| Jaroslav Skála: NA ALKOHOLU NENÍ NIC POZITIVNÍHO |  |
| Jan Mazanec |
Ročník 35 - číslo 13 |
Nestor
české alkohologie sám abstinuje již 52 let. Loni na podzim obdržel od
prezidenta V. Havla medaili Za zásluhy. MUDr. Jaroslav Skála (* 1916) založil
a následně 34 let vedl protialkoholní léčebnu v Praze U Apolináře, při níž
založil též 1. záchytku na světě. Vydal přes 200 publikací.
Co vás vedlo k rozhodnutí věnovat se léčbě
závislých na alkoholu?
Po absolvování lékařské fakulty v roce 1946 jsem nedostal místo na interně
ani v ústavu pro tělovýchovné lékařství, ale na psychiatrii. A tam jsem
zjistil, že se závislosti na alkoholu věnuje pozornost až tehdy, když přeroste
v psychózu.
Jak se na vaši specializaci dívali rodiče?
Když se tatínek dozvěděl, že budu léčit závislé na alkoholu, řekl mi:
"Co blbneš? Na to jsi študoval medicínu a já tě platil?" Jeho
matka totiž měla bércové vředy, tak si myslel, že bych mohl být prospěšnější,
kdybych léčil podobné nemoci. Až pak slyšel v lázních od doktorů, kteří
platili za kapacity, uznání na mou osobu, tak se s tím smířil. Maminka také
cítila zadostiučinění, až když slyšela, že její syn zachránil několika
lidem život.
Vaše průkopnická práce se rozbíhala zrovna v době, která nebyla zrovna příjemná?
Komunisti nám opravdu moc nepřáli, opovrhovali naší prací, ale vzápětí
na ně došla řada. Jedni z prvních, kdo se u nás začali léčit, byli
zakladatelé JZD. Ti dělali něco,
o čem nebyli vůbec přesvědčeni, a aby to mohli dělat, tak prostě museli
chlastat. Díky nim si strana uvědomila, že oddělení, které původně chtěla
zrušit, bude možná sama potřebovat. Musím však říct, že se našli i osvícení
komunisté, kteří mě v případě nouze vytáhli z louže - třeba když se
jednou sami ošetřovatelé z procházky vrátili opilí.
Je pravda, že jste zakladatelem první záchytky na světě?
Ano, a zvláštnost té záchytky byla v tom, že o přivezené se starali sami
pacienti, aby pochopili, jaké to bylo pro jejich okolí, když v podobném
stavu někam dorazili.
Mohl jste v naší zemi s Apolinářem navázat na nějaké podobné aktivity
nebo jste začínal úplně na zelené louce?
Začínal jsem od píky. I když je zajímavé, že první léčebna na našem
území vznikla už roku 1909 v Kunčicích na Moravě. Zajímavé je, že ji
vedl farář, pater Konařík. Tentýž člověk posléze vedl v letech 1922-23
podobnou léčebnu v Tuchlově u Teplic. Jistě byl velice schopný, škoda, že
jsem ho osobně nepoznal. On pak mimochodem utekl
od církve a oženil se s manželkou svého bývalého pacienta, který umřel.
Já jsem ho ctil jako svého předchůdce, ale u mě šlo o jiný druh vztahu k
pacientům.
U nás nebyla ta čistá křesťanská láska jako u něj, ale vyžadující láska.
Heslem bylo: "Dáváme, ale vyžadujeme."
Když už jsme u kněží, vy jste se také U Apolináře setkal s Tomášem Halíkem.
Přišel už za mého nástupce. Ale on nepřiznával své kněžství, já jsem
ho znal jen jako psychologa. Vždycky si bral pár lidí před vánocemi a
velikonocemi, někdo říkal, že káže, ale on spíš velice pěkně vykládal
o smyslu svátků. Sám jsem před vánočními svátky na besídce říkal:
"Členové KSČ koledy zpívat nemusejí, my ostatní zpíváme."
