne a ne… Těmito slovy otevírá Marek Eben zatím
poslední cédečko tří bratří Ebenů. Právě tahle písnička vytvořila
tak trochu i rámec našeho rozhovoru, protože zní v uších leckoho, kdo nestíhá
dohodnuté termíny. Termín schůzky v příjemném prostředí Cafe Colonial
nedaleko domu, kde Marek žije, jsme naštěstí stíhali všichni. Jenomže: ačkoli
právě tahle skladba působí jako hodně otevřené osobní vyznání, málokomu
se v životě daří stíhat tolik různorodých věcí, jako právě Markovi.
Jak to tedy je? Opravdu tak často nestíháte?
Samozřejmě. To je skutečně dost prožitý text. I když paradoxně byla právě tahle písnička z nových skladeb na albu hotová jako první. Když jsem ji psal, nevycházel jsem jen z vlastních zkušeností, ale i z pocitu, že tohle v Čechách každý dobře zná, protože všichni "na tom" vždycky nějakým způsobem "dělají", ačkoli řada z těch, kteří to tvrdí, neříkají v té konkrétní chvíli pravdu.
Docela mne pobavilo, kolik lidí si myslí, že je to písnička
o nich.
Vy sám toho ale stihnete celkem dost. Už jen výčet profesí, kterým se věnujete,
je úctyhodný: zpěvák, muzikant, textař, skladatel, herec, moderátor… Ve
které z nich se cítíte opravdu doma?
To je proměnlivé v čase, což se mi líbí. Když visíte v jediné roli celý život, dříve či později se na vás začne projevovat zákonitá únava materiálu. V rámci té jediné profese je pak hodně těžké sám sebe přinutit k inovaci. Mám to štěstí, že se v takové chvíli dokážu od jedné práce úplně odstřihnout a naplno se vrhnout do jiné. Přitom si ale s sebou z té předchozí profese nesu trochu jejího svěžího ducha, zatímco ta nová mne spolehlivě okysličí.
Střídání profesí mi vyhovuje. Dělal jsem to vždycky, ačkoli
mi to zkraje někteří vyčítali. S pocitem, že se příliš drobím a nic
pak nedokážu udělat pořádně. Jenomže tohle u mě funguje přesně opačně:
když mám věci dělat pořádně, potřebuju je kombinovat.
Ve které z profesí jste tedy doma v těchto dnech?
V poslední době v muzice.
Co Marek Eben a televize?
Práci v televizi mám rád. Určitě patří ke stěžejním
bodům mé činnosti posledních let. Ničemu nevěnuju tolik času, jako právě
televizi. I když třeba Plovárna může na první pohled vypadat jako
jednoduchoučký pořad, ve kterém si Eben příjemně zaševelí s hostem a ještě
za to dostane zaplaceno, příprava na každý její díl mi zabere devětkrát
více času, než samotné natáčení.
Jak si vybíráte hosty? Většinou nepatří k osvědčeným, mediálně zaručeně
vděčným tvářím…
Různě. Některé znám osobně a dobře, některé pouze znám,
jiní byli pozváni na základě doporučení… Největší riziko představují
ti hosté, se kterými nemáte šanci se potkat dříve, než na natáčení. Ne
proto, že bych si přál pokládat otázky nanečisto - to nedělám prakticky
nikdy, protože nikdo spontánně neodpoví na tutéž otázku dvakrát, ale když
se naše první setkání v životě uskuteční opravdu až před kamerou, je
to pro mne o dost těžší.
Která kategorie hostů se zpovídá neobtížněji?
Ti, co už byli často zpovídáni předtím. Pak je obtížné
hledat otázky, které jim dosud nikdo nepoložil. Když takové otázky nebo
oblast otázek nenajdete, hrozí vám, že to hosta přestane rychle bavit. A
když to nebude bavit hosta, roste riziko, že se nebude bavit ani divák.
Můžete uvést nějaký příklad?
Nedávno mne dojal Dominik Hašek. Říkám mu: "Poslyš,
když na tebe jede útočník, nemůžeš udělat něco, co ho vyvede z míry?"
- "No, počkej, jak to myslíš?"
- "Třeba že by ses podrbal nebo tak něco…"
A Dominik se vážně zamyslel, a nakonec povídá: "Vidíš, tak tohle mě
ještě nikdy nenapadlo."
