| Sláva na kapce rtuti |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 12 |
Jednou z největších
osobností naší novodobé vědy je akademik Jaroslav Heyrovský. V prosinci
1959 převzal z rukou švédského krále ve Stockholmu Nobelovu cenu za fyziku
- největší ocenění, jakého se může vědci dostat. Peníze chtěl věnovat
svému ústavu, ale jeho dar byl tehdy odmítnut, protože o vědecký výzkum
se "dostatečně stará socialistický stát". Když však 27. března
1967 zemřel, přesně sto let po svém velkém vzoru Michaelu Faradayovi, byl
pohřben na vyšehradském hřbitově.
Narodil se roku 1890 v Praze. Už jako kluk se vyznačoval zvídavou podnikavostí. Jednou svým chemickým experimentem zamořil celou ulice čpícími parami, k Novému roku rozeslal kamarádům snímek své ruky pořízený na starém rentgenu, učitele hry na piano vytočil variací na Schumanna : Slávie dnes vyhraje. Na gymnáziu vynikal ve fyzice a chemii, ale obor fyzikální chemie se u nás tehdy studovat nedal. Otec se nechal přesvědčit a vypravil syna v roce 1910 na studie do Anglie, kde byl jeho učitelem mj. i William Ramsay, nositel Nobelovy ceny za objevy vzácných plynů. S elektrochemií se Heyrovský seznámil v laboratoři Frederika Donnana, kde po absolvování londýnské univerzity rok pracoval.
Po vypuknutí světové války měl štěstí, protože byl povolán k týlové službě jako rentgenový laborant. Po válce strávil rok v chemické laboratoři profesora Kučery, který ho nasměroval na zajímavý problém: chování rtuťové kapky pod proudem v elektrolytu. To se stalo Heyrovského osudem. Když v roce 1922 opět trávil den se rtuťovou kapkou, zjistil, že při určitém napětí se ručička galvanometru náhle prudce vychýlila. A právě správné vysvětlení tohoto jevu bylo základem světového objevu.
Při určitém napětí dochází k reakci na rozhraní kapkové rtuťové elektrody a vodivého roztoku. Protože různé látky umožňují průchod proudu při různém napětí, lze jejich přítomnost v roztoku rozpoznat podle toho, při jakém napětí se projeví náhlý vzestup proudu. Tento poznatek se stal základem nové analytické metody - polarografie. První přístroj byl prostinký, napětí se měnilo zasunováním kolíčků v reostatu a výsledky se zaznamenávaly zakreslením do grafu.
Objev bylo třeba dále rozvíjet a dokumentovat. V tom Heyrovskému významně pomohl jeho asistent, japonský profesor Shikata. Společně zkonstruovali přístroj, který kreslil graf závislosti proudu na napětí - polarograf. Aparát, vyrobený ve skromných uiniverzitních dílnách, byl prý tak jednoduchý, že se na něm vlastně nemohlo nic porouchat. Katedra fyzikální chemie UK se ale jeho zásluhou stala světově proslulou školou.
V roce 1926 se Heyrovský stal univerzitním profesorem a také se oženil s Marií Kořánovou, dcerou ředitele táborského pivovaru. Ta jednou charakterizovala své manželství slovy: Svou dceru bych klidně nechala celou noc o samotě s polarografistou, poněvadž on by jí stejně povídal jen o té své rtuťové kapičce...
Následovaly pracovní vědecké pobyty na pařížské Sorbonně, v SSSR, USA i v Číně. Svou práci nemusel Heyrovský přerušit ani za nacistické okupace, díky německému profesoru Böhmovi. To sice Heyrovskému přineslo později obvinění z kolaborace, ale jako příklad "socialistického vědce" byl rehabilitován a mohl stát v čele Polarografického ústavu ČSAV až do roku 1963.