| Lví silou, vzletem sokolím |  |
| PhDr. Jana Skarlantová |
Ročník 35 - číslo 12 |
Až dosud
jsme více pozornosti věnovali ženské módě. Však také bylo nač se dívat!
Vedle dámských toalet z konce 19. století vypadal oděv pánů sice důstojně,
ale přece jen poněkud jednoduše. Jedna fotografie v rodinném albu však byla
výsadou mužů - ta v sokolském kroji. Nechyběla v žádné české
vlastenecky založené rodině.
Paže tužme - vlasti služme!
Toto heslo, které dodnes zdobí některé sokolovny, bylo jasným
"programovým vyjádřením" Vlasteneckého tělocvičného spolku
SOKOL. Ten sehrál rozhodující úlohu pro všeobecný rozvoj tělovýchovy. Význam
Sokola pro českou společnost druhé poloviny 19. století byl však mnohem větší.
Výrazně přesahoval oblast tělovýchovy. Vlastenecké ideály, rovnost a
jednota všech členů bez ohledu na jejich společenské postavení - to všechno
působilo povzbudivě na národní snahy české společnosti, ale bylo trnem v
oku vládním kruhům. A co teprve sokolský kroj! Byl považován za
provokativní symbol revoluce.
Vznik sokolského kroje tvoří zajímavou epizodu v dějinách módy. Autorem návrhů byl malíř Josef Mánes. Od zakladatelů Sokola - Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera - dostal jako jedinou podmínku, aby součást kroje tvořila červená garibaldiovská košile. A právě tato košile vyvolala hned na počátku mezi členy Sokola spor. V demokraticky vedené anketě k Mánesovým návrhům část členstva s červenou košilí nesouhlasila. Zdála se jim - právem - příliš provokujícím symbolem revoluce. Většina však s ní souhlasila, neboť ji považovala za symbol demokratických a národně osvobozeneckých cílů sokolského hnutí.
Nakonec zvítězil kompromis. Valná hromada pak jednomyslně schválila, aby kroj tvořily kalhoty a kazajka z režného plátna se zapínáním podle vzoru vlastenecké čamary, kulatá čapka ozdobená sokolím pérem a kokardou v červenobílých národních barvách. A košile? Červená. Ta však zpočátku nebyla závazná a mohla být nahrazena košilí jiné barvy. I když sokolský kroj prodělal během let drobné úpravy, červená košile v něm zůstala trvale zachována jako jeden z důležitých symbolů sokolského hnutí. Sokolský kroj se stal brzo po svém vzniku mezi českou společností doslova módní záležitostí. Výbor Sokola proto musel zakročit a vydat nařízení, která nošení kroje omezovala na společná a slavnostní vystoupení.
Hledíme s potěchou na počínání vaše
A co ženy? Sokol byl sice od začátku své existence spojen s ženami, ale
zprvu pouze jako s patronkami a dobrovolnými spolupracovnicemi. Uplatňovaly se
především při různých společenských a vlasteneckých akcích , jakou
byla např. národní pouť na Říp. První kapitola žen v tělovýchově byla
tedy pouze společenská, jak to žádala dobová morálka. Z tohoto pohledu je
charakteristické i vysvěcení sokolského praporu 1. června 1862. Čestnou
"kmotrou" se stala uznávaná vlastenecká spisovatelka Karolina Světlá.
Její slavnostní projev je obrazem postavení tehdejších žen ve společnosti:
"My, sestry vaše, hledíme s potěchou na počínání vaše... Láska k
rodině, povinnost k ní, sto pověstných pásek poutá nás ke krbu domácímu,
nemůžeme, nechceme vás následovati ve vír světa".
(Milena Lederová: K hříchu, k modlitbě, Mladá fronta 1999)
Ženy však dlouho nevydržely pouze hledět s potěchou na počínání mužů. A tak vznikl v listopadu 1869 Tělocvičný spolek paní a dívek pražských. Spolek vzbudil ve většině tehdejší společnosti pohoršení, i když cvičitelkami byly ženy a v předsednictvu zasedaly dámy z uznávaných pražských společenských kruhů. Přesto se objevily námitky, že je tělocvik pro dívky nevhodný, škodí ženskému organismu a je nebezpečný pro budoucí mateřství. Prý připraví dívky o půvab, stanou se z nich mužatky a podobně. Tato vlna oporu způsobila, že se členství v představenstvu vzdala Betty Smetanová, manželka Bedřicha Smetany. Ostatní ženy se naštěstí odradit nenechaly. Pod heslem "Volnost a zušlechtění" pokračovaly v prosazování tělesných cvičení žen.
I když zprvu většina rodin dívčí tělocvik odmítala, nový školský zákon prosadil tělocvik i do dívčích škol. K. Hanušová - jedna z prvních cvičitelek - vydala knihu "Dívčí tělocvik" - a v tělocvičnách se začala prohánět i děvčátka. Na novou společenskou situaci zareagovala samozřejmě i móda. Módní časopisy z konce 19. století začaly pravidelně uvádět "tělocvičné úbory". I když se jim zdaleka nevěnuje taková pozornost jako jiným druhům oděvu, přece jen díky obrázkům, obsáhlým popisům i střihům si můžeme názorně představit, v čem se cvičilo před sto lety. Rozhodně to nebylo pohodlné oblečení. I malá děvčátka cvičila zahalená od hlavy k patě. Šaty s dlouhým rukávem, se sukní pod kolena doplňovaly nabírané kalhoty sahající do poloviny lýtek. Pak následovaly vysoké šněrovací botky. Co na tom zachránily volánky a krajkové lemy? Byly na pohled jistě hezké, ale volnému pohybu spíše bránily, stejně jako pás z lakované kůže. I ve cvičebních úborech se prosadila secesní zdobnost a prudérní morálka. Máme pokračovat v popisech volánků, prýmků a knoflíčků na "praktických úborech ku tělocviku"? Raději si navlékněte pohodlný joggingový komplet a vyběhněte do jarní přírody.