| Pohádkové kouzlo Dolomit |  |
| Vladimír Kaňka |
Ročník 35 - číslo 18 |
Pomalá cesta s mnoha zatáčkami z Brixenu přes Brunico a dál k jihu a zastávky na místech, umožňujících vyhlídku, mne přivedly ke vzpomínkám na naši první cestu do italských Dolomit před mnoha lety. Pohled na Rosengarten, Sellu či Tři Cimy nás tenkrát uváděl v úžas. Od té doby na silnicích sice přibylo aut, ubylo rázovitých ladinských statků, ale Dolomity stále zůstaly těmi nádhernými velehorami, nejkrásnějšími v Evropě.
Mraky nad průsmykem
Jízda po málo známé uzounké silničce nad Badiatelem se časově protáhla,
ale nelitovali jsme. Viděli jsme dosud téměř izolované vesničky bez turistů,
místy i bez ukazatelů na křižovatkách nebo s názvy obcí na neohoblovaném
prkně, které nebyly na naší mapě. Nebyly zde hotely ani lyžařské vleky,
zato sekáčů, kosících trávu kosami, jsme viděli dost. I alberg (hostinců)
bylo poskrovnu.
Největším překvapením prvého dne v Dolomitech však byl mlýn s velkým vodním kolem na potoce v ohybu cesty. Nakonec jsem ale byl zcela neromanticky rád, že se do našeho vozu v přečetných zatáčkách nikdo nenaboural.
V průsmyku Vaparolla začalo z mračen mrholit a rozhled se zhoršil. Minuli jsme obludné bunkry z první světové války. Pod průsmykem Falzarego jsme se vyhnuli velké skupině cyklistů, kteří přes nepřízeň počasí projížděli oba průsmyky. Po půlhodině přijíždíme do jednoho z dolomitských rájů, do sdružené obce Colle St. Lucia ve výšce 1450 metrů, kde jsme se ubytovali u paní Veroniky ve starém kamenném domě se stylovým selským nábytkem. Jsme v centru pohádkových Dolomit.
Pohoří nese pojmenování podle francouzského mineraloga
Dolomieu, který se koncem 18. století zabýval průzkumem a popisem tohoto povětšině
vápencového horstva. Prostor Dolomit je vymezen od severu k jihu řekami Rienz,
Passer, Adiží, Piavou a Brentou.
Zvuk zvonů nad údolím
Jaké bylo ráno naše překvapení, když jsme před sebou spatřili sluncem ozářené
majestátné třítisícovky Monte Pelmo a z druhého okna Civettu a pod nimi
modřínové háje! K snídani nám zněly zvony ze čtyř kostelů okolních
obcí najednou, každý v jiné tónině. Co nám mohlo chybět? Zdejší
kostely mají vysoké věže a zvonice nejsou, tak jak je tomu jižněji, stavěny
zvlášť vedle kostelů.
Colle St. Lucia je "střediskovou obcí" s náměstíčkem, hotely, penzióny, poštou a školou. Sdružuje menší obce a několik samot většinou s ladinskými jmény, jako např. Tie, Canazei, Sopradaz, Ru, Pazzei, Fossal či Villagrande. I ke dvěma chalupám jsou vyasfaltované cesty, které se v zimě pluhují. Obklopují je louky s roztroušenými modříny a smrky, někde modříny tvoří aleje. Ve staveních pracují v malých dílnách tesaři, truhláři a řezbáři, staré paní pilně šijí papuče pro trhy.
Odevšad jsou okouzlující pohledy na vrcholy, stále zelené louky i tmavé plochy lesů. Platí to nejvíce o rozhledu z výhledové plošiny Belveder na Lago di Alleghe a okolní stráně s malými vesničkami, postavenými jako orlí hnízda nad skalami. Zvláštností tohoto koutu je, že na rozdíl od frekventovanějších částí Dolomit není "zadrátován" množstvím lanovek a lyžařských vleků. Ale to již brzo nemusí být pravda.
