| Petr Jančařík: Hlavně ne nuda! |  |
| Milan Šimáček |
Ročník 35 - číslo 17 |
Po
absolutoriu pedagogické fakulty začínal v Divadle pod lampou, kterému se říkalo
Plzeňský Semafor. Pracuje pro Český rozhlas Plzeň, má za sebou desítky
autorských rozhlasových pořadů. Dodnes ho spousta lidí oslovuje Magion, což
byl pořad, který několik let uváděl v televizi. Dále moderoval např.
Studio Rosa, magazíny Navštívenka a Vstupte, prosím či velkosoutěž
Tutovka. Člen Směšného divadla Luďka Soboty. Ženatý, manželka Miroslava,
syn Michal. Petr Jančařík se narodil 1. ledna 1952 v Plzni, kde žije dodnes.
Jaké bylo vaše dětství, myslím rodinné kořeny?
Oba rodiče byli herci. Otec měl geniální paměť. Myslím, že to byl on,
kdo u nás založil tradici divadla jednoho herce. Zní to neuvěřitelně, ale
uměl zpaměti celého Švejka, Nikolu Šuhaje loupežníka i Reportáž psanou
na oprátce. Hráli spolu v plzeňské činohře, do které přišli z Ostravy.
Skončili každý jinde: maminka v Národním divadle v Praze, otec v Českém Těšíně.
Čili už na škole recitace, studentské divadlo?
No jo, už na základní škole jsem hrál divadlo a recitoval. Vůbec mi to nepřišlo
divné. Mně tyhle sklony v životě vždycky jen pomáhaly. Prorecitoval jsem
se až k maturitě a diplomce.
Váš první velký průšvih?
Jednou jsem, to mi bylo snad deset nebo dvanáct, štípnul v krámku balíček
nudlí. Kámoši ze třídy tam chodili a vždycky něco čmajzli, lízátko
nebo bonbony a tak. Chtěl jsem se jim vyrovnat, ale v tom zmatku jsem nevěděl,
co vzít, tak jsem chmátnul po těch nudlích. Hned mě čapli. Dvojku z chování
jsem však nedostal. V ředitelně jsem prohlásil, že jsem to učinil z hladu,
protože z domova nedostávám svačiny. Byl jsem najednou sociální případ.
A první cigareta?
To bylo, když jsme bydleli v Praze v Braníku. Bylo mi tak devět. Se dvěma
kamarády jsme si koupili balíček partyzánek. Bylo jich tam deset, samozřejmě
bez filtru. Vyhulili jsme každý spravedlivě tři a tu desátou jsme nechali
pro mého staršího bráchu, až přijde ze školy.On byl ale tehdy velkej sluňák.
Cigáro vyhodil a nás taky. To ale neměl dělat, protože jsme pak zvraceli
zbytečně na ulici před zraky sousedů, kteří se ptali, co nám to v té družině
dávají k jídlu?!
A první kocovina?
Poprvé jsem se opil asi tak v osmi letech. To jsme zase s bráchou bydleli na
Ostravsku u babičky. Děda byl horník, ale tehdy už nefáral. Ovšem mezi
chachary jsme chodili. V místních kantýnách to hučelo vždycky, ale v den
braní to byl skutečně rachot. Chlapi, kterým se podařilo před branou
zdrhnout svým manželkám, se tady prali, strkali, hráli "maso"
(prsty měli úplně do krve, ale ucuknout se nesmělo!), zvedali židle a stoly
v zubech a všude bylo příšerně nahuleno. Byl to prazvláštní obrázek:
venku plakaly ženský, že zase nedostaly vejplatu, a uvnitř se veselili
jejich muži. A mezi nimi jsme se potulovali já a brácha a pili jsme rum a
pivo. Teda spíš upíjeli. Chlapi z toho měli srandu a my první malou opičku.
A první pusa s holkou?
Jednou, když jsme přecházeli ulici. Bylo mi asi čtrnáct a málem nás přejela
tramvaj.
Ptám se proto, že na jevišti i před kamerou působíte
jako slušňák. Kdy jste začal nastupovat dráhu seriózního moderátora?
Ale já jsem seriózním moderátorem nikdy být nechtěl! Chtěl jsem být
komik a bavit lidi. Já jsem komediant a považuji to za nejkrásnější povolání.
