| Iveta Dušková: Jdeme od pěti k desíti! |  |
| Milan Šimáček |
Ročník 35 - číslo 16 |
Iveta Dušková
(1962), rodačka z Litoměřic, absolvovala v r.1986 u Františka Němce a
Jaroslava Satoranského herectví na pražské DAMU, když se rok předtím
vdala za lídra současné divadelní improvizace Jaroslava Duška. Mají spolu
syna Martina (1986) a dceru Agátu (1989). Její jméno a hlas znáte především
ze stanic Českého rozhlasu Praha a Vltava.
Iveto, vy nejste ve stálém angažmá, jak se žije herečce
na volné noze?
Víte, já nejsem ten správný ukázkový případ herce na volné noze, který
se musí uživit či uživit svou rodinu. Finančně nás vždy zajišťoval můj
muž . Čiže, dělám jen to, co mě baví.
A co vás baví?
Jé, toho je spousta. Například již čtvrtým rokem učím na Vyšší odborné
škole herecké a jsem sama překvapena, jak mě to těší.Zjistila jsem, že učení
není jen o předávání zkušeností, vědomostí, ale především o vzájemné
komunikaci, hledání, důvěře a hlavně trpělivosti. A já jsem hodně netrpělivá.
Někdy mám pocit, že jsem to spíše já, kdo se učí.
Ale přece jen neláká vás stálé angažmá?
Dříve ano. Ale děti byly malé a hlavně nikdo mi tehdy stálé angažmá
nenabídl. Hostovala jsem v několika divadlech Na Zábradlí, Na Vinohradech,
Pod Palmovkou. Víte hereček je strašně moc a mnohem lepších. Jsem
sebekritická. No a v současné době mi ta svoboda vyhovuje.
Čím dál více zjišťuji, že mě láká jednodušší život než stresy,
které společenský mumraj přináší. Ale možná je to i lenost!
Souvisí s tím i odchod z Prahy na vesnici?
Tak to pozor, Černošice nejsou vesnice, ale město. Máme městský úřad!
Ale je pravda, že jsme jednu dobu uvažovali o úplné změně. Odejít někam
na venkov a živit se rukama. Jenomže pak jsme zjistili, že jsme přece jen už
trochu zpohodlněli a že bychom to asi nezvládli.
Čtenáři možná znají váš hlas z rozhlasu. Vzpomenete
si na své první role.
Už na škole jsem se setkala s panem režisérem Jiřím Horčičkou, který
vedl rozhlasové herectví a ten si mě tenkrát vybral do Americké
tragedie,kterou jsem nakonec ale netočila, protože jsem ležela těhotná v
nemocnici.Tenkrát mě to moc mrzelo. Ale později jsem s panem Horčičkou přece
jen točila např. v Bídnících , ve Werfelových Čtyřiceti dnech. Od něj
jsem se dostala ke Karlu Weinlichovi a jeho pohádkám a když se po revoluci do
rozhlasu vrátil pan režisér Josef Henke, tak jsem pracovala převážně s ním.
I moje poslední velká hlavní role je z jeho dilny- Manon Lescaut.Když o tom
tak přemýšlím, tak jsem nejvíce točila, když jsem měla malého Martina,
vozila jsem ho do studia, v přestávkách kojila. On byl strašně hodný. Teď
už je v rozhlase práce málo. Je to škoda, jak pro herce tak pro posluchače.
A teď z jiného soudku. Umí Iveta Dušková vařit?
Rodina to, co navařím sní, tak snad ano.A navíc vařím každý den,protože
děti odmítají obědy ve školních jídelnách. Takže občas vstávám v šest,
abych svým ratolestem přichystala chutnou krmi. Vše mají popsáno, stačí
jen ohřát. A když se vrátím večer domů a zjistím, že se si to z lenosti
ohřát nebyly schopny , a raději si namazaly chleba, tak to mě tedy vytočí.To
pak vyhrožuji, že už jim neuvařím. Ale druhý den vařím zase.A to je ten
koloběh života.
A co děláte ve volném čase?
Ráda zahradničím, tančím, chodím se psem na procházky a čtu.
Co zrovna teď čtete?
Od Johna Neihardta Mluví Černý Jelen. Je to příběh indiánského šamana z
kmene Oglala Sioux. Moc smutný příběh, jako všechny příběhy o indiánech,
ať už severoamerických nebo jihoamerických. Možná někomu připadám
sentimentální či příliš romantická, ale dojímají mě osudy domorodých
kmenů, které civilizace bílé rasy zničila. Ptám se, proč se to stalo, když
jejich duchovní moudrost vysoce převyšovala myšlení dobyvatelů. Proč
museli být nejprve vyhubeni, poníženi, zničeni? Abychom se k jejich
filozofii znovu složitě vraceli?
Vaše rodinné kořeny byly umělecké?
No záleží, jak hluboké kořeny myslíte. Třeba se někde v mém rodokmenu nějaký
umělec vyskytl. Ale mé rodinné zázemí bylo spíše zemito-praktické.Maminka
je zdravotní sestra a oba tátové pracují v technických oborech. Ani já
jsem do svých sedmnácti let neuvažovala o herecké dráze. Chtěla jsem
studovat botaniku, kytičky. Pak se to nějak celé zvrtlo jinam. Ale stejně
jsem se k nim nakonec vrátila. Už se těším na teplo, až se začnu hrabat v
záhonech.
Váš manžel je teď hodně populární. Změnil se váš život?
Ani ne.Snad jen, že má Jaroslav více práce a je méně doma. Jo a taky jsem
poznala spoustu slavných lidí.
A jak se s ní vyrovnávají děti?
Ty jsou úplně v pohodě. Mají svoje problémy, své zájmy. Myslím, že je
popularita nijak neoslňuje a nijak z ní netěží.
Co cítíte, když v současné propagaci filmu Pupendo vídáte
svého muže pouze v plavkách
na billboardech či tramvajích?
Mám o něj strach, aby se nenastydl, když je tak nalehko. To víte, je teprve
duben, a zvláště noci jsou stále dost chladné. U jedné pumpy se nad ním
slitovali a na hlavu mu nasadili čapku a na krk uvázali šálu.
Jste s Jaroslavem 18 let a působíte jako harmonický pár-
co vzájemné krize?
To jsem ráda, že tak působíme. To je milé.Odpovím větou, kterou řekla
jedna protagonistka knihy Olgy Sommerové O čem sní ženy: Naše manželství
jde od pěti k desíti.
Myslím, že jsme si ty své krize už odbyli a nyní se zabýváme tím
podstatným.
A to čím?
No přece žitím!