| Tajemné nebeské kameny |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 16 |
"Djó,
moldavit," hvízdl pan Rybář, ale z jeho výrazu bylo zřejmé, že slyší
to slovo poprvé. Podobně jako pan Rybář z Nerudových Povídek malostranských
měli a mají dosud potíže s určením těchto podivuhodných a obdivovaných
nerostů i mineralogové. Popisoval je už profesor pražské univerzity Josef
Mayer v roce 1787, ale chybně je zařadil mezi chryzolity. Teprve když se našly
i v jiných částech světa vzbudily zájem vídeňského geologa Suesse, jenž
je na konci 19. století nazval tektity.
Jsou si podobné jako vejce vejci jen s nepatrnými rozdíly v obsahu stopových
prvků, těm co se nalézají u nás se říká moldavity nebo vltavíny. Vltavíny
se sice taví při vyšší teplotě než sklo (1400 stupňů) ale jinak se od
obyčejného lahvového skla těžko rozeznávají. Však toho také, poté co
vltavíny přišly do módy jako šperkový kámen, brusiči kamenů zneužívali
a nejedna dáma se honosila střípkem skla namísto vltavínu. Další, sice
drobnou, ale podstatnou zvláštností vltavínů, jsou malé bublinky vyplněné
plynem tak řídkým, jaký se vyskytuje ve výšce 25 km nad zemí. Tento
objev, učiněný nedávno odborníky z NASA, vedl k podezření na kosmický původ
kamenů. Mateřským tělesem vltavínů mohl prý být úlomek z Měsíce,
meteorit nebo dokonce kosmická loď mimozemšťanů, odkud se odtavovaly kapky
při průchodu atmosférou. Tuto vesmírnou teorii podporuje fakt, že se téměř
vždy nedaleko oblasti výskytu tektitů našel i kráter způsobený dopadem
vesmírného tělesa. Např naše vltavíny, nacházející se v oblasti jižních
Čech, jihozápadní Moravy a severního Rakouska, mají takový kráter ve vzdálenosti
asi 300 km v bavorském Riesu - jehož stáří, stejně jako vltavínů, je 14
800 000 let.
Dnes mezi geology převládá názor, že tektity a tedy i vltavíny jsou
pozemského původu i když vznikly důsledkem dopadu vesmírného tělesa na
zemský povrch. Jejich složení odpovídá běžným jílovým horninám, ale
na rozdíl od sopečných skel neobsahují prakticky žádnou vodu. Jsou proto
nejspíš skutečně dětmi meteoritů v tom smyslu, že při dopadu velkého
meteoritu se jeho ohromná pohybová energie přemění na teplo. Roztavené
horniny jsou nárazem vymrštěny do atmosféry, do výšky kolem 50 km. Tam se
ochladí a při pádu k zemi se do nich dostanou ony záhadné plynové bubliny.
Během této cesty se kapky zformovaly do tvaru slz, čoček, valounů i tyčinek
a chemickými procesy později získaly i svůj charekteristický zvrásněný
povrch připomínající sušenou švestku. O tom, že v době těsně předcházející
pádu byly vltavíny v polotekutém stavu, svědčí vzácně se vyskytující nálezy
do sebe zaražených vltavínů nebo dokonce vltavínů dvoubarevných.
V době pádu musela být ona pádová pole, kde je dnes většinou nalézáme,
vltavíny doslova poseta. Odhaduje se, že kdyby se daly všechny vltavíny
dohromady, vytvořily by kouli o průměru 14 m. Po objevu vltavínů následovaly
s odstupem asi sto let objevy podobných nerostů i na všech ostatních světadílech.
Neliší se od sebe příliš složením, tvarem ani velikostí, ale především
stářím. Z geologického hlediska jsou, s ohledem na vrstvy, v nichž se nacházejí,
všechny nepatřičně mladé. Daleko nejmladší jsou australity - 700 000 let,
zatímco severoamerické georgianity jsou asi 50krát starší. Evropské vltavíny
jsou věkově asi uprostřed.
Obyčej zasazovat vltavíny do šperků nebo je nosit jako amulet není
novinkou. Používali je k tomuto účelu už lidé doby kamenné, znovu pak oživila
zájem o ně secesní móda vyvolaná šperkařskou expozicí na pražské
Jubilejní výstavě r. 1891. Jihočeský ženich v té době musel své vyvolené
věnovat vltavín jako důkaz svých vážných úmyslů. Pokud ovšem dnes
narazíte v pískovně nebo v lese rostoucím na písčité půdě na kopáče
hledající vltavíny, sotva to budou ženiši toužící zavděčit se nevěstě.
Spíš si chtějí něco vydělat pokoutním prodejem minerálů. Za miliony let
se ale vltavíny natolik rozptýlily, že za bohaté naleziště se považuje místo,
kde se v krychlovém metru najdou tři osmigramové kousky, což na zbohatnutí
rozhodně nestačí. Dnes se nacházejí nejčastěji v pískových naplaveninách
v hloubce 2-3 m pod povrchem i když ani nálezy na polích po jarní orbě nebo
vydatných deštích nejsou výjimkou.