| Barbara |  |
| Lia Cerrito |
Ročník 35 - číslo 12 |
Barbara přilétla do Boží kanceláře jako střela a přistála přímo u
stolu. V jejím případě se nejednalo o metaforu: "vystřelila" ji
totiž síla výbuchu.
Byla to teroristka přesvědčená o svém díle. Právě ukládala nálož pod
sedadlo jedné významné osoby, když nešťastná náhoda způsobila výbuch.
V okamžiku, kdy se vzpamatovala, uviděla Pánaboha, který se na ni díval,
ale nepoznala ho, protože jí ho nikdo nikdy tak věrně nepopsal.
"Kde to jsem?" zeptala se, jako by se probudila z hlubokého snu.
"A kdo jsi ty?"
"Jsem Pán, tvůj Bůh," odpověděl Pánbůh mírně.
Barbara se posadila.
"Opravdu?! vydechla udiveně. "Můj Bože, jak jsi mladý! Vždycky
jsem si myslela, že jsi hněvivý a zpupný stařík. Kolikrát jsem chtěla dát
tu bombu tobě! Tedy, tobě, jak jsem si tě tehdy představovala, ne jak tě
vidím teď. Škoda, že jsem tě neznala dřív. Teď už je asi pozdě."
Barbara vstala a upravila si oděv potrhaný výbuchem. "To je škoda,"
opakovala si cestou ke dveřím.
"Proč říkáš, ,to je škoda?'"
"Protože musím odejít teď, když jsem tě poznala. Tady zůstat nemůžu
- po tom všem, co jsem dělala dole. Když jsi tu ty, musí tu být i ráj a já...
něco si přece jen pamatuju. Je to tak správné, já tu zůstat nemůžu. Chápu
to, chápu. Už radši půjdu."
Rozplakala se.
"Ale... já jsem nevěděla, že..."
Pánbůh ji mlčky pozoroval.
"Dobře, tak já už jdu."
Zamířila ke dveřím, ale potom se otočila.
"Ale jak mám odejít, když jsem tě poznala? Jak mám na tebe
zapomenout?"
Znovu se chystala odejít, ale Pánbůh ji pohybem ruky zastavil.
"Barbaro, co jsi na zemi milovala nejvíc?"
Dívka se otočila a vrátila se o pár kroků zpět.
"Spravedlnost, Pane. Ani tu mi nikdo nedokázal pořádně vysvětlit. Jak
vidíš, Pane, všechno jsem dělala špatně, ale spravedlnost jsem milovala!
Snad po svém, ale doopravdy."
Pán se usmál: "Takže mě hledáš už dlouho: možná po svém, ale
doopravdy."
Barbara na něj udiveně pohlédla, ale pak se vrátila a rozesmála se. A smála
se a smála.
"Kdo by to byl řekl, že Bůh je takový sympaťák?!"
A smála se a plakala.
A Pánbůh se na ni díval. Jak ten se na ni díval!
* *
"Četla jsi noviny?" ptá se na balkoně paní Cíla paní Marie
odvedle. "Poslouchej: Nálož vybuchla v rukou mladé teroristky a na místě
ji zabila."
"To ji Pánbůh potrestal! Správně. Všichni takoví patří do pekla. Každému,
co mu patří!"
PROFESOR
Dostavil se velmi sebevědomě vyhlížející mladík.
"Dobrý večer," pozdravil při vstupu do kanceláře.
"Přejete si?" odpověděl Pánbůh, aniž zvedl pohled od knihy.
"Dobrý večer!" opakuje mladík. "Právě jsem dorazil."
"Aha," přikývne Pánbůh a pohlédne na něho. "A kdo
jste?"
"Profesor teologie, tady máte diplom," řekne a položí mu na stůl
dokument.
"A co tím chcete říct?"
"Jak ,co tím chcete říct?' Vím všechno o Bohu."
"Opravdu?" podiví se Pánbůh.
"Takže ty jsi přesně takový jako můj milovaný Syn. On ví všechno.
Teď ale k věci! A tohle," vezme do ruky diplom, "dáme mým dětem."
"K věci? No, já..." snaží se mladík znovu získat ztracenou
sebejistotu, "jsem přeložil evangelium do jazyka odpovídajícího současné
kultuře."
"Opravdu?" táže se znovu Pánbůh. "Pokud vím, bylo už přeloženo
do více než tří set jazyků."
"Máte pravdu. Ale to nestačí. Jazyk evangelia je značně zastaralý:
ovce dnes nikde neuvidíte, divoké lilie na asfaltu našich silnic nerostou a
nebeské ptactvo mezi paneláky nehnízdí."
"Ano," posteskne si Pánbůh pro sebe, "za chvíli už nebude ani
vzduch."
Mladík zapáleně pokračuje: "Evangelium už prostě neodpovídá současnému
životu. Dnešní kulturní člověk potřebuje jiný jazyk. Je tolik lidských
a božských vědních oborů: antropologie, sociologie, filologie, archeologie,
eklesiologie... Číst po tom všem evangelium je jako vrátit se k pohádkám,
co nám četli jako dětem v mateřské školce."
"Dětem? Vy jste řekl dětem?" poznamená polohlasně Pánbůh.
"Zvláštní - ráj je právě pro děti."
"Promiňte, říkal jste něco?"
"Ano: mluvte k věci!"
"Takže," opáčí mladík, "tady jsou stříbrné a zlaté
medaile z mezinárodních konferencí."
"Ale to budou mít děti radost!" zvolá znovu Pánbůh, posbírá
medaile a podá je andělíčku tajemníkovi. "To všechno je tu zcela
zbytečné."
Profesor neví, jak dál.
"Já," vrací se zoufale ke své kvalifikaci, "jsem také
intenzivně publikoval. Opravdu s velkým úspěchem. Nechci se chlubit, ale
pokaždé jsem toho věděl víc než ostatní, radil jsem i několika méně
vzdělaným biskupům. Pane, je vůbec vhodné, aby jich bylo tolik? Kdybych žil
déle..."
"K věci, mladíku, k věci!" pozvedne Pánbůh hlas.
"K věci? Pane, o čem mám tedy mluvit?"
"Řekněte mi, kdo vás sem poslal."
"Můj anděl strážný, Pane!"
"Chudáčci malí! Tak často se pohybují mezi lidmi, že už nedokážou
rozlišit dobro od zla. Menico!!!"
Menico vlétne dovnitř, následován oblakem černého dýmu.
"Menico, doprovoď pána ,o patro níž.'"
Ještě za raráškem zavolá: "A dej mu znovu přečíst to infantilní
evangelium, ve kterém stojí: Jestliže nebudete jako děti, nevejdete do
nebeského království.