| Lidské pochodně svědomí |  |
| Milan Šimáček |
Ročník 35 - číslo 14 |
Od 16.
ledna 1969, kdy vzplála první lidská pochodeň, až do pohřbu Jana Palacha,
drželo několik mladých lidí u sochy sv. Václava v Praze hladovku a žádalo
splnění Palachových požadavků. Snad právě tady začal devatenáctiletý
student posledního ročníku Střední průmyslové školy dopravní v Šumperku
- Jan Zajíc - pomýšlet na to, že převezme štafetu a stane se pochodní číslo
dvě.
Milan Šimáček
Foto: Miroslav Martinovský
Nic se však nedělo. Jejich stávka skončila a Zajíc se vrátil do Šumperku. Zůstala v něm nepřekonatelná hořkost a v jeho duši obrovská nesmiřitelnost k letargii národa před okupací vlasti bolševickými vojsky a k nastupující normalizaci. "Často v noci nemůžu spát. Do novin se ani nemohu podívat. Nikdo nám v našem boji nepomůže, musíme si pomoci sami," napsal příteli v dopise. Jiný text - Provolání k občanům - jeho nejbližší rychle doručili předsedovi Svazu vysokoškolského studentstva. Namísto zveřejnění putoval do archivu tajné policie. Dnes z něj mohu citovat:
"Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život
do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako pochodeň
číslo dvě. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se vážně
vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory! Ať moje pochodeň zapálí
vaše srdce a osvítí váš rozum!
Ať moje pochodeň svítí na cestu svobodnému a šťastnému Československu!
Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili! Vytvářím šanci třetí!
Nezahazujte ji! Jen tak budu žít dál. Umřel jen ten, kdo žil pro sebe! Jan
Zajíc."
Rodičům na rozloučenou napsal: "Znám cenu života a vím, že je to ta nejvyšší," a dodal: "Nenechte ze mne udělat blázna." Ano, blázna. Byly tyto snahy. Zapálil se?! Vždyť se nad tím utrpením zkuste reálně zamyslet!
K svému činu si Jan Zajíc zvolil symbolické datum - den Vítězného
února, výročí komunistického puče. Do Prahy přijel dopoledne 25. února
1969
a svůj úmysl neoddaloval. Koupil si technický benzin a hořlavý krém
na parkety. Na nádraží se na záchodě svlékl dohana a tímto krémem se potřel.
Pak se zase oblékl a odešel na Václavské náměstí, kde se v průchodu domu
č.39 polil benzinem. Vypil několik loků kyseliny, aby nemohl křičet bolestí
a zapálil se. Nechtěl riskovat možnost záchrany. Znal Palachovo utrpení v
nemocnici, přesně věděl, do čeho jde. Na rozdíl od Jana Palacha za několik
okamžiků
na místě zemřel.
Jan Zajíc chtěl mít pohřeb v Praze. Doufal, že se stane podobnou manifestací
jako pohřeb Palachův. Úřady to však nedovolily a Jan Zajíc byl pohřben 2.
března 1969 ve Vítkově. Přesto se posledního rozloučení s ním zúčastnilo
10 000 lidí. Jeho hrob byl, stejně jako Palachův, vždy ve výroční den
smrti policejně střežen. Statečný čin Jana Zajíce ocenil v roce 1999 Václav
Havel udělením nejvyššího státního vyznamenání - Řádu T. G. Masaryka
in memoriam.
V kapse Zajícova saka byl nalezen citát básníka Johna
Donna, který Ernest Hemingway použil jako motto k jedné své knize:
"Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého
kontinentu, část nějaké pevniny. Smrtí každého člověka je mne méně,
neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana.
Zvoní tobě."
Pochodeň tři
Na 4. duben připadlo výročí třetí živé pochodně, jež byla apelem a
protestem proti okupaci. To nejcennější, svůj život, obětoval čtyřicetiletý
technický úředník Evžen Plocek. Upálil se 4. dubna 1969 na náměstí v
Jihlavě. Kdo to byl? A kdo dnes vůbec zná příběh dalšího burcujícího
sebevraha? Jan Palach s Janem Zajícem mají od ledna 2000 před Národním
muzeem památník. Nevelký, ale symbolický a působivý - dvě nízké kruhové
mohyly s křížem, které vyrůstají z roviny chodníku. Odhaloval ho bratr
Jana Palacha Jiří, nebyl tam tenkrát jediný parlamentní politik. Jejich mučednický
následovník Evžen Plocek zůstává ve stínu.
Zapáleni marxismem
Evžen Plocek byl v srpnu 1968 delegátem ilegálního vysočanského sjezdu KSČ.
