| Plot |  |
| Simonetta Šmídová |
Ročník 35 - číslo 13 |
Jejich životní cesty se spojily ve chvíli, kdy se obě provdaly. Staly se
nevěstami dvou bratrů, kteří si své novomanželky přivedli do malé rodné
vísky. Na rozděleném pozemku svých rodičů zbudovali zruční a pracovití
manželé krásné domy, jež citlivé ženské ruce proměnily v útulné
domovy. Zahrady, jež oba domy obklopovaly, nebyly odděleny žádným plotem a
pomyslnou hranici tvořila pouze krásná alej ovocných stromů. A tak se začaly
dvě mladé ženy učit bydlet a žít vedle sebe.
Mladší z této dvojice byla plná emocí, které ke své smůle jen velmi těžko
potlačovala a tak ve snaze být upřímná a přímočará stávala se často
netaktní a neomalenou. Toužila být srdečná, otevřená a o to snadněji
byla citově zranitelná. Ale přes její složitou a rozporuplnou povahu ji naštěstí
obklopovalo velké množství milujících přátel. Byla milována a milovala.
Byla plna touhy žít v lásce a přátelství.
Za klidným zevnějškem starší se skrývalo neustálé napětí, nejistota a
nespokojenost. Sice potřebovala mít okolo sebe spoustu lidí, ale její zdrženlivost
a nedůvěřivost jí bránily svěřovat se se svými potřebami a intenzivněji
projevovat navenek své city, takže upřímných a věrných přátel měla
bohužel jen velmi málo. Většinou se cítila nemilována, a tak nevěděla,
proč milovat, přestože i ona byla plna touhy žít v lásce a přátelství.
Zdálo se, že by se ve své odlišnosti mohly vzájemně doplňovat a určitě
se o to zpočátku obě velmi snažily. Sedávaly často pod ovocnými stromy, v
jejichž větvoví zpívali ptačí pěvci o sladké naději. Tou byla prosycena
nejen dvě mateřská srdce, ale i malá srdce dětí hrajících a veselících
se okolo svých matek.
Platí-li, že přátelství roste radostí ze vzájemného poznávání se a že
je to čas, co jej utvrzuje, pak v tomto vztahu tomu bylo naopak… Poznáváním
svých odlišností se vzdalovaly samy sobě a představám, které měly nejen
jedna o druhé, ale hlavně o svém vzájemném soužití. Představám tak ideálním
a tak vzdáleným skutečnosti, že se stávaly neuskutečnitelnými… A protože
ani jedna nechtěla z žádné své iluze slevit, zůstávaly jejich touhy po přátelství
a lásce nenaplněny.
Nenaplněné touhy po lásce posléze vystřídala neláska a nenávist. Začaly
si ubližovat, přestaly si odpouštět a jejich bolavá a zraněná srdce začala
zraňovat srdce jiná. Ta nejbližší. Nejdříve pocítili bolest jejich manželé
a bratrská láska se otřásla v základech. Ale ani děti nebyly ušetřeny. Přestaly
si společně hrát a utichlo i radostné dětské pokřikování. Ovocnou alej
mezi zahradami nahradil vysoký nepropustný plot. Ptačí pěvci neměli kam
usednout ani o čem zpívat, neboť vzduch prosytila mrazivá nenávist, a o té
se nechce ani hovořit, natož vyzpěvovat… Z obou domovů se staly opuštěné
ostrovy, které se před sebou navzájem nemilosrdně uzavřely, stejně jako
srdce obou žen.
Milovat stojí jistě hodně úsilí, ale nemilovat může stát život… V
den, kdy přestaly milovat, začaly obě umírat chladem. Všichni si mysleli,
že těžce onemocnělo jejich tělo, ale ony měly nemocnou duši. A tělo, jež
duše přestala hřát životaschopnou silou, onemocnělo také. Skoro současně
se ocitly, aniž to jedna o druhé věděla, na samém dně svých sil. Vzpomínky
se staly jediným světem, ve kterém se byly schopny ještě pohybovat… A tak
obě ve své samotě vzpomínaly na společné chvíle, kdy sedávaly pod ovocnými
stromy a kdy se jedna druhé snažila otevřít své srdce. Ani jedna nemohla na
tyto okamžiky zapomenout. Snaží-li se jedno srdce o druhé, je v tom prý vždycky
zázrak… A na ten se zapomenout nedá… Snad současně zatoužily po staré
aleji, jež kdysi oddělovala jejich zahrady.
Sdělovat své pocity a touhy bylo vždy snazší pro mladší z těch dvou, takže
to byla ona, která se o to po dlouhé době opět pokusila. Naděje na nový začátek
jí dala sílu napsat dopis. Dopis plný stesku po staré aleji a po všem, čeho
byla němým svědkem. A zatímco čekala na odpověď, sedávala u okna, dívala
se směrem k vysokému plotu a představovala si na jeho místě všechny ovocné
stromy, které kdysi tak nešťastně nahradil. Znala je důvěrně. Byly to právě
stromy, jež s ní mlčky sdílely nejhlubší přání a touhy jejího srdce. Náhle
se jí vybavilo zasténání každého tehdy poraženého stromu. Jako by je
znovu slyšela. Nebo snad zaslechla sténání vlastního srdce?
Očekávaná odpověď na její dopis nepřicházela. Po nějakém čase tedy
napsala další dopis plný touhy po lásce a přátelství a opět čekala… A
později psala další a další… až nakonec napsala a postupně odeslala
tolik dopisů, kolik kdysi stálo stromů ve staré aleji. Odpověď ale
nedostala na žádný z nich…
Vysoký dřevěný plot začala strhávat nejen silou svého zklamání, ale i vší
silou své zbylé touhy a naděje. Dřevo se jejím úderům nebránilo a jako
by se cítilo částečně zodpovědno za její prožitou bolest, bez odporu se
kácelo k zemi. Ponořena do svého úsilí si nepovšimla, že není sama, kdo
odstraňuje kusy dřeva tvořící až dosud nepropustnou stěnu. Byly dvě. Dvě
ženy, které kdysi rozdělila jejich neústupnost, nyní usilovně odstraňovaly
viditelné stopy toho, co zbylo jako nežádoucí svědek jejich rozdělení.
Když padl poslední kus dřeva, mladší z dvojice žen se vzrušením rozbušilo
srdce. Tam, kde dříve košaté ovocné stromy tvořily krásnou alej, byly čerstvě
zasazeny nové mladé dřeviny…
Z obavy, že nebude umět slovy odpovědět na řádky plné touhy a naděje, sdělovala
starší z žen svou touhu tak, jak byla v tu chvíli schopna. Každý zasazený
strom byl tedy odpovědí na každý napsaný dopis. A tak je to zase krásná
alej ovocných stromů, která odděluje - nebo spíš spojuje - dvě zahrady a
opět jsou to ptačí pěvci, kteří zpívají o sladké naději…
Možná zpívají i o tom, že je chybou myslet si, že přátelství má být
založené jen na podobnosti, že je škoda, že nedokážeme trpělivě čekat
na úžasné výsledky, které mohou přinést právě protiklady. A že jsou to
naše představy, které nám často brání přijmout skutečnost…