| Jan Potměšil má výzvy rád |  |
| Venda Šebrlová |
Ročník 35 - číslo 12 |
Foto: Miroslav Martinovský, archiv divadla Kašpar
V posledních
třinácti letech žije na hraně mezi životem a smrtí - žije naplno, hodně
pracuje a pak, když se tělo vzbouří, končí v nemocnici. Začalo to v noci
8. prosince 1989 na cestě z Ostravy do Prahy, kde Jan Potměšil spolu s Janem
Kačerem byli na živém natáčení setkání s horníky. Auto bylo v pořádku
a řídil je dobrý šofér, dálnice namrzlá… Třiadvacetiletý herec
Vinohradského divadla spal na zadním sedadle a probudil se po dvou měsících.
Jediné, čím mohl hýbat, byly oči.
X Netajíte se jistotou, že kromě lékařů vám zpět na
svět pomohla láska a přátelství mnoha lidí. Proč jsme k sobě laskaví,
jen když je hodně zle?
Možná, že v tu chvíli pochopíme, že láska je to podstatné. Že je silnější
než smrt. Myslím, že tu potřebu všichni máme a všichni to umíme. Jen
nerozumím tomu, proč jsme to zakutali tak hluboko. Vždyť když je někdo vlídný
a usměje se na mně a přitom nemá pocit, že ho ohrožuji - je mi hezky a ten
pocit pak nabízím dalším lidem. Důvěra otvírá srdce.
X Vy ovšem máte možnost rozdávat pocit sounáležitosti a
bezpečí mnoha lidem najednou: když jste na jevišti. Daří se vám to?
To jste řekla moc hezky - doufám, že ano, ale to může posoudit jen divák.
I když se snažím rozdávat…
X Není to tím, že máte za sebou výjimečnou životní
zkušenost: autonehodu, dva měsíce v bezvědomí, spoustu hospitalizací a třináct
let na vozíku?
Dneska jsem za tu zkušenost vděčný, za šanci tu zůstat. Každé ráno jsem
šťastný, že se vzbudím a žiju!
X A stalo se vám, že jste si řekl: "Kašlu na to,
nechci být obohacený žádnými zkušenostmi, mám už těch bolestí dost!
Chci to vrátit nebo skončit!"?
Nevím přesně! Ale věřím tomu, že všechno má svůj smysl. I to, že
zakopneme, že zažíváme utrpení… to je v řádu stvoření světa a je to
impuls k tomu, aby nám určité věci došly. Bolest spouští duchovní vývoj.
Víte co se říká? Že když je herec na jevišti utahaný a má pocit, že je
strašný - tak hraje neuvěřitelně věcně a do hloubky. Organismus nemá sílu
předstírat a vytěsňuje všechno nadbytečné.
X Takže když
jste v krizi, tak se koncentrujete jen na to nejdůležitější? Jeden problém,
jeden úkol, na nejbližší okolí?
Nic jiného vám totiž nezbývá. A právě z toho může vyplynout nové nahlížení
na souvislosti: věci a vztahy mají jinou hodnotu! A zároveň to obrušování
vaší dušičky se děje v přítomnosti bolesti a strachu… ale také lásky
nejbližších lidí, erudice lékařů a léčitelů, kteří vám chtějí pomáhat.
I když vy jste naprosto tělesně bezmocní a dokážete jen koulet očima! A
to vede k pokoře, protože poznáte, že jste jen zrníčko písku na poušti.
X Ale to prospívá i zdravému člověku!
… A vede ho k té laskavosti, schopnosti smát se i brečet a nestydět se za
to! To přece není projev slabosti!
X Myslíte, že kdyby nebylo vašeho trápení, byl byste špičkovým
hercem? Nebo byste byl průměrný, toulal se po hospodách, honil slečny a kšefty?
To já nevím, ale je to možné. Teď jsem, kdo jsem - žiju novou etapu. Můžu
se měnit a zvážím, co má opravdu smysl. Ale nedistancuji se od práce a rolí,
které jsem vytvořil před tím.
X Hledala jsem nějaké podobenství a napadlo mě, že jste
se ocitl v situaci Evropana, který se během vteřiny ocitl v australské poušti.
V jiném světě…
To je krásný obraz - ale je hodně o vnějším prostředí. To nejdůležitější
se však událo uvnitř. Vybavuji si okamžik, kdy už jsem několik měsíců
ležel v posteli a cítil jsem, že jsem v klidu a že je to milost, zůstat živý.
Že existuje Boží vůle - a co já s ní? Čekat na smrt nebo se vrátit do
aktivního života? A já jsem chtěl do života, za každou cenu, i když jsem
se doslova všechno musel učit znova, protože jsem byl pomlácený od hlavy až
k patám.
X Takže jste stejně jako dítě znovu poznával svět?
Dá se to tak říci. Každá maličkost, kterou jsem se naučil, pro mě byla
velkým vítězstvím. A navíc mě těšil každý pokrok. Ovšem - stejně
jsem byl někdy ustrašený, rozbolavěný a protivný. Naštěstí jsem si uvědomil,
že těmto emocím musím věnovat co nejméně času. Zásadní pro mě byla
podpora lidí, které jsem nikdy nepotkal a oni mě znali jen z televize… a
modlili se za mě v kostelích.
