Radovan Lukavský: Inženýr-architekt-stavitel   
    Klára Hellichová

   Ročník 35 - číslo 15   

foto: Miro Švolík a archiv

Legenda českého herectví, představitel desítek rolí na divadle, v televizi, filmu i před rozhlasovým mikrofonem. Získat od něj pár chvil ke klidnému zavzpomínání a bilancování je svým způsobem umění. Držitel jednoho ze současných nejvyšších státních vyznamenání má stále diář pracovně nabitý.

Čím jste chtěl být jako kluk?
Jako kluk jsem trávil hodně času v tatínkově dílně na Vinohradech u firmy "Rudolf Lukavský - mistr truhlářský". Hrál jsem si tam se špalíčky, stloukal je dohromady. Jednou se mě kdosi zeptal: A co to jako děláš? Odpověděl jsem: Chvífek. To znamenalo "chlívek". Maminka doufala, že bych mohl být "inženýr-architekt-stavitel". Měl to tak na vizitce jeden pán, který bydlel v našem domě v prvním patře, a kterému maminka prala košile.

A tatínek? Jakou představou do života vás vybavil on?
Tatínek byl fantastický. Bral svoje truhlářství jako skutečné povolání a pokládal za nutné chovat se k němu čestně. Takže když byla ve 30. letech krize a truhlářských zakázek málo, přišel náš strýc Čačala a říkal tatínkovi: Rudolfku, mám objednávku, budeme pro armádu dělat bedny. A tatínek řekl: Ale já nejsem bednář, já jsem truhlář, nezlob se, bedny dělat nebudu. Ani takovou záchranu v nouzi nepřijal. Když přišla řeč na moje budoucí povolání, říkal s humorem sobě vlastním - Buď čím chceš, třeba zlodějem, ale živit se musíš poctivě!

Po uzavření vysokých škol jste se za války, už jako student češtiny a francouzštiny na filozofické fakultě, přihlásil na hereckou konzervatoř. Jak tohle vaše rozhodnutí vnímali doma? Byla to vyhlídka na "poctivou obživu"?
První, co mi maminka řekla, když jsem jí oznamoval, že jsem byl přijat na konzervatoř, bylo: Radošku, copak nevíš, že se říká "mít hlad jako herec"? Takže trnula. V době, kdy jsme bydleli v Pečkách, přijela občas herecká společnost, obcházeli po domech a nabízeli lístky. My jsme na to většinou ani neměli peníze, ale maminka třeba zrovna pekla koláč, tak jim ho přinesla a oni byli moc rádi. Chápal jsem, že její představa mojí herecké existence byla takováhle. Že budu někde zvonit u dveří a čekat na koláč.

A zvonil jste někdy u dveří?
Nezvonil. Nedošlo na to. Herectví mi vždycky zajišťovalo existenci. Ale například, já jsem se nehodlal ženit, dokud nebudu mít záruku, že bych uživil rodinu. Až když jsem byl angažován ve Vinohradském divadle, jeli jsme s Ludmilou na Moravu žádat její rodiče o ruku.

O životních partnerkách herců se toho obyčejně moc nenamluví. Mohl byste něco prozradit o vaší paní?
Moje žena původně studovala orientalistiku, ale později, zejména po narození syna Ondřeje, se vzdala svých vlastních ambicí a věnovala se jen rodině. Pro co si jí tolik vážím, je její obětavost a statečnost v různých krizových situacích. Také si vždycky zachovala svoji osobitost. Já jsem vedle sebe neměl pasivní obdivovatelku, ale skutečného partnera k dialogu.

Mluvili jsme o tom, jakou představu o vás měli tatínek a maminka. Dnes jste otcem a dědečkem sám. Dělal jste si nějaké představy o budoucnosti svého syna nebo vnoučat?
Já jsem po tatínkovi, nikdy jsem si o jejich povolání žádnou představu nedělal. Vždycky jsem věřil v to, že se rozhodnou sami. Já jsem se jen modlil, aby se rozhodli správně.

Co pro vás znamená být hercem, jaký to pro vás má a mělo smysl?
Já jsem si samozřejmě musel promyslet, jaký to pro mě má smysl - a jestli to vůbec má smysl - být hercem. Došel jsem k závěru, že herectví lze brát buďto jako zaměstnání, nebo jako povolání, nebo jako poslání. Jak říká Oscar Wilde: herec je buď sluha Boží nebo kašpar. Snažil jsem se brát herectví jako poslání,
a to mě taky provedlo tím galimatyášem rolí, které mi byly nabízeny
za komunismu.

