| Komunisty vystřídali lidé |  |
| Venda Šebrlová |
Ročník 35 - číslo 17 |
Pokud jsme se někde potkali se spravedlností, tak ve Hvozdech. Pár kilometrů za Davlí bývalo rekreační středisko ÚV KSČ, které nyní slouží jako internátní zařízení pro mladé lidi s mentálním postižením. Protože soudruzi potřebovali pro zotavení v boji s třídním nepřítelem soukromí, leží Hvozdy v nádherné krajině na dvanácti hektarech oploceného lesa.
Několik domků a centrální budova slouží lidem, kteří by dřív neměli naději připravit se na práci a bydlení mezi ostatními. Je jich devatenáct a stará se o ně osm asistentů a 4 lektoři. Zdá se vám to moc? Vždyť většina našich rodin je čtyřčlenných: dva rodiče na dvě děti. Zdravé děti… Tady jsou ve čtyřech domcích v pokoji maximálně dva klienti. Čtyři asistenti mají službu v noci, čtyři ve dne, je tady pět lektorů, zástupce ředitele a ředitel, údržbář, kuchař, správce, hospodářka a ekonom. V tradičních domovech pro mentálně postižené mívají naopak vinou nevhodných podmínek (např. v zámku) jednu ratejnu, kde spí třeba dvacet klientů. Tam opravdu stačí na noc jedna služba. To ovšem není náhradní domov a uštvaní zaměstnanci sotva mají čas a sílu třeba na klidné popovídaní se smutnou holkou…
X Jak poznáte, jestli vám mentálně postižení klienti
rozumějí a kdy jim máte pomoci? ptám se vedoucí asistentky speciálního
domova mládeže Hvozdy Dity Vojířové.
Nesmíme čekat odpověď hned. Moc spěcháme, nejsme trpěliví a nedokážeme
poznat, jestli vědí, o čem mluvíme. Chvíli jim totiž trvá, než naše
slova zpracují. Naši klienti mají být v rozmezí od patnácti do třiceti
let, ale teď máme nejmladší Olinku sedmnáctiletou a nejstaršímu Martinovi
bude třicet. Každý je jiný: s lehkým nebo středním mentálním postižením,
tři jsou navíc ještě epileptici. Ale přesto všichni jezdí na víkendy domů
a během týdne si s rodiči telefonují (s naší pomocí i mobily!).
X Čím se lišíte od jiných zařízení?
Chceme naše klienty připravit na práci na chráněných pracovištích a
bydlení v chráněných bytech. Jedna z našich klientek, Zuzka, je zaměstnaná
jako servírka v kavárně Vesmíra blízko Václavského náměstí.
X Co své klienty učíte?
K nám přicházejí absolventi zvláštních a pomocných škol a připravují
se na praktické obory: pomocný kuchař, pomocný uklízeč, pomocný zahradník
a pomocný údržbář. Potřebují se naučit nejen dovednosti, ale i odpovědnosti
za svou práci - a jak je těší sebemenší finační odměna! Trvá jim to
roky… zatím mají rodiče, ale v dalších letech budou potřebovat práci,
bydlení i partnera.
Šli jsme se podívat do "třídy". Sedělo tam u
stolků, pokrytých obrázkovými kartičkami, pět dětí - zatímco děvčata
si ochotně povídala, Libor se na nás jen občas podíval. Patří k té
skupině zdejších klientů, kteří společnost ostatních nepotřebují.
Zaujaly ho však fotografovy boty.
"Co to je?" zeptala se mě Veronika-Nika a opatrně sáhla na
magnetofon. Spokojila se s vysvětlením, že to je mašina, která píše
hlasy. "Ukaž!" Nechala jsem ji počítat do devíti a přehrála na
plné pecky její hlas. Byla fascinovaná - a okamžitě se bezelstně zeptala:
"Co to je?" Znovu jsme si povídaly a hrály. A ještě a ještě…
Opakovat dokola stejnou otázku je právě jeden z příznaků Ničiny nemoci.
"Co to je??"
Na rozdíl od ostatních má však Nika práci. Asistentka ji ve čtvrtek a v pátek
ráno doprovodí do jedné kanceláře v Praze a ona pak čtyři hodiny doplňuje
papíry do kopírky a hází dokumenty do skartovačky.
Martina a Jindra jsou při povídání bystřejší, vyprávějí o svých pejscích
doma (Rexovi a Čendovi - co vypadá jako liška). Olinka naopak vypadá jakoby
se jí chtělo spát - ale přiznává, že ráda maluje obrázky na papírové
tašky.
