| Kam se, rybo, kam schováš? |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 15 |
Představte
si, že by rozhodčí jednomu hokejovému družstvu sebral hokejky a řekl mu,
že může puk k brance soupeře cvrnkat. Se sportem by to nemělo nic společného,
protože vítěz by byl předem jasný a takové vítězství by ho nemohlo těšit.
Ale díky technickému vybavení lovců se dnes ryby ocitly ve stejném postavení
jako hokejisté bez hokejek a úspěšní lovci si přesto říkají sportovní
rybáři.
K rybáři sedícímu u rybníka přijde domorodec a praví: Tady nic
nechytnete, v té vodě není ani bělička. Rybář na to: To jste mi neměl říkat,
mohl jsem si celý den v pohodě zachytat. Tenhle sebemrskačský vtip naznačuje,
že mnohým rybářům nejde o to, něco chytit, ale zarybařit si. Zato jiní
rybáři dávají přednost tomu, projíždět se v motorovém člunu po hladině,
koukat na obrazovku a pak už jen nahodit a táhnout. Za pár tisícovek si totiž
může každý rybář pořídit sonar - podobné zařízení jaké příroda
vyvíjela miliony roků. Vypadá to jako miniaturní televizor. Program je poněkud
jednotvárný a přece ho osamělý divák sleduje po dlouhé hodiny se stejným
zaujetím, jakoby dávali tu nejnapínavější detektivku.
Rybářské sonary využívají zvukové vlny na vyhledávání a určování
polohy objektů pod vodou. Čas mezi vysláním signálu a odrazem ode dna nebo
od předmětu mezi dnem a hladinou určí hloubku. Sonary mají dvě hlavní části:
sonární jednotku a sondu. Sonární jednotka obsahuje vysílač, přijímač,
mikropočítač vyhodnocující přijímané signály, ovladače a obrazovku.
Sonda je umístěna pod úrovní hladiny obvykle vně člunu a přeměňuje
elektrickou energii na zvukové vlny, odražené vlny zase na elektrickou
energii. Z toho vyplývá, že ke své funkci rybářské sonary potřebují i
zdroj, obvykle automobilovou baterii.
Zařízení funguje i při poměrně rychlé jízdě člunu. Protože elektrický
proud se šíří rychlostí blízkou rychlosti světla a zvuk se ve vodě šíří
čtyřikrát tak rychle nežli ve vzduchu, i na nejhlubším přehradním jezeře
se obraz jeho dna na obrazovce objeví za jednu desetinu sekundy, za kterou i
rychlý člun upluje jen jeden metr..
Sonda se obvykle připevňuje pod hladinu na záď lodě, ale docela dobře
funguje i uvnitř člunu, pokud má jednoduché laminátové dno. Sonar seřízený
na sladkovodní prostředí ukazuje na moři o něco menší hloubku, protože
zvuk se v hustší slané vodě šíří rychleji. Ještě víc ho zmatou
vzduchové bubliny a turbulence vytvářené pohybem lodního šroubu i samotného
člunu, takže se musí dobře uvážit, kam sondu připevnit.
Počítač sonaru dokáže vyhodnotit a na obrazovce ukázat profil dna a každý
předmět, který není se dnem spojen zobrazí jako rybu. Určí sice velikost
a hloubku předmětu, ale nedokáže rozlišit, zda jde o plovoucí dřevo či
dokonce utopence. Pokud je dno tvrdé, jeví se na obrazovce jako tenké a tmavé,
bahnité se zobrazuje jako širší a řidší pás. Když se ovšem loď na
hladině houpe, dno se zobrazí jako vlnité a objekty (ryby) mezi dnem a lodí
se rozostří. Jakmile zvukové vlny narazí na volně plovoucí předmět, tedy
obvykle rybu, zazní i zvukový "fišalarm" který upozorní nepozorného
nebo dřímajícího rybáře. Že nikdo není dokonalý, to platí zatím i o téhle
technické vymoženosti. Skupinu malých ryb může považovat za jednu velkou,
malou rybku blízko lodě zobrazí ve stejné velikosti jako velkou u dna a rybu
přisedlou ke dnu nerozezná.
Za časů vášnivých rybářů Oty Pavla a Jana Wericha musel rybolovec
vniknout do zvyků ryby, přijmout jí zvolený čas a místo boje a pak s ní
vybojovat souboj za rovných šancí, jak to známe z Hemingwayovy novely Stařec
a moře. Profesionálové, pro něž je rybolov zdrojem obživy, neztrácejí už
dávno čas čekáním na ryby a rozhazováním udic nebo sítí naslepo, protože
sonary patří k běžnému vybavení jejich bárek. Po nějaké romantice už v
rybářském řemesle není ani stopy. Jde jen o to, kdo s koho, a protože mají
rybáři takovou technickou převahu, ryb v řekách i mořích výrazně ubývá.
Ale ani tahle kapsa není bezedná.