Bylo zajímavé setkávat se s lidmi z různých sociálních vrstev?
Ano, i když naším nejčastější pacientem byl takový obyčejný, prostý,
"šedivý" člověk, skromně žijící v hodné partaji v domě. Tito
obyčejní lidé k nám pak po vyléčení přiváděli třeba herce nebo malíře,
protože se s nimi znali z hospody. Zejména v Želivě, kde byla léčebna v
areálu premonstrátského kláštera, byla léčena spousta známých hudebníků.
A my dodnes máme byt vyzdobený obrazy jednoho z našich nejlepších malířů.
Nebylo zejména pro lidi s bohémským způsobem života těžké se smířit s
vaším způsobem léčení, který byl podle mnohých velmi drsný?
My jsme tomu říkali PRS - program, režim, systém. Když říkali: "Je
strašně tvrdý", já jim oponoval: "Neříkejte ,tvrdý´, ale říkejte
,náročný a důsledný´. A v čem vám vadí důslednost?" Šlo o to učit
je zodpovědnosti, protože rozuměli špatně slovu "svoboda".
Pamatuji si na jednoho velmi známého herce, který mi na záchytce řekl:
"Pane doktore, ale vy mně omezujete osobní svobodu." Čekal asi, že
budu oponovat, ale já jsem mu přikývl: "Ano, omezujeme vaši svobodu. Vy
s ní totiž neumíte zacházet."
Co jste vlastně pacientům nabízel?
Říkal jsem: "Abstinence, kterou nabízíme, je pro vás novým bytem.
Tento byt je nezařízený a záleží na vás, co si tam dosadíte - jestli zájem
o přírodu, děti, sporty, kulturu.
Málokdo o vás ví, že jste vedle LF studoval také Institut pro tělesnou výchovu
a sport. Jak souvisí tato "tělocvikářská" orientace s léčbou závislostí?
V 50. a 60. letech skotští výzkumníci zjistili, že kdo má pravidelný trénink
namáhavějšího sportu (rychlá chůze, běh, cyklistika), vyrábí si
endorfiny sám a nepotřebuje je dostávat v tabletách. Oni se pak chemicky
sejdou v té části mozku, která způsobuje náladu. Mít "komfort"
tedy znamená buď zakouřit si marihuanu nebo uběhnout 5 kilometrů. My jsme
pacienty během hodně zatěžovali. Byl u nás okruh 210 metrů s pěkným převýšením.
Když pacient dobře spolupracoval, byl schopen po 3 měsících zaběhnout až
5 kilometrů. To byla zvláštnost Apolináře - vedle nezbytných tablet,
zprotivujících alkohol, bylo naším cílem dostat pacienta do nálady jeho
vlastním úsilím. Pak ovšem ještě zbýval třetí a nejdůležitější
krok: probrat celý jeho dosavadní život.
Je rozdíl mezi muži a ženami ve způsobu a vnímání závislosti?
Žena, která přestane odmítat druhou skleničku, riskuje závislost. Kdežto
u mužů jde až o třetí skleničku. U žen je tuková část těla větší,
takže se tam alkohol nerozkládá tak dobře, mají při stejném množství větší
hladinu alkoholu v krvi. Žena většinou začíná pít později, ale zdravotní
důsledky přicházejí dříve, navíc je u ní horší dopad po stránce sociální
a rodinné, nemluvím teď o takových věcech jako je možné poškození
plodu. Ukázalo se, že žena potřebuje delší léčbu. Také je dnes jiný
poměr - dříve byla 1 závislá žena ku 5 mužům, dnes 1 ku 3 - což je dáno
také tím, že ženy zastávají povolání, jež dříve nezastávaly.
Pane docente, našel jste na alkoholu také něco pozitivního?
Ne, vůbec ne. Co myslíte, že bych mohl najít? Uvolnění? Vždyť od toho
jsou sporty a hudba. Nenašel jsem na něm nikdy nic, co by zároveň nebylo někde
jinde.