Děti jsou rozděleny do čtyř skupin: ty nejzdatnější (z Áčka) umějí
trochu psát, počítat a číst, ty z Déčka si většinou jen povídají o
nakupování, cestování tramvají a světě kolem nich.
Co zdejším pedagogickým pracovníkům tato práce dala a
co vzala?
"Dala mi zklidnění a vzala finance - mám průměrný plat" říká
ředitel Jindřich Štochl.
"Dala mi domov, protože tady bydlím s manželem a synem. Vojtovi teď
bude pět let, s našimi klienty hraje Člověče, nezlob se a bere je jako sobě
rovné. Krásně si spolu povídají a ani mu nepřijde důležité, že on umí
počítat do dvaceti a oni ne," vypočítává Dita Vojířová.
Jaký mají například zdejší klienti vztah k přírodě?
Zase jako my ostatní: někteří nemají potřebu se o nějaké zvíře chovat.
Ani rybičky. Jiní (zase jako my) nemají vztah ani ke kytkám. Zatímco pro někoho
se domeček stal druhým domovem, jiný v pondělí vybalí čisté prádlo a v
pátek odvezou pryč špinavé.
Většina z nich však ráda maluje. Dita Vojířová vede kroužek, kam může
kdokoli kdykoli příjít - většina z nich se bojí neúspěchu a tak rádi
malují ty nejjednodušší věci: dům, kytka, slunce, strom… Nebo naopak výjimečné
zážitky z pouti nebo koncertu.
X Je líp klienty chválit a chválit nebo můžete také
kritizovat?
Víc chválit a hodně motivovat! Loni jsme na faře ve Hvozdnici výstavu, hodně
obrázků se prodalo. My jsme od autorů koupili práva a vydali jsme sadu
pohlednic a dvacet procent ze zisku dostaly děti.
X Jak to přijaly?
V prvních dnech po výstavě se u každého obrázku ptaly: A kdo si koupí
tohle?
(logo domečky)
Lidé s mentálním postižením těžko shánějí práci, i
když už na to existuje specializovaná agentura - občanské sdružení
Rytmus. Ale když už jsou zaměstnaní, tak se (na rozdíl od nás ostatních)
ani minutu neflákají. Mají čtyři hodiny denně doplňovat zboží v
samoobsluze? Ani se od regálu nehnou, protože jejich práce je přece důležitá!
Klienti Speciálního domova mládeže Hvozdy "vydělávají" také v
balírně bylinkových čajů. V malinkám domečku je v jedné místnosti sklad
s papírovými pytli bylinek, v druhé sedí s asistentkou čtyři klienti. V
době naší návštěvy tam Martin a Tereza vážili bylinky na digitální váze
(na stole je nalepený pruh papíru a na něm čísla, která musí váha
ukazovat). Naplněný sáček dostala Martina, která jej zavřela plastovým
proužkem a Dáša zalepila samolepkou. Za dopoledne naplní čtyři klienti asi
padesát sáčku bylinkového čaje, které podle dvanácti receptů léčitele
Borise Tichanovského míchají dospělí. Za každý sáček dostanou klienti pětikorunu
mzdy.
Martin se nemohl trefit na správnou míru, chichotal se u toho a nakonec si
zabalil hlavu do pracovního pláště. Rád mi uvolnil židli a kontroloval,
jestli nabírám pořádně. Pochválil mě (když jsem si o to řekla) a za odměnu
nám ukázal své nové tričko a pochlubil se plechovým prstýnkem "od
manželky".
Ve Hvozdech si všichni říkají křestními jmény. Kluci,
holky i personál. Domlouvají se, co se kdy bude dít. Zdejší režim se co
nejvíc přibližuje režimu běžného života: vstává se v sedm, po snídani
je od osmi hodin práce, škola nebo praxe a taky dobrovolné kroužky. Po
odpolední svačině ve čtyři hodiny už jdou děti "domů". Co tam?
Jako doma: poklidit, připravit večeři, vykoupat se - jen ne celou dobu sedět
u televize. V pátek dopoledne se snídá v domečcích a pak následuje velký
úklid. To už ale všichni čekají na rodiče a cestu domů…
V září se ženy-lektorky zúčastnily "dámské jízdy". S
klientkami mluvily o budoucnosti a dozvěděly se, že většina z nich chce
bydlet s partnerem a starat se o děti. Některé však chápou, že by na to
nestačily… a tak zrovna teď je jejich ideálem pracovat v mateřské škole.
Někteří z rodičů si ani nechtějí připustit, že jejich "děti"
už jsou tak velké, že uvažují o vlastní domácnosti. Do Hvozdů sice přichází
puberta o pár let později, ale se vším všudy: špatnou i dobrou náladou a
sny o lásce. O cestě z jedno domova do domova druhého.