X Ale 95% lidí rádo pomůže i jiným postiženým! Někdy
dokonce mám pocit, že "pácháme dobro", ať to kdo potřebuje nebo
ne. Ve stylu: To nevadí, že nechcete na druhou stranu ulice, já vás tam
stejně převedu!
Ale to není žádný zásadní problém! Vzpomeňte si, jak to bylo za bolševika:
lidé s tělesným i mentálním postižením byli uklizeni do ubytoven v lesích
a horách (kde se o ně jistě dobře starali!) a my jsme je nepotkávali. Já
jsem člověka na vozíčku znal jen z filmu a televize.
X Takže: máme nebo nemáme vám pomáhat?
Zase: jak kdy. Uvedu příklad: naučil jsem se znovu řídit auto a taky to,
jak do něj přesednout z vozíku, vozík složit a dát dovnitř. Na to má každý
vozíčkář vlastní techniku a musí se to pracně naučit. A stávalo se, že
maminka nechala kočárek na chodníku a šla mi pomoct nebo přišel chlapík a
než jsem se vzpamatoval, tak vozík zvedl a protože jsem mu nestačil říct,
co má udělat, tak se s ním praštil do nohy a upustil ho. A já byl naštvaný
a on taky (a že si příště rozmyslí, aby někomu pomáhal!). Teď už se
lidi nestydí zeptat, jestli něco nepotřebuji a já se zase nestydím o pomoc
požádat. Když třeba narazím na vysoký chodník…
X Takže už jsme si zvykli, že váš vozík je kompenzační
pomůcka stejně jako například moje brýle?
Přesně: na prvním místě jste člověk. Pak máte určitou charakteristiku -
malý, velký, dlouhý, tenký, s naslouchátkem. Já mám fialového oře, vy
zase brýle na dálku i na čtení. A oba jsme se vřadili do života.
X Vy jste se dokonce vřadil i zpět do života na alpských
sjezdovkách...
Já nechci předstírat, že zvládnu úplně všechno. Ale nechci si připouštět,
že existují hranice, ty si vytváříme jen sami v sobě. Víte, že existuje
horolezec, kterému vlak ujel obě nohy a on vyšel (!) na Mont Blanc?
My vozíčkáři jezdí na monoski, což je laminátová sedačka, do které se
zapnete suchými zipy jako do velkého přeskáče. Pod sedačkou je lyže a vy
jste zhruba třicet až šedesát centimetrů nad sněhem. V rukách máte
stabilizátory - přiměřeně dlouhé francouzské hole s lyžičkami (a ty
jdou překlopit, takže máte hůlky). Je dobré mít asistenta, kteří jede za
vámi a upozorňuje na zrady v terénu. Já jezdím s tátou, který býval lyžařským
trenérem.
X Kolikrát jste si nabil? Byl jste přece dobrý lyžař…
To bych nespočítal! Především proto, že jsem byl zvyklý na jinou techniku
a měl jsem těžiště o půl metru níž. Takže když nás před pár lety
jedna anglická instruktorka ve Špindlerově Mlýně učila, tak z pěti jsme
my dva (bývalí) lyžaři byli nejhorší. Sjeli jsme červenou sjezdovku až
za dva dny!
X Jak často lyžujete?
Rád bych za sezónu aspoň tři týdny, ale jsou to tak tři dny. Už to, že
jedu lanovkou nahoru je paráda!A víte, co ještě musíte umět? Vstát, když
se vymáznete! Někdy to dokážu sám, ale někdy jsem tak zauzlený a lyže je
kdoví kde, tak potřebuji pomoc asistenta.
X A když nejste na horách?
Snažím se denně cvičit, abych třeba dokázal na jevišti "skočit"
z vozíku a zase na něj naskočit a přitom říkat text… Chodím plavat a v
létě bývám s rodiči nebo kamarády u moře. Taky jsem denně venku se svými
labradorkami - s přáteli chodíme trénovat, oni běží, já jedu na speciálním
kole se "šlapáním" na ruce a smečka psů se řítí za námi. Děvče
je skoro třináctiletá dáma. Přinesla ji domů moje tehdejší přítelkyně
Isabela jako dvouměsíční štěně. Její dcera Trnka je šestiletá. Myslím
si, že na sebe máme vzájemně pozitivní vliv.
X Před třemi lety jsem psala o americké baletce Mary Verdi
Fletcher, která tančí na vozíku. Vy hrajete divadlo stejně jako váš
kolega-vozíčkář Jan Kašpar od Cimrmanů. Co vás nutí k takové dřině?
Chceme dokázat, že nepotřebujeme opečovávat. Nabijeme si nosy stejně jako
děti, které se učí chodit. Ale když ty děti ze strachu před bolestí
budete pořád držet v náručí, tak se chodit nenaučí. My jsme dospělí a
jsme na vozíku. No a co? Nazdar bazar!
X Nenapadlo vás někdy "Proč zrovna já?"
Otočme to: A proč ne zrovna já?! To je cesta ke svobodě, když si uvědomíte,
že nejste středem světa. A život trvá. A každá maličkost je najednou zajímavá.