| Neumlčená minulost |  |
| Milena M. Marešová |
Ročník 35 - číslo 17 |
"Gottwald vyhlásil církvi boj. Řekl, že je třeba ,izolovat církevní
hierarchii, a pak připravit půdu k tomu, abychom jim (církvi) mohli zasadit
další a poslední zdrcující ránu´." Navzdory podobným "proroctvím"
je jedním z nejdůležitějších úkolů prací zabývajících se historií
uchovávání paměti. Tam, kde osobní vzpomínky selhávají, přikrašlují
či manipulují, objektivní pramen zprostředkovává oporu a doplnění. Je
tragédií národa, existují-li v jeho dějinách témata, která jsou z jakéhokoliv
důvodu opomíjena, zlehčována nebo potlačována. Zvláště pak, jde-li o tíživé
období s nespravedlivým a negativním dopadem na svědomí jednotlivce i
celku. V českém státě má tyto znaky období poválečného vítězství
socialistického zřízení, především pak padesátá léta, plná prázdného
budovatelského nadšení, ale i nepochopitelné zášti lidí, alibisticky se
hlásících k jediné straně.
Naštěstí se stává dobrou tradicí iniciativa České křesťanské
akademie, pravidelně, jednou ročně, pořádat konferenci mapující prostor
českých církevních dějin v druhé polovině dvacátého století. V roce
2002 se zmíněná konference zabývala církevními procesy 50. let. Jejím
hmatatelným výsledkem je stejnojmenný sborník přednesených příspěvků,
vydaný Karmelitánským nakladatelstvím. Jednotlivé kapitoly mapují alespoň
v nástinu poúnorovou programově cílenou perzekuci církevní struktury, a to
devastací fyzickou (věznění, mučení, zabavování majetku) i duchovní (zákaz
výkonu duchovenské činnosti, výuky náboženství, osobní psychická
likvidace).
Autory příspěvků je možné rozdělit do dvou skupin. Jednak jsou to
osobnosti, jichž se církevní procesy osobně dotkly (Vaško, Mádr, Rázek),
většinou však jsou přispěvatelé mladšího věku, ať už příslušníci
řádů (Charouz, Fojtíková) nebo absolventi studia historie různých fakult
(Balík, Cuhra, Kafka, Vlček). Tento výčet přináší naději, že nelze-li
již odčinit viny a zmírnit prožité utrpení, je nutné si tento fakt v jeho
plnosti uvědomovat a vnímat, stejně jako rozměr, s nímž církev v této
zkoušce obstála, neboť: "Běda mně, když budu mlčet! Je třeba naléhat
vhod i nevhod, usvědčovat, domlouvat, zapřísahat, napomínat… Kdo se
nedovede rozhořčit, toho víra nehoří…"