| Kousek cesty s … Janou Šilerovou |  |
|
Ročník 35 - číslo 17 |
Schválně: zkuste si to říct rychle, nahlas a několikrát za sebou - sms sms sms - esemesesemes… Slyšíte to, co já? SMS - sem sám, jsem sám. Čeština je prostě krásný jazyk…
Mobily. Nutkavá a chorobná potřeba být v kontaktu. Kdykoliv, s kýmkoliv a kdekoliv s pomocí hračičky, o níž se ani Verneovi nesnilo. Reklama praví: Kdo nemá mobil, nežije. No, byli jsme před mobilem, budeme i po něm. Jen jestli umíme být bez něho?
Sociologové tvrdí, že úměrně s pocitem ohrožení společnosti přibývá mobilů. V Izraeli ho musí mít každé dítě údajně již od pěti let. Ano, tam jim mobil jistě velmi slouží. Ale co my? Jsme také ohroženi? Slouží nám mobil? Nebo panuje? Ne, nemluvím proti mobilům. Nemám je příliš v oblibě. Asi proto mám za trest hned dva. Církevní a televizní. S jemnou výčitkou je mi předhazováno, že je mám pořád vypnuté. Mám. Ne pořád, ale často. Protože chci žít. Nechci mobilovat a esemeskovat. S přáteli, při pastoraci, ve škole s dětmi, u lůžka nemocného, za stolem Páně, na schůzi, u oběda, při modlitbě, u knihy, na ulici, při plení na zahrádce, v posteli, v autě - tam všude chci být právě jen s přáteli, s dětmi, s nemocným… Přece když jím, tak jím, když jedu v autě, jedu v autě, když se modlím, tak se modlím… A potom: nejsem přece tak nepostradatelná a důležitá. Kdo chce, stejně mne dostihne. Nechci utonout v té plíživé, zahlcující a zpovrchňující chorobě být pořád "na drátě". (To ostatně dokáže přece jen Bůh.)
Heidegger kdysi prorocky řekl, že technika nás sbližuje, aby nás oddálila. Mnohokrát jsem si všimla, že se v cizině téměř vůbec nemobiluje a neesemeskuje na veřejnosti. U nás všude, vždycky a nahlas a ještě kolik zbytečných pitomostí. Možná právě ty jsou důkazem onoho smutného SMS - jsem sám. Tiše doufám, že i my naučíme tu malou hračku, aby nám sloužila a nepanovala. Co takhle zkusit v postním čase být týden bez mobilu? Nebo jste tak důležití, tak nepostradatelní, tak ohrožení, tak závislí mobilní notorici?