Co vás zaujalo, lákalo na divadle?
Samotné herectví - to je to, co mě lákalo, těšilo, bavilo. Herectví proměny! Mě láká hrát různé lidské charaktery, postavy. Ztvárnit postavu, tedy hledat, čím žije, jaký má úkol v dané scéně, v dané hře, ale třeba taky jaký má životní úkol.

A role divadla?
Pro mě klasický úkol divadla je vysloven v Shakespearovi. Nastavit zrcadlo dějům světa. Divadlo má pomáhat lidi zušlechťovat, kultivovat. Vést je k lepšímu životu, k lepším vztahům. Princip herecké tvorby je umět se vcítit
do postavy, a tomu by se na divadle měli učit i diváci - vcítit se do druhého. Když s někým jednám, nereagovat hned po svém na to, co říká, co dělá, ale uvědomit si nejdřív, v jaké je pozici, jak mu je...

Máte teď v Divadle Kolowrat pořad Benefice Radovana Lukavského, jste tam tedy "za sebe sama". Jaký vy sám máte životní úkol a cíl?
Já mám jediný cíl: abych svůj život strávil pokud možno co nejlépe, to je po vůli Boží. Jako synovi jde o to, aby se líbil tatínkovi...

Tímto jsme se přiblížili k vašemu životnímu přesvědčení, jste křesťan, katolík. Co pro vás znamenají Velikonoce?
Velikonoce jsou pro všechny křesťany svátky vykoupení. Připomínáme si smrt Bohočlověka na kříži i jeho zmrtvýchvstání. Pamatuju si, jak jsem jako malý kluk ministroval panu faráři v Dobřichově a na Velký pátek, klečel u Božího hrobu. Poslouchám pana faráře a najednou jsem si uvědomil, co to je smrt,
a co je to smrt Spasitele. Já jsem to tehdy v těch dvanácti letech strašně hluboce prožil.

K velikonočním svátkům se váží různé lidové zvyky. I ty jste ve svém dětství prožíval?
Samozřejmě kraslice, pomlázka… ale mám i jeden zcela mimořádný zážitek. Mohlo mi být tak deset, bydleli jsme na samotě zvané Karlov. Žil tam i jeden zahradník, měl káru s koníkem. Zvířátko to bylo strašně ubohé, hubené, lezly
z něj všechny kosti. A tehdy se místní ve Svojšicích rozhodli, uspořádat Jízdu králů. Moje maminka si usmyslela, že tam taky pojedu, tak nám ten zahradník koníka půjčil. Přitom já v životě neseděl na jiném koni než u kolotoče! Maminka mi udělala křížek na čelo, vysadila mě na koně, a ten vyšel po silnici nahoru
ke vsi. Jenže když ta silnice zahýbala, vydal se koník polní cestou, a já nevěděl, kam jedu! Nakonec ale do vsi přišel a zařadil se do řad jezdců, kteří byli v krojích, a já jsem skutečně v té Jízdě králů do Svojšic přijel. Zpátky jsem koníka už vedl, protože jsem si netroufal na něm jet, aby zas někam nezabočil. Bylo to od mojí maminky obrovsky dobrodružné. Ale ona byla taková důvěryplná, že ten anděl strážný jede se mnou, takže bude všechno v nejlepším pořádku.


Titulní strana - Archiv - Komentáře - RozhovoryReportáže - Zamyšlení - Fejetony - Spolky a řemesla - Rodinky - Kultura - Cestujeme - Příroda - Technika - KostelyPišme, slyšmeŽivot ve víře
Vydává JUDr. František Talián - "FORTUNA", Jungmannova 7, 110 00 Praha 1
ve spolupráci s Karmelitánským nakladatelstvím, Kostelní Vydří

Redakce
Ostrovní 30, 110 00 Praha 1
e-mail rodina@rodinaonline.cz  telefon, fax 224 932 034
Rozšiřuje a objednávky přijímá 
Česká pošta. s.p., Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3, bezplatná telefonní linka 800 104 410

 Od 6. 10. 2002 jste 

 návštěvníkem našich stránek