Jan Palach byl spolužáky na filozofické fakultě, kam přestoupil z Vysoké
školy ekonomické, přezdíván Bolševik - natolik bylo jeho komunistické přesvědčení
hluboké a silné. Marxista až naivní, ale morální, zásadový, poctivý, pořádkumilovný,
pilný, s každodenním zájmem o politiku a jasným sklonem k samotářství.
Kdyby dnes žil, měl by přes pět křížků a zřejmě učil na střední
či vysoké škole. A pravděpodobně psal apelativní, politologické texty,
myslím si.
Pohled zpět
Sebeupálení jako způsob ukončení života nemá u nás ani v Evropě téměř
žádnou tradici. Tento velmi bolestivý způsob dobrovolné smrti je známý z
asijské historie, kde podobný krok páchaly vdovy po smrti svých mužů.
Filozofové ze staré stoické školy si brali život na základě morální
rozvahy: raději dobrovolně odejdu, než bych se podílel na páchání zla.
Stoická nauka o hrdé a nezničitelné důstojnosti, nepodmíněném plnění
povinností, jejich přísně asketická morálka, pohrdání vnějšími statky
- toto u dnešních blazeovaných s naučenými úsměvy možná vyvolá pohrdavý
úšklebek. Pošetilci. Blázni. Volili smrt, když nemohli žít čestně a
spravedlivě.
Statistiky potvrzují, že jen pětinu sebevražd lze připsat
na vrub duševní nemoci či náhlému pominutí smyslů. Naprostá většina
naopak přichází
po důkladné rozvaze. Jsou to intimně-bilanční konce, kdy smrt je zvolena
jako nejlepší ze špatných možností. Podle psychiatra Cyrila Hoschla u nás
spáchají sebevraždu ročně zhruba dva tisíce lidí, naprostou dominantou
jsou muži.
Viníkem politika
Samostatnou kapitolou jsou pak právě sebevraždy s politickým rozměrem. Jak
silné, nesnesitelné musí být společenské události, které jedince donutí
k sebevražednému jednání? Deprese z počátků nacistické okupace nevydržel
spisovatel Jiří Mahen. Sebevraždu poslední kulkou zvolili parašutisté obklíčení
v pražském pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje. Po Vítězném únoru
z tohoto světa odešli levicoví umělci: nechutné útoky proti své osobě
nevydržel divadelní režisér Jiří Frejka, spoluzakladatel Osvobozeného
divadla a pražské AMU, ani básník Konstantin Biebl, hlavní představitel
poetismu.
V polistopadové době je dobrovolný odchod ze světa spojen se jmény spisovatele Bohumila Hrabala, divadelního režiséra Petra Lébla a herce Vlastimila Brodského. Tito však odešli v soukromí, s ryze privátními důvody. Ale Palach, Zajíc a Plocek zvolili veřejnou, burcující formu sebevražedného aktu.
V minulém měsíci se k nim přiřadil Zdeněk Adamec, středoškolský student z Humpolce. I zde byli snahy celou záležitost zlehčit, udělat z něj psychopata, příslušníka některé sekty, recidivistu, případ pouze pro černou kroniku. Byl jsem v té době na divadelním turné po Slovensku, a jeho čin náš soubor okamžitě rozdělil na dva tábory. Proč?? Kdo a co za to může? Ač jsem ho neznal, velmi často na něj myslím. Zajímal by mě váš názor. Napište mi, prosím, na adresu redakce.
Nedělejte ze mne blázna!
Tak napsal světu na internet Zdeněk Adamec, než se upálil. Popudilo mě, když
poté jeden člověk to uzavřel slovy:"On byl vždycky trochu divný."
Učila jsem Zdeňka rok a půl fyziku a mechaniku. Byl výborný student, slušný,
přemýšlivý a skromný - většinou své znalosti uplatnil, až když byl tázán;
nepředváděl se. Je pravda - byl jiný než většina ostatních. Kdo je divný?
Ten kdo nejde s dobou, nepije, neubližuje druhým, kdo se příliš trápí
problémy společnosti? A kdo je normální? Ten, kdo nás neustále masíruje
reklamou, násilím, podvody?
Nikdy se už nedozvíme, co všechno svíralo duši Zdeňka. Někteří si teď
říkáme - kdybychom tušili, snažili bychom se pomoci. Jeden vzkaz nám Zdeněk
jasně zanechal: v tomhle pádícím, přetechnizovaném a egoistickém světě
je stále méně místa a času na duši. Čím méně bude těch "divných"
(tj. citlivých), tím hůře pro svět.
RNDr. Jana Mazancová, pedagog SPŠ Pelhřimov, učitelka Zdeňka Adamce