| Svojanovský |  |
| Vladimír Mates |
Ročník 35 - číslo 15 |
Paní Eva Svojanovská z Prahy zjistila, že všichni
Svojanovští jsou příbuzní…Rád bych se také dověděl ještě něco o původu
našeho příjmení z hlediska jazykového.
Z dopisu Josefa Svojanovského, Svitavy
Předpona -ský napovídá, že může jít nejspíš o jméno odvozené z názvu
města, vsi apod. Šlo by tedy o někoho "kdo pocházel ze Svojanova".
(Čtyři máme na Svitavsku, kde bydlí pan Svojanovský, jeden na Olomoucku).
Nebo to mohl být někdo "kdo v některém Svojanově žil a pak se přestěhoval
jinam". Sousedé mu tam dali jméno po jeho rodišti nebo předchozím
bydlišti. To se stávalo často.
Nejednou se na těchto výpravách setkáváme s problémem "slepice, nebo
vejce?" - co bylo dřív? Jméno místní přenesené na člověka nebo
naopak osobní jméno určitého jedince, jež se vtisklo do názvu lidského sídliště
(nebo i do pojmenování terénních útvarů jako Duškův kopec, rybník Dvořák
aj.).
Názvy pěti Svojanovů a jejich přípona -ov nám prozrazuje, že původně šlo
o něco "patřící, náležející Svojanovi". Kde však to něco je
vynecháno. Podle koncovky však lze usoudit, že "to" bylo mužského
rodu. Starší češtinou například Svojanuov hrad (taky že ano, zmínka o něm
je z r. 1320) či skromnější Svojanuov dvuor apod. Prvenství ve známém
sporu "slepice-vejce" musíme zřejmě přiřknout osobnímu jménu,
muži nazývanému Svojan.
Ale - jak k němu přišel on? Odpověď leží v dávné, ještě pohanské,
minulosti. V časech, kdy naši prapředci skálopevně věřili v magickou sílu
jména. V jejich dobách to bylo alter ego, druhé já každého člověka. Mělo
ho jednak ochraňovat před temnými silami, démony (profylaktická funkce),
jindy zase předurčovat jeho osud (funkce přací, predestinační). K tomuto
druhému účelu sloužila především složená jména, kompozita, zprvu
vyhrazená pouze pro vládce a jeho nejbližší okruh. Mezi taková patří i
nepatří "náš" Svojan. Podle mě, nepatří proto, že jméno nemá
řádné dva členy, jež by oba nesly určitý konkrétní význam, ale pouze
onen první Svoj- (=svůj") + příponu -an.
Podoba Svojan je totiž "domácí" či "domáckou",
"rodinnou" (jazykovědci ji nazývají hypokoristickou) na rozdíl od
podoby plné, původní a oficiální, jíž byl pravděpodobně Svojslav. V tom
případě mohlo patrně přání rodičů obsahovat myšlenku "ať tento náš
syn dbá o svou slávu, ať se proslaví, ať je slavný".
Do jaké míry se tato predestinační funkce naplnila na dnešních nositelích
jména Svojanovský, pochopitelně nevím.
V minulosti tomu tak patrně bylo, jak usuzuji z dopisu pana Svojanovského,
který mi v závěru píše: "Náš prapředek měl sloužit u krále Jiřího
z Poděbrad ve funkci, kterou bych snad přirovnal z dnešního hlediska k
funkci ministra obrany."