| Antonyj Surožskij: Tváří v tvář |  |
|
Ročník 35 - číslo 17 |
V dnešní době je málo autorů píšících o modlitbě, kteří by k nám promlouvali s větší přesvědčivostí než metropolita Antonyj Surožskij, arcibiskup pravoslavné církve ve Velké Británii.
Modlitba je dobrodružství, které přináší nejenom nadšení,
ale také novou zodpovědnost: Dokud žijeme v nevědomosti, nikdo po nás nemůže
nic požadovat. Jakmile se však něčemu naučíme, jsme odpovědni za to, jak
této znalosti použijeme. Je to dar a my jsme odpovědni za každou částečku
pravdy, kterou jsme získali. Když už se stala naším vlastnictvím, nemůžeme
ji nechat spát, ale musíme ji brát v úvahu při svém jednání. V tomto
smyslu zodpovídáme za každou pravdu, kterou jsme kdy pochopili.
Jenom s pocitem posvátné bázně, lásky a nejvyšší úcty se můžeme vydat
do tohoto dobrodružství modlitby a musíme podle toho žít i navenek, nakolik
je to možné. Nestačí se pouze uvelebit v křesle a říct si: Teď začnu
uctívat Boha v jeho přítomnosti. Musíme si uvědomit, že kdyby Kristus stál
skutečně před námi, chovali bychom se jistě jinak. Musíme se naučit
chovat se v přítomnosti neviditelného Boha tak, jak bychom se chovali, kdyby
se stal viditelným.
V první řadě se postoj mysli odráží v postoji těla. Kdyby stál Kristus před
námi a před ním s úplně odhalenou myslí i tělem, pociťovali bychom úctu,
bázeň před Bohem, lásku nebo možná hrůzu. Nebylo by nám tak lehko, jako
je nám nyní. Moderní svět ztratil do značné míry smysl pro modlitbu a lidé
považují fyzické postoje za bezvýznamné, přestože takové jistě nejsou.
Zapomněli jsme, že nejsme duše obývající tělo, ale lidská bytost tvořená
tělem a duší a že jsme podle svatého Pavla povoláni, abychom chválili
Boha jak svým duchem, tak svým tělem. Naše těla jsou stejně jako naše duše
povolána ke slávě království Božího (srov. 1 Kor 6,20).
Až příliš často nemá modlitba v našem životě takový význam, abychom jí
dali přednost přede vším. Je něčím navíc k velkému množství dalších
věcí. Přejeme si, aby Bůh byl tady ne proto, že bez něho nemůžeme žít,
ne proto, že on je tou nejvyšší hodnotou, ale proto, že by bylo pěkné mít
ke všem jeho darům ještě navíc jeho přítomnost. Pak je Bůh jen něčím
navíc ke všem našim potřebám, a pokud jej hledáme s takovým stavem mysli,
nenajdeme jej. Aniž popíráme, co bylo řečeno, je přesto modlitba, ač se
jeví nebezpečná, tou nejpřímější cestou k naplnění našeho povolání
být naplno lidmi, to znamená být v úplném společenství s Bohem a nakonec
se stát těmi, kteří podle svatého Petra mají účast na Boží přirozenosti.
Láska a přátelství nemohou růst, pokud nejsme připraveni obětovat kvůli
nim mnohé, a stejně tak musíme mnohé odložit stranou, aby Bůh mohl být na
prvním místě.
"Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou
svou silou i celou svou myslí" (Lk 10,27). Toto přikázání vypadá
velmi jednoduše, a přece ta slova obsahují mnohem více, než se na první
pohled zdá. Všichni víme, co znamená milovat někoho celým svým srdcem; známe
radost nejenom při setkání s milovanou osobou, ale dokonce už při pomyšlení
na ni. Známe velkou útěchu, kterou nám to dává. Tímto způsobem se máme
snažit milovat Boha, a kdykoliv slyšíme jeho jméno, má to naplnit naše
srdce i duši nezměrnou vřelostí. Máme mít Boha stále na mysli, ve skutečnosti
však na něho myslíme jenom někdy.
Modlitba je v podstatě setkáním duše s Bohem. Aby toto setkání mohlo být
skutečné, je k němu třeba dvou skutečných osob. My jsme do značné míry
realitě vzdáleni, a tak je často realitě vzdálen i náš Bůh v tomto
vztahu. Věříme, že se obracíme k Bohu, a ve skutečnosti se obracíme k něčemu,
o čem si představujeme, že je to Bůh. Myslíme si, že před ním stojíme
zcela pravdivě, zatímco před něj místo sebe stavíme někoho, kdo není naším
pravým já, kdo si na ně pouze hraje - stavíme před něj masku, vymyšlenou
postavu. Každý z nás hraje mnoho rozdílných rolí - může to být velice
pestrá přehlídka, ale také smutné setkání vzájemně si odporujících
typů. Podle okolností a prostředí jsme různými lidmi; ti, které potkáváme,
nás znají jako osoby několika tváří. Jedno ruské přísloví říká:
"Když se setká s ovcemi, chová se jako lev, ale když narazí na lvy,
chová se jako ovce." To platí v mnoha směrech: všichni známe dámu,
která je samý úsměv na cizí lidi a doma vzbuzuje hrůzu, nebo velkého šéfa,
který je v soukromém životě mírný.
Když se chceme modlit a předstoupit před Hospodina, cítíme se často
ztraceni, protože nevíme, která z osobností je naše pravé já. Není to
snadné, protože nejsme zvyklí být sami sebou, hledáme své skutečné já a
nevíme, jak je najít. Kdybychom však denně několik minut rozvažovali nad
svými činnostmi a kontakty, možná bychom své pravé já znali mnohem více.
Mohli bychom odhalit, kým jsme byli při setkání s tím či oním člověkem
a kým při té či oné činnosti. A mohli bychom si položit otázku: Kdy jsme
byli opravdu sami sebou? Možná nikdy, možná jenom na vteřinu nebo jen do určité
míry, jen za zvláštních okolností nebo když jsme se sešli se svými blízkými.
V těch pěti nebo deseti minutách, které si můžete vymezit - určitě i během
všedního dne -, zjistíte, že není nic nudnějšího než být ponechán sobě
samému!