Vedle Plovárny vás televizní diváci pravidelně vídají v soutěžním pořadu
O poklad Anežky České. Nejste díky tomuto pořadu považován za arbitra české
historie?
Když něco takového hrozí, pak se takové společnosti
zdaleka vyhýbám. Byla by zklamaná. Ono je to vidět už na obálkách dopisů,
které mi do televize chodí. Jakmile vidím u svého jména "vážený pan
doktor" nebo dokonce "profesor", tuším, že je zle. Nejvyšší
vzdělání, kterého jsem dosáhl, bylo vyšší odborné - tzn. konzervatoř.
Prakticky všechno, co na obrazovce děláte, připravujete v České televizi.
To je programové rozhodnutí?
Spíš to tak postupem let vyšlo. Kdysi jsem dělal i na Nově
- s Jirkou Lábusem a Oldou Kaiserem Ruskou ruletu, krátce jsem měl i svůj pořad…
Jenomže pak jsem shledal, že jak se nůžky rozevíraly, tak se publikum Novy
čím dál tím víc vzdalovalo od publika České televize. A tak to nějak
organicky vyšlo, že člověk zjistil, že typově patří na obrazovku České
televize.
Dávno předtím, než jste se stal známou, váženou a uznávanou televizní
tváří, jste sklízel divadelní úspěchy - zejména jako stálý člen
souboru Studia Ypsilon, které patří k základní šestce divadel podílejících
se na blížícím se festivalu Šest ze šedesátých. Po dvaceti letech jste
sice přešel na externí formu spolupráce, ale když vás člověk vidí na
jevišti Ypsilonky, nezdá se, že by vás divadlo přestalo bavit…
V souboru jsem strávil celých dvacet let. Teď jsem sice na volné noze, ale protože v Ypsilonce se dlouho dohrává - třeba Mozarta v Praze hrajeme už třináctou sezónu - je velmi pravděpodobné, že mne tady budou diváci potkávat ještě v době, když už nebudu na volné noze, ale v důchodu.
Odchod ze stálého angažmá rozhodně moje city k Ypsilonce
nijak nezměnil. Zůstáváme přáteli, pouze jsme vzájemně kosmeticky
upravili naše pracovně právní vztahy.
Mluvili jsme o muzice, o televizi, o divadle, ale těžko můžeme vynechat
Marka Ebena - moderátora. Právě díky té poslední profesi dnes patříte k
velmi známým tvářím s vlastním, nenapodobitelným stylem noblesy a humoru.
Přitom je to ve vašem životě profese nejmladší.
Základ pro moderování mi kdysi dávno dala kapela - vyplňování
dlouhých pauz, kdy se mění nástroje, to byla dobrá průprava. Pak jsem
dostal první nabídku v televizi, kde jsem moderoval jeden odpolední cyklus o
vážné hudbě. Jenomže vrstvička diváků tohoto pořadu byla hodně tenoučká.
Takže skutečný průlom způsobila nabídka moderovat Tý Tý. Když s tím nápadem
přišli pánové Paukert a Štajf poprvé do televize, tak jim říkali:
"Cože? Eben? Ten folkař? Vy jste se zbláznili! Proč to nedělá někdo
populární?!"
Jste v pozici, kdy si práci můžete vybírat a také to děláte. Když jste
dostal nabídku provázet diváky pražské Lucerny večerem, kde se 6. června
setkají protagonisté divadla Semafor, Studia Ypsilon, Činoherního klubu,
Divadla Járy Cimrmana, Radošinského naivného divadla a Štúdia L + S, vůbec
jste nezaváhal…
Protože to bude jeden z večerů, který se neopakuje. Setkání protagonistů těchto malých autorských divadel - Jiřího Suchého, Jana Schmida, Milana Lasici, Zdeňka Svěráka, Ladislava Smoljaka, Stanislava Štepky a dalších - na to se dlouho nezapomene. I když ta mladá divadla z šedesátých let jsou dnes už stará divadla a pár osobností v Lucerně bude chybět - nejvíce Július Satinský a Jiří Šlitr.
Devadesát procent těch lidé osobně dobře znám a neúčastnit se takového jedinečného večera, když můžu, by mi bylo upřímně líto.