| Další putování sv. Pavla |  |
| František J. Holeček |
Ročník 35 - číslo 14 |
Hned
na počátku zvěstování ve Filipách se Pavel dostal do střetu s místními
pohany. Když šli jednou do modlitebny, potkali mladou otrokyni, která měla pýthijského,
tedy věšteckého ducha, a předpovídáním budoucnosti přinášela svým pánům
značný zisk. Po mnoho dní za nimi stále chodila a volala: "Toto jsou
služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse" (Sk 16,
17).
Pavlovi to bylo proti mysli a nařídil věšteckému duchu, aby z ní vyšel. Její páni, pobouření tím, že přišli o zisk, přivlekli Pavla a Silase před dva praetory, kteří v římských koloniích působili jako soudci, a obžalovali je, že jako Židé rozšiřují zvyky, které oni Římané nemohou přijmout a řídit se jimi.
První stávka v sedě
Zbičovaný apoštol skončil se svým druhem v žaláři, s nohama uzamčenýma
v kládě. Když se pak kolem půlnoci modlili a oslavovali zpěvem žalmů
Boha, nastalo zemětřesení a rázem se otevřely dveře a všem vězňům
spadla pouta. Zděšený žalářník se chtěl probodnout, ale když zjistil,
že neuprchli, padl před nimi na kolena, vyvedl je ven a zvolal: "Bohové
a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?" (Sk 16, 19-34). Ještě v
noci sám ošetřil jejich rány a dal se se všemi svými lidmi pokřtít. Jaké
bylo jeho překvapení, když k němu nazítří ráno poslali soudcové
ozbrojenou stráž s příkazem, aby vězně propustil. Pavel se však důrazně
ohradil, že je jako římské občany dali veřejně a bez soudu zbít a uvěznit
- podle textu lex Iulia - cézarova zákona - totiž nesměl římského občana
za žádných okolností nechat zbičovat či spoutat ani soudce ani žádná
jiná osoba. Je to první zaznamenaná "stávka v sedě", odmítl odejít,
dokud se nedostavili zástupci úřadů a neomluvili se.
Pavlovská mise a ženy
Pavel pak zamířil přes Amfipoli a Apollonii do Tesaloniky, kde se usadil v Jásonově
domě a po tři soboty kázal v místní synagoze. Uvěřilo několik Židů,
velmi mnoho Řeků a nemálo žen z významných rodin. Role v dobové společnosti
tak podceňovaných žen byla při šíření evangelia mimořádně významná
a pavlovská misie by byla bez žen téměř nemyslitelná. Tentokrát rozkol v
synagoze vedl k mnohem nebezpečnější žalobě, jež vyděsila všechen lid i
představené města: "Ti, kteří pobouřili celý svět, přišli i k nám…
všichni porušují císařova nařízení, protože tvrdí, že pravým králem
je Ježíš" (Sk 17, 6-7). Nezbylo, než se ještě v noci vydat do Beroje,
kde místní Židé naslouchali v synagóze Pavlovi s velikou dychtivostí a každý
den zkoumali v Písmu, zda je to tak, jak zvěstuje Pavel (Sk 17, 11). Uvěřilo
nemálo Řeků, a to i vznešených žen i mužů. Tesaloničtí Židé však
zasáhli i zde, a tak ve městě zůstali jen Silas a Timoteus, zatímco Pavla
bratří vypravili na další cestu do Athén, které ho svou velikostí i
charakterem obyvatel zcela zaskočily - "když shledal, kolik modlářství
je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo" (Sk 17, 16).
Athény - město filosofů
Denně kázal v synagoze i na náměstích a někteří epikurejští a stoičtí
filozofové, z nichž mnozí si kladli otázku, co jim chce ten nedovzdělanec
vykládat, ho posléze dovedli na Areopág, malou skalnatou vyvýšeninu uprostřed
města, na níž se konala veřejná shromáždění, protože "všichni
Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, totiž ničemu nevěnují tolik
času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového" (Sk 17, 21).
Pavel zpočátku vtipně upoutal jejich pozornost: "Athéňané, vidím, že
jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými
místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: "Neznámému
bohu". Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji".
Když však uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, "jedni se mu začali smát
a druzí řekli: "Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy" (Sk
17, 22-32).
Pro helénistické Řeky nemělo totiž tělo, tak vystavené porušení, bolesti a zmaru, valnou hodnotu a uvažovat o jeho zmrtvýchvstání jim připadalo pošetilé. Bude to křesťanství a především Pavel, kdo dá na pozadí Kristova utrpení a zmrtvýchvstání i lidské osobě v jednotě duše, ducha a těla zcela novou důstojnost. Uvěřili jen někteří, Dionysios a žena jménem Damaris. Pavel byl hluboce otřesen. V synagoze neprobudil žádný větší zájem a pohanští obyvatelé přijali jeho poselství s pohrdavým nezájmem.
Později, v prvním listu Korintským, zhodnotí athénskou zkušenost slovy: "Když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic jiného než Krista, a to Krista ukřižovaného. Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovala se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží" (1 Kor 2, 1-5). Tajemství spásy nelze vměstnat do úzkých kategorií filozofických proudů a idejí, jakkoli bude toto pokušení i následně stále přítomné.