| Na stáří buď připraven! |  |
| Anna Boublíková |
Ročník 35 - číslo 14 |
"Nebojte se stáří, stáří není nemoc!" praví moudrý gerontolog - čtyřicátník a já mu dávám za pravdu. Jenom bych si dovolila, také moudrá a navíc sedmdesátnice, doplnit jeho teoretickou radu některými vlastními poznatky z praxe. Stáří se skutečně nemusíme obávat, ale jenom za určitých podmínek. V prvé řadě je třeba, abychom byli na jeho příchod řádně připraveni a nedali se jím zaskočit. Přivítat bychom ho měli nikoli nerudně jako vetřelce, ale vlídně a s úsměvem, jako nového druha příštích dní. A neměli bychom ho nazývat "hrozným stářím", ale "laskavým podzimem svého života". Budeme-li se řídit těmito zásadami, přehoupneme se do času stříbra a moudrosti s elegancí lehkonohé gazely.
Bohužel, mně samotné se tento plavný gazelí skok nevydařil. Na prahu padesátky, kdy jsem podle zmíněné teorie už měla být na příchod stáří opatrně připravena, jsem o svém věku vůbec neuvažovala. Neměla jsem k tomu žádný zvláštní důvod. Častější pocit únavy, méně pružný krok, poněkud toporné ruce, tupou mysl, lenivý mozek, pomalou reakci, špatnou soustředěnost, mizernou náladu, to všechno jsem přičítala uspěchanému rytmu života, přepracování či přemíře starostí. Že by to mohly být první signály stáří klepajícího na dveře, mě vůbec nenapadlo. Kdybych byla tenkrát, před dvaceti lety, jen tušila, oč jde, určitě bych byla své hosty z Tatranské Polianky, novomanžele na svatební cestě, nevedla na Petřínskou rozhlednu.
V úzké sukni a na jehlových podpatcích. I stalo se, že mě první dotek nadcházejícího stáří zastihl zcela nepřipravenou na 150. dřevěném schodě Petřínské rozhledny. Schvácenou, s roztřesenými koleny a neschopnou udělat další krok. Svůj nerovný boj s dalšími 149 schody pražské minieifelovky jsem musela vzdát. K jejímu úpatí jsem se vrátila zutá, s rozedranými punčochami, třískou v palci a s natrženou sukní. Domů jsem doklopýtala v pohorkách slovenské novomanželky, která si v mých lodičkách na vysokém podpatku pohmoždila kotník. Tato dívka, doslova odkojená Tatrami, zkušená horolezkyně, která si při slézání horských velikánů dosud nezlomila ani nehet, si přijela na pražskou dlažbu málem zlomit nohu. Mou vinou. Byl to děs. Takový děs, že jsem své stáří nedokázala přivítat vlídně a s úsměvem. Poslala jsem ho ke všem čertům. Zbytečně. Stáří nelze poslat ani k čertu, ani k šípku, ani kamkoli jinam.
Se stářím je nutno se smířit, zvyknout si na jeho rozmary a snažit se s ním co nejlépe vycházet. A pokud se nám někdy zdá, že je až příliš dotěrné, uděláme nejlíp, když si ho přestaneme všímat. Tak jako to dělala moje maminka. Ta každé jeho dloubnutí do žeber, jak říkala, odbyla mávnutím ruky, půlkou acylpyrinu a náprstkem "bechera". Bohužel, ne každému je dáno vyrovnat se s útrapami stáří s takovou lehkostí, jako to dokázala moje maminka. Ona totiž měla dar "červánkového vidění", které, jak jsem poznala, je pravým elixírem života.
Zatímco škarohlídi vidí už předem všechno černě a s chmurou ve tváři očekávají neutěšený zítřek, lidé s červánkovým viděním se plni optimismu a víry ve šťastnou budoucnost radují z každého dne života a smysl pro humor neztrácejí ani ve chvílích, kdy by jiný na jejich místě přinejmenším zaslzel. Já jsem, ke své lítosti, onen vzácný dar červánkového vidění do vínku nedostala. Jsem po tatínkovi trochu škarohlíd, i když maminčiny geny určitou úlohu v mé povaze přece jenom sehrály. A tak jsem takový škarohlíd s optimistickým laděním. A jakže tedy vycházím se svým doživotním druhem, stářím? Rozhodla jsem se pro kompromis. I nadále ho posílám ke všem čertům, ale pokaždé vlídně a s úsměvem. Říkám mu: "Jdi k čertu, ó ty laskavý podzime mého života!"