Český návštěvník se v celém pohoří může poučit,
jak se dají účelně a přitom esteticky stavět rodinné domy i penziony a
hotely. Především se betonují pouze nezbytné části staveb, naproti tomu
se používá co nejvíce tradičního materiálu - dřeva. Domy mají množství
verand a balkónů. Užívají se staré ladinské ozdobné prvky, zejména laťové
mřížky a na domy se osazuje staré selské nářadí po předcích či jeho
repliky, jako proutěné koše, krosny, sněžnice, hrábě a podobně. Okolí
je vždy perfektně upraveno ve stylu přírodní zahrady - a zájemce o letní
či zimní dovolenou pak rád zaklepe na dveře. Staré ladinské domy a seníky
uvidíte v méně turisticky "zmodernizovaných" oblastech spíše na
jihu Dolomit. Dřevěné staré statky byly k vidění na stráních nad
Cortinou ještě před dvaceti lety.
Ladinové
Ladinové jsou nárůdek příbuzný se švýcarskými Retoromány a jsou
zbytkem původního etnika téměř celých Dolomit. Dnes jsou poitalštěni,
jak mi přiznal pan Pepe, správce kempu u Piavy, a zčásti poněmčeni. Je
jich asi 35 000, toto číslo však může být i vyšší, protože mnoho mladých
lidí, pracujících již mimo oblast svého rodného jazyka ve velkých městech,
svoji pravou národnost neuvádí. Handicapem Ladinů je skutečnost, že mají
málo škol s vyučováním v rodném jazyce. Folklór se udržuje již pouze v
podobě národnostních skupin, při církevních slavnostech a na svatbách.
Kroje bývaly velmi bohaté, ženy měly např. velice zdobené pasy s dýkami.
Ukázky folklóru a dřívějšího života původních obyvatel a osídlení
najdete např. v národopisném muzeu v Cortině. Staré zvyky a obyčeje se ještě
v zapadlých koutech dodržují, mládež ale příliš nepřitahují. I dnes
narazíte na staré lidi, kteří těžko rozumí a špatně hovoří italsky. Příkladem
byla i naše bytná. Při placení noclehů se však ukázalo, že v italštině
číslovky ovládá docela dobře.
Při dorozumívání s domorodci mohou vzniknout i komické situace. Hovoří se přirozeně dialektem. Vaší výslovnosti italštiny vcelku rozumí, ale v St. Lucia nám místo housek (panine) tvrdošíjně nosili chléb (pane), protože mu tam tak říkají. Chléb připomínající zázvorové placky nešel ukousnout, musel se jen lámat. I děti s ním zápasily a měly tak o zábavu víc.
Dál od přelidněné Cortiny
Z Colle St. Lucia vede do Cortiny méně frekventovaná silnice nádherným terénem
přes vysoko položený průsmyk Giau (2236 metrů). Těžko popisovat jedinečné
výhledy, které poskytuje, zejména na Marmoladu. Skupina Pěti věží (Cinque
Torri), která je z jednoho místa vidět, je skutečným přírodním unikátem.
Není vzácností, když přes cestu přeběhne svišť, pro české dítě jistě
silný zážitek. Když jsme u zvířat, pak je třeba dodat, že kamzíky a
jeleny v Dolomitech spatříte jen díky šťastné náhodě. Vzácný není ani
krkavec a kavče žlutozobé - ptáci alpských výšek. Na začátku klesání
pod průsmykem je tabulkou označený zbytek zdi Giau z poloviny 18. stol., která
měla rozhodovat spory o zatoulaný dobytek.
Cortina d´Ampezzo, nejznámější dolomitské středisko, je nádherně položená v mělké kotlině pod Tofanou a Monte Cristallo. Zastavěných ploch však stále přibývá a zelených luk ubývá. To platí i o St. Ulrychu, Canazei a jiných horských střediscích. Naštěstí se ještě nestaví výškové budovy. Dřívější originalita a rázovitost ladinského městečka je ta tam. Spousty turistů obcházejí obchody se sportovním zbožím, suvenýry a potravinami, vše je předražené, o cenách v restauracích v sezóně je lépe se nezmiňovat. Proto je třeba vyrazit do okolí, což umožňují autobusové spoje.
Paleta výletů a túr je bohatá: k Lago di Misurina a pod Tři Cimy, sedačkou do sedla pod Cristallo, ke kobaltově modrému Lago Ghedina v lesích nad Cortinou, k nádhernému Lago Federa, obklopenému modříny a limbami. Těžko tvrdit, které trasy jsou nejkrásnější. Mimo sezónu máte výhodu, že tu nepovykují italské děti. Vábí i vzdálenější cíle: např. lanovka na Piz Boé, nebo na majestátnou Marmoladu, či tura po vyhlídkové Cestě Fridricha Augusta. V těchto místech v zimě lákají vynikající lyžařské terény.