Ovšem, když uvádím nějaký seriózní program, snažím se, aby jeho
charakteru odpovídal i můj výkon. Nemyslím si totiž, že každé třeba předávání
cen musí být nebetyčná bžunda. Ono to totiž málokdy vyjde.
Na které akce a přenosy vzpomínáte s dobrými pocity?
Měl jsem strašně rád Magion. Protože to byl kaleidoskop (rozhovorů, soutěží,
pohádek, atd.). Vysílalo se živě a mělo to velký úspěch. Pak mi řekli,
že se pořad ruší a bude nahrazen pořadem evropského formátu. Dodnes ale
nic nevymysleli. To je škoda. Já bych pořad evropského formátu v naší
televizi už skutečně rád viděl. Zvláště pořad pro děti.
Kolik lidí jste dosud najednou nejvíce bavil?
Tak to opravdu nevím. A zaplať pánbůh ani nevím, kolik lidí najednou jsem
nudil. Uváděl jsem obrovské pořady. Když jsem dělali například s Edou
Hrubešem, bylo v Plzni
na Výstavišti několik tisíc lidí. I při filmových festivalech. A v amfiteátru
na Lichotině jich bylo kolem dvaceti tisíc.
A jaké herecké role máte za sebou?
V Divadle pod lampou jsme dělali především autorská dílka. Udělali jsme
si pro sebe třeba Tři muži ve člunu a pak Honza Zajíc napsal další hru Tři
muži a Jančařík. Ale dělali jsme spolu taky Venclíkovo Vrať mi to pyžamo.
A jednou jsem měl krásnou roli v televizních Bakalářích. Stál jsem ve špajzu
v trenýrkách, dveře se otevřely, někdo se leknul, a dveře se zase zavřely.
To bylo všechno.
Kde jste už se Směšným divadlem všude vystupoval?
Začínali jsme v Redutě, teď máme jako stálou pražskou scénu Klub Trojická
u Palackého náměstí. Samozřejmě, že hrajeme na zájezdech v různých českých
a moravských městech, před vánoci jsme hráli našim krajanům ve Vídni a
velký úspěch míváme na Slovensku.
Jak může moderátor zrát a vyučit se?
Moderátorství je krásná práce. Když se pořad rozjede, už vám do toho
nikdo nemůže mluvit. Žádný režisér, žádný dramaturg. Je to ale vlastně
věčná premiéra, nikdy se nic neopakuje, jsou to stále pěkné nervy. Vyučit
se můžete, jen když dostáváte příležitosti a zrajete s každým úspěchem
i neúspěchem.
Máte vzory?
Nemám. Nechtěl bych být plagiátem. Ale mám rád třeba Edu Hrubeše nebo
Marka Ebena a nemám rád ukřičené stále veselé moderátory, kteří si
myslí, že pořad je jen o nich.
Chodil jste na pravidelné přednášky k Milanu Machovcovi -
můžete ho vzpomenout a přiblížit?
Náš milovaný profesor Machovec! Říkám náš, protože jsme na jeho přednášky
chodili několik let všichni - tedy Mirka, moje žena, Michal a já. Přivedl nás
k němu právě Michal a postupem času jsme se velmi spřátelili. Jednou mi
nabídl tykání a já to musel odmítnout. Nedovedl jsem si představit, jak
takové veličině říkám "Milane". Eho to mrzelo. Říkal, že si už
na tomto světě vlastně nemá s kým tykat. Byl to úžasný člověk, skvělý
rétor, jeden z našich nejvýznamnějších filosofů. Jeho přednášky bývaly
narvané... A přitom byl starý, sotva chodil, a jeho hlas nebyl zrovna tembrem
Radovana Lukařského. Byla to ovšem osobnost. Největší, jakou jsem kdy
potkal. Jednou jsme si spolu o někom povídali a já mu o dotyčném říkám:
"Ale on je to trochu blázen, pane profesore." A on na to: "Je to
blázen, ale to není nejhorší. Nejhorší je, když je s někým nuda."
A tak si říkám, ať si o mně lidi myslí, co chtějí, ale nerad bych, aby
se mnou byla nuda.